Na svou svobodu musel irský národ čekat stovky let a teprve až ve dvacátých letech minulého století si irští vlastenci vydobyli nad britskou okupační armádou svou svobodu. Nebylo to zadarmo a pod britskou okupační mocí dál zůstávalo šest hrabství na severu ostrova, kde měli převahu protestanti (Irové jsou katolíci), potomci anglických přistěhovalců, kteří zabrali půdu do kolonií deportovaných Irů. Původní irské obyvatelstvo mělo ve vlastní zemi postavení druhořadých občanů, a to se v Severním Irsku nezměnilo ani po vzniku svobodného irského státu. Protestanti byli zvýhodňováni při rozdělování státních bytů, při výběru zaměstnání a ve vysokých úřednických postech a v policejních složkách byli zastoupeni pouze protestanti. Asi největší zlo představovaly volební obvody, které byly záměrně vyměřeny tak, aby co nejvíc znemožňovaly úspěšnou volbu katolických kandidátů. Například ve městě Derry, kde později došlo ke známému masakru, měli katolíci výraznou převahu obyvatelstva, avšak nikdy nebyli schopni získat většinu v městské radě.

Foto: Příslušník IRA (Hrabství Armagh, 1994) | Shutterstock

IRA po osamostatnění zbytku země na severu ostrova dál pokračovala v boji proti Britům, avšak chuť Irů dál bojovat postupně mizela, do popředí se dostávali umírnění politici, kteří chtěli změnu mírovou cestou. Britská vláda byla nakloněna ústupkům, což se zase nelíbilo probritským unionistům, kteří v ústupcích viděli ohrožení svého dominantního postavení. Radikální unionisté založili vlastní ozbrojenou milici a mezi katolíky a protestanty začalo docházet k vzájemných útokům. Severoirská správa nedokázala a ani nechtěla katolické obyvatelstvo chránit a britská vláda nakonec dospěla k rozhodnutí, že mír v kolonii nastolí vojsko. Do Severního Irska dorazili vojáci, kteří měli omezit násilí a chránit obyvatelstvo. I když byli britští vojáci zpočátku katolíky vítáni, protože Irové je považovali za své ochránce, rychle u nich došlo k vystřízlivění, protože vojáci neskrývaně nadržovali protestantům a stále častěji se na jejich straně zaplétali do konfliktu. IRA, která se do té doby nacházela v klinické smrti, začala nabírat dech a většina Irů ji začala vnímat jako jedinou možnost, jak se bránit britskému teroru.

Psali jsme:Korea 1951: Čtyři hodiny bránil se šesti muži pozice proti 6000 Číňanů. Házel na nepřítele granáty, kameny i láhve od piva

Vše gradovalo v neděli 30. ledna 1972. Toho dne se 15 000 Irů vydalo do ulic Derry, aby zahájili poklidný protest. Demonstraci vedli umírnění politici, kteří dávali přednost vzájemnému soužití a vyhraňovali se proti násilí. Britská okupační armáda však demonstrantům přehradila cestu a donutila je změnit trasu protestního pochodu. Skupina mladých Irů, kteří dál trvali na původní trase pochodu, pak zaútočila na armádní zátaras kameny. Vojáci mladíky rozehnali vodními děly a slzným plynem a pochod Irů dál pokračoval určenou trasou. Jenže britské armádní velení během tohoto incidentu obdrželo zprávu, že jsou údajně v oblasti přítomni střelci IRA, kteří plánují na vojáky zaútočit. Na místo tak byl povolán 1. prapor výsadkového pluku pod velením plukovníka Dereka Wilforda. Jakmile dorazili výsadkáři k vojenskému zátarasu, začali do neozbrojeného davu střílet. Přestože okamžitě dostali rozkaz, aby palbu ukončili, výsadkáři stačili do prchajícího davu vypálit více než stovku dávek. Výsledkem britského řádění bylo 14 mrtvých a 27 zraněných Irů. Pět lidí bylo zavražděno střelbou zezadu, mnozí ve chvíli, kdy se snažili pomoci jiným raněným.

