Když Japonci 3. února 1942 dobyli ostrov Amboina, který se nachází na jih od indonéského Ceramu, padlo jim do rukou 809 australských a 300 nizozemských válečných zajatců. Ty následně odvezli do kasáren Tan Toey, dvě míle za městem Ambon. Příslušníci obou národností byli na prostranství kasáren odděleni ostnatým drátem. Po osmi měsících bylo 500 z těchto zajatců přesunuto na ostrov Chai-nan. Ostatní, kromě těch, kteří byli zabiti nebo zemřeli, zůstali na ostrově až do svého osvobození 10. září 1945.

                                                                                  Foto: Australští váleční zajatci za dráty tábora Amboina | druhasvetova.com

Psali jsme:Unikátní nález německé druhoválečné pušky StG 44

Strava byla v prvních měsících dostatečná a poměrně dobrá. Později, až do července 1943, stačila k tomu, aby si zajatci uchovali poměrně dobré zdraví, ale nikoli k tomu, aby měli dost sil pro svou těžkou práci. Po červenci 1943 se velikost přídělů rychle zmenšovala a nakonec dostával každý zajatec denně jen 12 dkg rýže a totéž množství sladkých brambor. Japonci se však po celou dobu živili dobře. Jejich příděl rýže nikdy neklesl pod 50 dkg, navíc měli dostatek ryb a zeleniny. V roce 1945 začali zajatci vážně trpět podvýživou – v květnu jich zemřelo 42, v červnu 72 a v červenci dalších 94.

Také ubytování bylo zpočátku poměrně slušné, neboť zajatci byli umístěni v kasárnách, které obývali před japonskou invazí. Tato záviděníhodná situace, v japonských zajateckých táborech dosti neobvyklá, však neměla dlouhého trvání. V červenci 1942 převzali Japonci devět baráků a použili je jako skladiště střeliva. O čtyři měsíce později uskladnili v prostoru tábora 90 tun vysoce výbušných granátů. Skladiště bylo umístěno jen několik kroků od táborové nemocnice a ubikací australských důstojníků, a pouhých 25 metrů od části tábora, kterou obývalo 250 nizozemských žen a dětí. Protesty zajatců proti umístění skladu, vznesené u správy tábora prostřednictvím tlumočníka, se setkaly s odpovědí, že jsou válečnými zajatci a nemají žádná práva. Dokonce byla zamítnuta žádost, aby táborová nemocnice byla označena červeným křížem.

Dne 15. února 1943 v 11:30 bylo skladiště bombardováno spojeneckým letectvem. První řada pum dopadla na jeden z baráků, který se používal jako skladiště munice, a zapálila ho. Skladiště však okamžitě nevybuchlo. Nebylo ale možné ztrácet čas. Všechno úsilí se zaměřilo na evakuaci nemocnice a přemístění zraněných nizozemských žen a dětí. V nemocnici se nacházelo asi 50 pacientů, z nichž některé nebylo možné přenést jinak než na nosítkách. Než mohly být podniknuty rozsáhlejší záchranné práce, skladiště explodovalo. Bylo zabito 10 australských důstojníků, poddůstojníků a vojáků a také 27 žen a dětí. Těžce zraněno bylo dalších 20 australských válečných zajatců.

Tábor samotný byl téměř celý zničen. V srpnu 1944 bylo město Ambon znovu těžce bombardováno. Toho dne zaútočilo 24 těžkých bombardérů B-24 Liberator a počet mrtvých a zraněných válečných zajatců se ještě zvýšil. Od konce roku 1943, kdy jídla ubývalo a přibývalo nemocí, se tělesný stav zajatců nevyhnutelně zhoršoval. Všichni byli podvyživení, mnozí mohli chodit jedině o holích. Průměrná ztráta na váze dosahovala až 36 kg! Přes svou slabost však museli dále těžce pracovat a mnozí umírali vyčerpáním. Jednou z hlavních příčin rostoucí úmrtnosti byla tzv. „daleká donáška“.

Psali jsme:Skutečný druhoválečný Rambo - s jednou rukou na volantu a druhou na zbrani za sebou zanechal 200 mrtvých nepřátel

Touto „dalekou donáškou“ zajatci nazývali přenášení pytlů s cementem a leteckých pum mezi dvěma vesnicemi vzdálenými 8 mil od sebe. Zajatci přenášeli 40kg pytle cementu. Po splnění tohoto úkolu, který trval asi tři týdny, nosili stejnou cestou velké množství pum o váze 70 kg – vždy dva muži jednu pumu. Pracovali od půl šesté ráno do půl šesté odpoledne, sedm dnů v týdnu. Terén, který museli překonávat, byl místy tak obtížný, že jej mnohdy mohli zdolat jen po čtyřech. Po pouhém jednom týdnu už nebyl ani jeden zajatec naverbovaný na tuto práci schopen pokračovat. Japonci je však nutili dál – mnozí se pak zhroutili v bezvědomí. Než uplynuly tři měsíce od skončení „daleké donášky“, nebylo již naživu 60 % mužů, kteří tuto práci vykonávali.

I v táboře Amboina byli zajatci trestáni bitím či jiným způsobem mučení za nejmalichernější provinění. Místní dozorci rádi nutili zajatce stát dvě až tři hodiny na místě a držet vysoko nad hlavou těžký balvan. S oblibou je také pálili cigaretami. Takové trestání se zde vyskytovalo denně. Když 10. září 1945 spojenecká vojska po kapitulaci Japonska přistála na Amboině, bylo naživu již jen 132 z původních 520 australských vojáků, kteří tam zůstali po odjezdu dvou velkých transportů na ostrov Chai-nan dne 26. října 1942.

Zdroj: druhasvetova.com, valka.cz