V prvním díle tohoto miniseriálu jste se mohli dočíst o vzniku objektu. V tomto díle se budeme zabývat osudy K – Bg – S 11 za mobilizace, okupace a po 2. světové válce.

Foto: Pohled na srub K - Bg - S 11 po ukončení první etapy odstraňování náletových dřevin a skládek odpadů

Vývoj těžké pevnostní výzbroje neprobíhal vždy úplně ideálně, podle představ ŘOPu. Nebylo tak možné stanovit přesné datum, kdy důležité pevnostní objekty obdrží svoji speciální dělostřeleckou výzbroj. Po stavebním dokončení dělostřeleckých objektů proto vojáci urychleně hledali náhradní řešení. V úvahu přicházela instalace standardních polních děl, ať již uvnitř, nebo vně dělostřeleckých srubů.

Psali jsme:Operace Pike – britsko-francouzské bombardování sovětských ropných polí mělo zastavit Hitlerovu cestu Evropou

Foto: Čelní stěna s věží pro levý pancéřový pechotní zvon. V tomto místě se potkávají šrámy z doby okupace s poválečným ničením při trhání pancéřových prvků

Po vyhodnocení možností ŘOP rozhodlo improvizovat výzbroj dělostřeleckých srubů vždy trojicí 7,5cm horských kanonů vz. 15, umístěných pod stříškami na točnicích umístěných v dočasně zasypaných ochranných příkopech.

Foto: Detail střílny druhého děla se stopami postřelovacích zkoušek. Ty se objevily až po vybourání poválečných zazdívek

Improvizované postavení baterie před dělostřeleckým srubem K – Bg – S 11 se podařilo dokončit včas, přidělené zbraně dostaly potřebnou obsluhu, která započala s výcvikem. Jeho součástí byly i ostré střelby ve Vojenském táboře Vyškov. Velitelem baterie se stal štábní kapitán dělostřelectva Bohumil Plánský, I. důstojníkem poručík Vratislav Knížek, pozorovatelem poručík Jan Ploner. Avšak veškerá snaha a odhodlání, charakteristické pro příslušníky elitních hraničářských pluků, přišla vniveč s rozkazem, nařizujícím opuštění pevnostních objektů bez boje...

Psali jsme:Operace Linebacker II – masivní bombardovací kampaň, která přinesla Vietnamu mír

Foto: Stejná střílna jako na předchozím snímku, tentokrát focená ze dna diamantového příkopu. Snímek dává vyniknout stavebnímu provedení ochranného krakorce

Jako nejlépe dostupná čs. tvrz (do Králík se tehdy dalo dostat železnicí až z Berlína!) se stala po obsazení čs. pohraničí doslova poutním místem. Nejen pro civilní obyvatelstvo, ale také pro četné odborné exkurze německých důstojníků. První zkušební postřelování zažily sruby Hůrky velmi brzy – už na podzim roku 1938. Postřelovací zkoušky pak přišly v několika vlnách i v následujících letech.

Foto: Pohled do horního patra srubu v roce 2008. Interér byl tehdy ještě plný sutě, trosek, odpadů a explodované munice

Pokud zůstaneme jen u dělostřeleckého srubu K – Bg – S 11, tak ten představuje pravděpodobně první místo mimo území III. říše, kde proběhly ověřovací zkoušky podkaliberních protibetonových střel Röchling – jedné z vyvíjených, v boji však nikdy nepoužitých, německých tajných zbraní. Zároveň je místem zkoušky další německé tajné zbraně – výbušného plynu Tajfun. Ten byl stejně jako střely Röchling vyvinut, zaveden do výzbroje Wehrmacht, ale k jeho bojovému použití nikdy nedošlo.

Foto: Čelní 3,5 tlustá stěna srubu, těžce poničená zásahy protibetonových střel Rochling

Zkoušely se zde samozřejmě nejen zbraně z kategorie „tajné". Srub K – Bg – S 11 zasypávaly střely různých ráží a typů, které sloužily například pro srovnání výkonů vyvíjené protibetonové munice klasické koncepce se střelami Röchling. Všechny tyto testy, neobyčejně rozsáhlé a intenzivní (různých střel zasáhlo srub K – Bg – S 11 několik set, z toho dobrá stovka byly zastoupena vysoce účinnými Röchlingy) srub velmi silně poznamenaly. Zkušební palba směřovala především do krakorce a boční stěny první a třetí dělové střílny, nejintenzivnější dělostřelbu však zažila čelní zeď objektu o tloušťce 3,5 metru. Zcela rozrušena byla pravá věž pro pancéřový pěchotní zvon a čelní zeď v okolí dilatační spáry.

Foto: Pohled do horního patra srubu po jeho částečném vyčištění

Silně poničen byl rovněž interiér srubu, kde došlo ke značnému poškození podlah a k destrukci vnitřních železobetonových příček. Na tomto poničení má vedle Röchlingů svůj zásadní podíl zkouška výbušného plynu Tajfun. Mnohatunové bloky betonu z rozervaných vnitřních konstrukcí objektu například zcela zablokovaly vstup do dolního patra srubu.

Foto: A pohled na stejné místo po vyklizení, instalaci podlahy a bezpečnostních prvků

Při postřelování Němci pečlivě dokumentovali a čísly značili jednotlivé zásahy dělostřeleckými projektily, průrazy i odrazy granátů. Většinou značně setřené značky a čísla na vnějších stěnách vystupují na povrch a stávají se lépe zřetelnými jen za určitých klimatických podmínek.

Foto: Dolní patro srubu - část přístupná veřejnosti

Zachovány zůstaly – byť německými zkouškami poškozené – oba pancéřové pěchotní zvony a rovněž zůstaly zachovány všechny střílny hlavních zbraní pod betonem. Střílny pomocné výzbroje zkoušky poničily. Demontáže zůstalo ušetřeno zábradlí na schodišti do podzemí. Devastace však pokračovala i po válce...

Foto: Dolní patro srubu - část devastovaná výbuchem plynu Tajfun pro veřejnost uzavřená

V roce 1946 armáda tvrz vyčistila a uzavřela. Počátkem 50. let minulého století došlo k drobným opravám a připravovalo se využití tvrze armádou ke skladovacím účelům. To se však silně poničeného dělostřeleckého objektu netýkalo, ten byl u paty výtahové a schodištní šachty oddělen od zbytku podzemí a vstupy do něj byly uzavřeny jak z povrchu, tak z podzemí. V těchto letech však bohužel národní podnik Kovošrot vytrhal oba jeho pancéřové zvony.

Foto: Schodištní šachta vedoucí do podzemí tvrze má 285 schodů. Překonává výškový rozdíl cca 51 m

Ty přežily okupaci s mnoha šrámy, včetně zásahů střelami ráže 21 cm. Okolí objektu a jeho ochranný příkop pak desítky let sloužily jako skládky komunálního odpadu. Při zpřístupňovacích pracích a odstraňování náletových dřevin kolem srubu bylo zjištěno takovýchto skládek hned několik. Na jejich likvidaci se postupně pracuje dosud.

Foto: Klenba sálu strojovny výtahů poničená tlakem exploze výbušného plynu Tajfun