I když výsadkáři později tvrdili, že po nich Irové stříleli, nikdo ze zavražděných nebyl ozbrojen a na místě, kde se nacházeli Irové, nebyly nalezeny žádné výbušniny nebo stopy po střelném prachu. Přesto nebyl tehdy nikdo potrestán a britská královna výsadkáře vyznamenala jako hrdiny. Vyšetřovací komise, kterou ustanovil premiér Tony Blair, pak v roce 2010 zveřejnila své oficiální stanovisko, kde se potvrdilo, že demonstranti nebyli ozbrojení a v žádném případě nepředstavovali pro vojáky riziko. Tehdejší britský ministerský předseda David Cameron se následně Irům omluvil.

Po tomto masakru se do IRA začaly hlásit stovky dobrovolníků a Severní Irsko zachvátily plameny osvobozeneckého boje. Nechci rozepisovat všechny bombové útoky IRA, ani nehodlám popisovat reakci britské okupační armády. Pouze zmíním dva nejvýraznější činy irských vlastenců. První se stal v srpnu 1979, kdy byl proveden útok na posledního indického místokrále a člena královské rodiny Louise Mountbattena. Devětasedmdesátiletý lord tehdy trávil prázdniny na svém irském sídle, které leželo pár kilometrů od severoirských hranic. Na loď, s níž se Moutbatten chystal společně s přáteli na rybolov, se členovi IRA Thomasi McMahonovi tenkrát podařilo tajně upevnit 23 kilo výbušnin. Poté, co se jachta vzdálila od pobřeží, byla za pomoci rádiového signálu aktivována nálož. Loď byla rozmetána na tisíc kousků a výbuch kromě lorda zabil další tři Brity. Smrt v královské rodině vyvolala zděšení a připomněla Britům, že se Irové před nimi nepokořili.

Ještě téhož dne pak dostala britská okupační armáda těžký úder, kdy byla u městečka Warrenpoint kolona britských ozbrojenců zasažena explozí vozidla naloženého výbušninami. Jednalo se o 360 kilogramů výbušniny, kterou Irové ukryli mezi balíky slámy v přistavěném valníku. Zasaženo bylo poslední vozidlo kolony a na místě okamžitě zemřelo 6 britských vojáků. K útoku došlo na hranici svobodného Irska a okupovaného Severního Irska. Ze strany svobodného státu se pak ozvala střelba, která ohrožovala přeživší vojáky. Britové zahájili zmatenou střelbu, kdy nechtěně usmrtil britského turistu, kterého považovali za člena IRA. Britští vojáci krátce po výbuchu zavolali posily a zřídili si opěrný bod v nedalekém Narrow Water Castle, což byla zřícenina hradu ze 16. století, která stála vedle silnice. Jenže přesně s tím irští vlastenci počítali a měli pro Brity připraveno velké překvapení a v okamžiku, kdy z místa přepadu vzlétal vrtulník s raněnými vojáky, explodovalo ve kbelících za mléko 360 kilogramů výbušniny, která byla umístěna u vchodu do Narrow Water Castle. Vojenský vrtulník výbuch poškodil, avšak nezničil. Horší však bylo, že výbuch vymrštil do vzduchu žulové kvádry. Na místě tehdy zahynulo dalších 12 vojáků, včetně podplukovníka Blaira. Chuť z vítězství umocňovala skutečnost, že kromě dvou vojáků z jednotky královských horalů byl zbytek zabitých Britů z jednotky 1. výsadkového pluku, který tehdy zmasakroval demonstranty v Derry. Atentátník Thomas McMahon byl posléze chycen a odsouzen na doživotí, ale v roce 1998 propuštěn na svobodu.

Psali jsme:Španělská občanská válka a zahraniční intervence: Předehra 2. světové války

Závěrem byl rád zmínil také osud irského mučedníka Bobbyho Sandse. I když IRA vedla boj za nezávislost vlastní země, považovala vláda Margareth Thatcherové zadržené vlastence za zločince a od roku 1981 jim odmítala přiznávat status politického vězně a nadále s nimi nakládala jako s kriminálníky. To vedlo k protestům irských vězňů, které kulminovaly hladovkou. Jeden z nich, Bobby Sands, odsouzený na 14 let za pouhé nedovolené ozbrojování, vydržel tehdy hladovět 66 dní, dokud nezemřel hlady ve vězeňské nemocnici. Pohřbu irského vlastence a mučedníka se zúčastnilo 100 000 lidí. Dodejme, že Severní Irsko není pořád svobodné a je stále okupováno britskou armádou.

Zdroj: historie válek