Před nějakým časem jsem na webu zachytil fotografii ruského staříka, válečného veterána, klečícího před jeho tankem T34/85. U fotografie byl komentář: „bývalý tankista děkuje svému tanku za to, že přežil válku".

Foto: Válečný veterán děkuje svému stroji, že díky němu přežil válku

Přešel jsem to bez nějakých komentářů, to jsem ovšem netušil, že za krátký čas se ocitnu v podobné situaci jako tento stařík.

Psali jsme:Budoucí bojiště třetí světové války

Foto: Já v naší Tatře SOG Afghánistánu - rok 2007

Vyvezl jsem svou rodinu, včetně dvou vnuků, do muzea tankové techniky v Lešanech (kam jinam bychom také měli vyrazit na rodinný výlet...). Jezdím tam pravidelně a neočekával jsem nic převratného. To, co jsem ovšem spatřil v expozici obrněných vozidel, mi skutečně vyrazilo dech. Pod střechou, tam, kde kdysi stávaly OT 64 a BVP, stojí Tatra SOG. Ta Tatra, se kterou jsme před devíti lety bojovali v Afghánistánu v provincii Helmand. Stojím mlčky před tímto impozantním kolosem, dívám se na sedačku vedle řidiče, kde byl umístěn kulomet, za kterým jsem strávil mnoho času a cítím, jak mi naskakuje husí kůže a ježí se chlupy na rukou. Najednou mám dojem, že jsem se přesunul časem a nejsem v Lešanech, ale zpět v Afghánistánu.

Foto: Tatra SOG v době své slávy

Sedadlo řidiče již není prázdné, ale sedí tam Festr (Miroslav Lidinský), vzadu na korbě stojí chlapi za těžkým kulometem a granátometem AGS 17. Najednou se mi v barvě vybavuje vše, co jsem s touto Tatrou zažil. Opět slyším charakteristické stakato AK 47, zvuk, který rozpoznáte naprosto jasně, slyším výbuchy minometných min a neřízených raket. Ve vysílačce ožívá hlas odstřelovačů, když bylo odhaleno jejich postavení: „Přijeďte pro nás, jsme tady jako na střelnici a jejich tu jako much!". Vidím Festra s ustřelenou nohou, jak ho pod krycí palbou kulometů a granátometu Tatry táhneme do krytu.

Psali jsme:Jak vnímají válku dva veteráni, které od sebe dělí 60 let

Foto: Tatra SOG v době své slávy

Ve všech těchto vypjatých situacích a v mnoha dalších to byla právě tato Tatra, která nám pomohla přežít. Díky její obrovské palebné síle a divokému, nestandardnímu vzhledu vyvolávala strach a respekt v řadách talibanských bojovníků a má svůj podíl na tom, že jsme se vrátili domů. Bohužel ne všichni, ale to je daň, kterou jsme museli platit. Opět jsem si vzpomněl na klečícího staříka a najednou jsem mu naprosto rozuměl, chápal jsem, proč klečel před tankem a děkoval mu.

Foto: Setkáni po letech...

Z mého snění mě vytrhnul až hlas mé dcery: „Tati, pojď už, já chci na tank s klouzačkou!" Odcházel jsem od Tatry se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že Tatra je v expozici muzea i s cedulkou, kde je zmíněn útvar SOG. Na druhou stranu se mi v hlavě opět ozvalo to PROČ? Proč byl zrušen útvar, který se osvědčil v boji a byl uznáván jako vysoce výkonná jednotka, proč místo poděkování za službu v zahraničí byli příslušníci jednotky dehonestováni lživými články novináře Gazdíka, proč se nás nikdo z kompetentních osob nezastal, proč nás nechali válet v mediálním blátě. Otázky, které nikdy nebyly zodpovězeny. Ještě jednou jsem se ohlédl přes rameno za tím starým kusem plechu a musel jsem se usmát. Jsou věci v životě, které lidská zloba zničit nedokáže.

Foto: Tatra SOG na základně v Afghánistánu

Díky, holka, pomyslel jsem si, když jsem přidal do kroku, abych následoval svou rodinu, a nechal starou Tatru i nostalgické myšlenky za sebou...