Ve spolupráci s renomovaným ukrajinským historikem a knižním autorem Vladyslavem Besedovským vám přinášíme exkluzivní minisérii Písek a Krev z prostředí sovětské války Afghánistánu. V této minisérii prozkoumáme nejrůznější aspekty vojenského života sovětských příslušníků ozbrojených sil v Afghánistánu a přineseme vám informace, o kterých jste pravděpodobně dosud nevěděli. Víte například, proč sovětští vojáci v Afghánistánu nosili lesklé opaskové přezky, které odrážely světlo? Jaký byl plat sovětského vojáka v Afghánistánu? Proč sovětští vojáci neradi používali pistole, nebo proč se po každé akci zbavovali nevystřelených nábojů? Toto a mnohem více se dozvíte v naší minisérii.

V tomto prvním díle se podíváme na samotný život na předsunutých základnách. Logistika je krmnou mízou všech válečných operací. Sovětská armáda, která se z většiny spoléhala na zásobování po železnici, narazila v Afghánistánu na silný problém – železnice tu nebyly. Zásobování se tak muselo rapidně a v podstatě od základu změnit. Letecké zásobování bylo omezené, letadla mohla přistávat pouze na letištích a zásobování vrtulníky nebylo také ideální. Jednak bylo množství materiálu převáženého ve vrtulníku relativně malé, takže se nejednalo o nejefektivnější řešení a navíc zde hrozilo velké riziko sestřelení. Sovětským logistikům tak zůstala jediná možnost – náklaďáky a silnice. 

Foto: Sovětské základny byly různé, některé hostily stovky vojáků, jiné jen pár. Záleželo na umístění základny. Ruské ministerstvo obrany

Psali jsme:Americké drony byly nasazeny k ničení nepřítele již v roce 1944 – bez oslnivých výsledků

Ovšem i ty se stávaly častým terčem útoků mudžahedínů. Rusové tuto problematiku vyřešili ozbrojením nákladních vozidel kulomety i kanóny (těmto mnohdy i bizarním modifikacím se budeme věnovat v některém z budoucích dílů). Kromě toho byly podél zásobovacích tras stavěny i ozbrojené kontrolní body, outposty i větší základny.

A jakým způsobem byli vojáci na základny přiřazováni? Vojenská služba na základnách v Afghánistánu se nelišila od jakéhokoli jiného typu vojenské služby odvedenců na území Sovětského svazu. Vojáci pozemních jednotek, především pěchoty a výsadkových pluků, byli po příjezdu do Afghánistánu přiděleni na základny v podstatě náhodně. Neexistovalo žádné nařízení, které by nějak stanovovalo nasazení čerstvých odvedenců nebo zkušených bojovníků a stejné to bylo i s přidělováním vojáků na předsunuté základny. Neexistoval žádný tabulkový stav, který by určoval, jaký má být počet rekrutů na zkušené vojáky, takže personální složení základen bylo opravdu různorodé, a proto měly různé základny odlišnou bojovou hodnotu. Jako většina jiných věcí v sovětské armádě (např. přidělení ke zbrani apod.) se v podstatě jednalo o náhodu a rozřazování neprobíhalo na základě zkušeností či vlastních preferencí vojáka. Pokud měl voják např. strojírenskou školu a byl by tak užitečný v plukovní dílně, v případě že na základně chyběli kuchaři, voják byl prostě poslán ke kuchařům. Důstojníci zodpovědní za personální složení základen to většinou neřešili. 

Foto: Střelec Sergej Kirgizov z 177 OOSpN Specnaz před úkrytem v jené z horských základen, na které sloužil v letech 1982-1984 | Ruské ministerstvo obrany

Některé pluky však měly lepší velení a adekvátnější velící důstojníky, což bylo k vidění spíše u specializovaných složek, jako například jednotky Specnaz či výsadkáři. U těchto jednotek probíhalo občas i fyzické a střelecké přezkoušení nových rekrutů. Ti fyzicky nejzdatnější byli přidělováni spíše jednotkám, které operovaly pěšmo, zkušení řidiči zase byli přidělováni na výjezdy a v konvoji zaujímali přední pozice. Zbytek zůstal na základně jako náhrada za padlé. Fyzicky a psychicky nejtěžší byla služba na předsunutých základnách v afghánských horách. Vojáci zde byli v podstatě odříznuti a museli se spoléhat jeden na druhého, což bylo u obyčejných pěších či mechanizovaných jednotek mnohdy těžké, hlavně kvůli výše zmíněnému přiřazení nevhodných vojáků. Ve vzpomínkách sovětských vojáků lze narazit na informace o velmi slabé fyzické kondici některých vojáků, kteří nebyli schopni např. přebít kulomety KPVT v obrněných vozidlech BTR a BRDM, či o psychicky slabších a vystrašených vojácích, které nebylo možné nechat na noční hlídce, protože na ně nebyl spoleh.

