Od první do druhé světové války hrál v pěchotním boji důležitou roli samopal. Automatická zbraň střílející pistolovou municí byla primárně určena k boji na krátkou vzdálenost, například v zákopech. Dodnes její vlastnosti využívají některé složky zabývající se vnitřní bezpečností; vojáci je až na malé výjimky vyměnili za účinnější útočné pušky.

Předchůdcem samopalu – nebo podle některých názorů původní verzí zbraně – byl italský samopal Villar Perosa. Jednalo se o dvojici malých automatických zbraní namontovaných na nákladní automobil, trojnožku nebo řídítka jízdního kola. Lafetovaná zbraň postrádala přenosnost, díky níž se samopaly staly tak cennými. Villar Perosa střílel náboji ráže 9 mm Glisenti, což byla slabší verze nábojů používaných v pistoli 9 mm Luger.

Teoreticky střílel tento první italský samopal působivou rychlostí 1200 ran za minutu a zasypával cíle krupobitím kulek. V praxi nemohl dosáhnout takové intenzity palby, protože každá hlaveň byla zásobována z vlastního zásobníku na 25 nábojů a munice došla za méně než dvě sekundy nepřetržité palby. Vojáci obsluhující Villar Perosu tedy museli strávit spoustu času přebíjením.

Psali jsme:Zemřu, ale děti neopustím - příběh Janusze Korczaka

První skutečný samopal – MP 18 od Schmeissera

Prvním samopalem, který měl skutečný dopad na válku, byl MP 18, vynalezený Němcem Hugo Schmeisserem. Střílel náboji 9 mm Luger Bergmann Musquete a vojáky byl nazývaný Kugelspritz (stříkačka kulek). Používali jej vojáci úderných jednotek (Sturmtruppen), kteří stáli v čele Ludendorffovy ofenzivy v roce 1918, posledního velkého německého úspěchu války. Samopal se stal v důsledku toho jedním ze symbolů německé vojenské síly.

Jakmile byly MP 18 zavedeny, Němci jimi plánovali vybavit deset procent svých vojínů a také každého poddůstojníka a důstojníka roty. Aby maximálně podpořili akceschopnost samopalníků, byla by každým dvěma přidělena dvojice asistentů. Tito nosiči střeliva mezi sebou měli tlačit ruční vozík plný zásobníků. Plán se však nikdy neuskutečnil, protože Němci nebyli schopni vyrobit do konce války dostatek zbraní.

Zatímco Němci vyvíjeli své samopaly, ani Italové nezaháleli. V továrně Beretta Tulio Marangoni oddělil dvě hlavně samopalu Villar Perosa a z každé z nich vytvořil samostatnou zbraň, kterou mohl nosit pěšák. Vývoj nové zbraně trval příliš dlouho na to, aby mohla být použita během první světové války. Nakonec z ní vznikl model 38, jedna z nejlepších osobních zbraní druhé světové války.

Podle podmínek vypracovaných na konci první světové války bylo Německu a Rakousku téměř zcela zakázáno používat kulomety, včetně „automatických pistolí“, tedy samopalů. Několik výjimek bylo uděleno policii, ale armádní jednotky, které tyto zbraně úspěšně používaly jako první, je již nemohly nosit. Němečtí výrobci přesto vytvářeli konstrukce samopalů, většinou používajících náboj Luger ráže 9 mm, a prodávali je po celém světě. Zákaz se týkal držení zbraní, nikoliv jejich výroby.

Psali jsme:Bombardování Darwinu aneb jak australský přístav zažil svůj Pearl Harbor

Tommy gun v USA

První americký samopal vynalezl Oscar Payne, zaměstnanec penzionovaného generála Johna T. Thompsona, opět během první světové války. Střílel pistolovými náboji ráže .45. Stejně jako pistole vyvíjená firmou Beretta nebyla ani Thompsonova „zákopová metla“ připravena k použití před koncem války. Když nastal mír, americká armáda již neměla o získání této zbraně zájem. Nakupovaly ji především civilní složky, například policie a pobřežní stráž, které ji používaly k boji proti překupníkům rumu. Osvojili si ji také ti, kdo stáli na špatné straně zákona, a získala si určitou oblibu u gangsterů, i když nikdy nebyla tak rozšířená, jak by se zdálo z filmů.

Foto: Generál John T. Thompson se svým samopalem model 1921 | Jamie C / CC BY 2.0

Námořní pěchota přijala Thompson do výzbroje dříve než armáda, a nasadila je v omezených a dnes již spíše zapomenutých konfliktech v Karibiku a Střední Americe. S druhou světovou válkou ale armády sílu samopalů znovu objevily, a ta americká nebyla výjimkou.

Ačkoli byli mezi posledními, kdo samopaly ve velkém měřítku zavedli, Američané (a také Britové) zvládli bravurním způsobem masovou výrobu těchto zbraní. Americký samopal M 3, lidově pro své tvary nazývaný „olejnička“, a britský samopal Sten patřily k nejsnáze vyrobitelným samopalům vůbec. To přispělo k tomu, že se staly standardní automatickou zbraní pěchoty, o čemž Němci snili již desítky let předtím.

Finsko versus SSSR

Finové místo toho, aby dováželi zbraň od některého ze svých větších sousedů, vyvinuli vlastní samopal Suomi. Kromě zimy to byla jejich nejcennější zbraň v zimní válce v letech 1939–1940. Ve značném přečíslení nepřítelem vedli Finové partyzánskou válku, díky níž SSSR zaplatil za napadení  země tak vysokou cenu, že se spokojil s relativně malými územními zisky. Tato válka současně přiměla Sověty věnovat pozornost potenciálu samopalů, které při náhlých přepadech hrály významnou úlohu.

Poté, co se Sověti při střetu s Finy přesvědčili o hodnotě samopalu, přijali tuto zbraň do výzbroje. V jejich taktice se stala stejně důležitou jako puška. Útok pěchoty Rudé armády během druhé světové války si bez samopalu nelze představit. S maximálním využitím svých lehkých zbraní vedli postupující samopalníci hustou palbu až na 200 metrů. Za nimi jely tanky a na nich pěchota. Opět vybavena samopaly a ručními granáty, jejím účelem bylo chránit tanky před nepřátelskou pěchotou s protitankovými zbraněmi, které mohly prorazit jejich pancíř.

Jako válečná zbraň začal samopal ke konci druhé světové války zastarávat. Lehčí a výkonnější americká karabina M2 a německá útočná puška Sturmgewehr překonaly samopaly jako pěchotní zbraně a ukázaly, kam se bude výzbroj v budoucnu ubírat. Přesto zůstával ve výzbroji ještě desítky let, zejména u speciálních jednotek. Dodnes jej využívají například zásahové policejní jednotky.

Zdroj: warhistoryonline.com