Psali jsme:V duchu „předurčení osudem“: dobrodružství Severoameričana Walkera ve Střední Americe

Foto: Vojáci 860 oMSP před svým úkrytem. Některé základny tvořilo jen pár vojáky postavených úkrytů. | Ruské ministerstvo obrany

Samotné předsunuté základny byly různé povahy a velikosti. Mohlo se jednat o velké základny pro 100 vojáků, což však byla spíše výjimka a většinou se jednalo o standardní vojenskou základnu, než o základnu předsunutou. Z drtivé většiny byly základy menší, standardně pro četu vojáků. V sovětské armádě měla četa 28 vojáků, ovšem po většinu času sovětské intervence v Afghánistánu byl u všech útvarů personální nedostatek a na základnách tak sloužilo nejčastěji pouze 12 vojáků. 

Foto: Zvláštní důstojník Juris Doktorjov a Sergej Rybiskyj ze 1083 CSTO v zákopu své základny. V některých oblastech byla půda tak kamenitá, že se nešlo zakopat do hloubky. Obranu tak většinou zajišťovaly valy z naskládaného kamení. | Ruské ministerstvo obrany

Podle umístění předsunuté základny byli vojáci do této dopravováni letecky nebo zásobovací kolonou. Jistou kuriozitou je, že vojáci nebyli na službu na předsunuté základně nijak školeni ani cvičeni. Vojáci se měli „učit praxí“. Služba na základně nebyl žádný med a vojáci a poddůstojníci mnohdy na základně strávili i celou válku. Na rozdíl od moderních armád, kdy vojáci slouží tzv. na rotace, kdy se střídají např. po třech měsících či půl roce, sovětská armáda nic takového neměla zavedeného a vojáci na předsunutých základnách zůstávali standardně ve službě rok a půl až dva roky v kuse. Dva roky se vídat se stejnými 11 lidmi pak muselo být opravdu psychicky náročné. Důstojníci od hodnosti praporčíka nahoru měli nárok na dovolenou a mohli v případě, že za ně bude nalezena náhrada, tuto dovolenou využít. Důstojníci měli také možnost požádat o převelení na jinou základnu. 

Foto: Předsunuté základny musely být silně zásobeny střelivem, jelikož se posádka v případě útoku musela spolehnout pouze sama na sebe. Případná pomoc přišla nejdříve až za několik hodin. | Ruské ministerstvo obrany

Hlavním a v podstatě jediným úkolem předsunutých sovětských základen a outpostů bylo bránit sebe a svůj přidělený perimetr. Tyto úkoly byly často omezeny samotnou výzbrojí základny, která se u jednotlivých základen lišila. např. v horských základnách jste nemohli očekávat přítomnost tanků, ovšem tanky nebyly samozřejmostí ani na základnách v nížinách u zpevněných silnic. Sovětský tank T-62, standardní tank sovětských sil v Afghánistánu, se ukázal jako velice nespolehlivý a náchylný k poruchám, a tak občas vznikaly základny přímo okolo nepojízdných tanků, jejichž kanón byl stále funkční. Těžkou výzbroj většiny základen tvořily pouze minomety a těžké kulomety. Jednalo se především o 82mm automatické minomety 2b9 "Vasilek" a 120mm minomety 2b11 "Sani". Ty mají účinný dostřel 4300 a 7000 metrů, což bylo většinou dostačující. Minometná palba v horském terénu je velmi obtížná a na základnách nebyli pro toto prostředí vojáci dostatečně vycvičeni. Minometníci se tak většinou zaměřili na nejpravděpodobnější místo, odkud mohl útok přijít a své minomety v podstatě jinam neotáčeli. 

Foto: Těžkou výzbroj tvořily většinou jen minomety a těžké kulomety. V horském prostředí to ovšem stačilo, nepřítel se neměl téměř kde schovat. | Ruské ministerstvo obrany

Další těžkou výzbrojí byly těžké, velkorážové kulomety ráže 12,7 mm DŠK resp. Utes a 30mm automatické granátomety AGS-17. Ty se ukázaly velice účinné, jelikož se v okolí nenacházelo moc úkrytů, které dokázaly zásahům z těchto zbraní odolat. Kromě toho měli vojáci i svou osobní výzbroj, která sestávala ze standardních pěchotních zbraní typu AK, RPK, PKM a SVD. Na základnách se udržovalo velké pohotovostní množství munice, včetně světlic, granátů i dýmovnic. V případě útoku mudžahedínů se totiž vojáci často museli spolehnout jen sami na sebe. Na základně existovalo speciální rádio pro krizové komunikace, s jehož pomocí si vojáci mohli zavolat o pomoc, která však často dorazila až za půl dne, v závislosti na obtížnosti terénu. 

Většinu času na základně vojáci trávili zničující rutinou, která spočívala v pozorování terénu a odpočinku. Vojáci tyto činnosti obvykle dělali střídavě, každý po 12 hodinách. Většinou se střídaly noční a denní směny, kdy noční směny byly zdvojené. Na základně se nacházel většinou jen jeden důstojník, který měl na starosti rozdělení vojáků, což se mnohdy ukázalo jako velice těžký úkol. Čím déle byli vojáci na základně, tím větší antipatie mezi jednotlivými vojáky panovaly a důstojník tak musel sestavit hlídky z vojáků, kteří se nesnášeli co nejméně. 

Noční směna byla opravdu náročná, hlídky měly na bedrech životy svých kamarádů a riziko nočního přepadu bylo reálné každý den. Kolem základny byly samozřejmě rozmístěny miny i nástražné světlice, avšak vojáci se na ně nesměli spoléhat. Voják, který pak při hlídce usnul a byl přichycen měl pak zbytek svého často několikaletého pobytu na základně peklo, toto selhání se prostě neodpouštělo.

Foto: V nížinách bylo budování základen mnohem snažší | Ruské ministerstvo obrany

Když byli vojáci mimo službu, zaměstnávali se podle svého, možností však nebylo mnoho. Vojáci tak buď spali, pracovali na základně, kdy vylepšovali zákopy nebo se celkově snažili vylepšit životní prostředí na základně a nebo vařili. Paradoxně jídlo na předsunutých základnách bylo mnohem lepší, než v zázemí na velkých základnách. Na předsunutých základnách vojáci vařili v podstatě sami pro sebe a pro své ne příliš početné okolí a jídlo tak bylo chutnější, kdy si na něm vojáci dávali záležet. Na předsunutých základnách také většinou vařil ten, koho to opravdu bavilo, či k tomu měl nějaký vztah. Na velkých základnách byli kuchaři vybíráni náhodně a podle toho to také často vypadalo. Kuchaři navíc vařili pro velké množství lidí, kdy kvalita jídla musela ustoupit kvantitě. Kvalitu jídla navíc negativně ovlivňovala všudypřítomná korupce, kdy si kuchaři finančně přilepšovali podpultovým prodejem ingrediencí, které poté chyběly v jídle. Pokud by to umožňovaly podmínky, vojáci na předsunutých základnách obchodovali s místním obyvatelstvem, od kterých kupovali nebo směňovali různé potraviny, jako bylo například jehněčí, rýže, brambory, či různá zelenina.

Celkově vzato byl pobyt na sovětské předsunuté základně v Afghánistánu únavný a monotónní. Zůstat zhruba 600 dní na jednom místě, se stejnými lidmi a v podstatě každý den dělat to samé je psychicky velice náročné. Pobyt na předsunuté základně však nebyl tak rizikový jako např. plnění úkolů spojených s útočnými operacemi a se zásobováním. Navíc útok na předsunutou základnu byl pro lehce vyzbrojené mudžahedíny nebezpečný a náročný, na rozdíl od útoku na zásobovací konvoj.

Život na předsunuté základně byl také mnohem prostší oproti velkým základnám. Jak již bylo zmíněno, na předsunuté základně se nacházelo 10, maximálně 20 vojáků a pouze jeden důstojník. Život se tak odehrával bez profesních formalit – žádné salutování, žádné pochodování po place ani nesmyslné práce, které si na velkých základnách znudění důstojníci vymýšleli. Vojáci si s důstojníkem na předsunuté základně mnohdy i tykali. Celkově vzato byla služba na předsunuté základně nejen bezpečnější, ale také pohodlnější, nežli služba na velké základně.

Zdroj: history.com, Vladyslav Besedovskyj