V časných ranních hodinách na Nový rok 1945, v době, kdy již poslední velká německá ofenziva v Ardenách pomalu dohasínala a Spojenci se připravovali na závěrečný rok války v severozápadní Evropě, uskutečnila Luftwaffe navzdory všem předpokladům o nedostatku pohonných hmot i bojového ducha mohutný a překvapivý hloubkový útok na základny spojeneckého taktického letectva ve Francii, Belgii a Holandsku. Jeho plánování probíhalo za podmínek nejpřísnějšího utajení a německé velení vsadilo do hry veškeré stíhací útvary Luftwaffe na západní frontě.

Foto: Ofw. Franz Meindl před svou Fw 190, 1. ledna 1945 letěl v sestavě 8./JG 11 a od té doby je veden jako nezvěstný

Cílem operace bylo zaskočit útvary britské 2. taktické letecké armády a americké 9. letecké armády na zemi a zdecimovat je palbou z palubních zbraní. Když se zimní obloha projasnila novoročním svítáním, odstartovalo více než 900 německých letounů, většinou Focke-Wulfů Fw 190 a Messerschmittů Bf 109, z 11 stíhacích eskader k útoku na zranitelná, nic netušící spojenecká letiště včetně Bruselu a Eindhovenu. Na operaci se podílely i jednotky bitevního letectva a tryskové Messerschmitty Me 262. V jejím průběhu bylo zničeno více než 300 spojeneckých letounů a dalších 190 poškozeno. Pro velení Luftwaffe to však bylo Pyrrhovo vítězství: zaplatilo za něj ztrátou 271 stíhaček, přičemž mnoho dalších bylo poškozeno. Mnohem horší však byla ztráta 213 pilotů včetně více než 20 zkušených velitelů jednotek.

Psali jsme:Nasadit bajonety a všichni za mnou! Jak probíhal poslední bajonetový útok v americké historii

Piloti JG 11 měli 1. ledna 1945 časně ráno budíček a odebrali se na další předletovou přípravu. Příslušníkům 3. skupiny na Grossostheimu začala v 6.30 hod. V jejím průběhu otevřel Hptm. von Fassong obálku obsahující podrobné údaje o cíli. Pilotům bylo konečně sděleno, že všechny skupiny mají za úkol napadnout Asch, malé letiště severozápadně od Maastrichtu. Podle zjištění průzkumu mělo být obsazeno dvěma americkými stíhacími skupinami. Krátce po osmé hodině ranní odstartovaly z Biblisu čtyři Fw 190 ze štábu JG 11. Pilotovali je Maj. Specht, Uffz. Schmidt, Obfw. Neuberger a Uffz. Krentz. Za nimi následovalo šest letounů z I./JG 11. Vedl je pravděpodobně Lt. Alwin Doppler, velitel 2./JG 11. Malá skupinka strojů utvořila nad letištěm formaci a zamířila k severu, kde se měla setkat s ostatními skupinami.

Foto: Velká skupina Fw 190 na letišti Grossostheim v prosinci 1944

V Zellhausenu dorazili piloti časně ráno na letiště, aby se připravili k akci. Pozemní personál pracoval na letounech bez oddechu po celou noc. Osádka návodčí Ju 88, která sem přiletěla před několika dny, odstartovala v 8.10 hod., následována 20 Bf 109 2. skupiny. Letouny se zformovaly nad Zellhausenem ve výšce 150 m a v 50 m pokračovaly směrem na Frankfurt.

Na Grossostheimu přišel Oblt. Fiedler časně ráno na velitelství 3. skupiny. Stále ještě si myslel, že nepoletí. Krátce před osmou byl však vyvolán, obdržel nový letoun a rozkaz, že má letět jako číslo 2 Oblt. Hanse Grossera, velitele 11./JG 11. Pozemní personál 3. skupiny dokázal připravit k boji 31 Fw 190. V 8.18 hod. odstartovala návodčí Ju 88, následovaná formací Focke-Wulfů. Piloti se zformovali severně od letiště, v okolí Aschaffenburgu, a ve výšce 125 m pokračovali v letu směrem na Frankfurt nad Mohanem. Nad Frankfurtem se všechny skupiny spojily do volnější formace, vedené štábem a I./JG 11. III./JG 11 se držela těsně za nimi a s jistým odstupem následovaly Bf 109 2. skupiny. Vznikl tak svaz tvořený asi 60 stíhačkami.

Psali jsme:Hans-Ulrich Rudel - legendární druhoválečný pilot a jediný nositel nejvyššího stupně Rytířského kříže

Foto: To, co vypadá jako snímek z polární expedice, je ve skutečnosti operačním stanem 352. stíhací skupiny na letišti Y-29

Z prostoru Frankfurtu zamířila formace ve výšce 50 m směrem na Koblenz. Minula město a pokračovala dál ve stejném kurzu, aby severně od Cách přeletěla linii fronty. Bf 109 2. skupiny zde nastoupaly do 350 m kvůli poskytnutí výškového krytí Focke-Wulfům. Téměř okamžitě po příletu nad území ovládané spojeneckými vojsky zahájily palbu protiletadlové baterie a JG 11 utrpěla první ztráty. Fw 190 Oblt. Fiedlera inkasovala několik zásahů, jež poškodily motor a zranily pilota na hlavě. Fiedler ztratil vědomí a nouzové přistání přežil jen zázrakem. Sestřelen byl pravděpodobně obsluhou amerického protiletadlového polopásu nedaleko Heerlenu. Uffz. Hermann Barion z 12./JG 11 se patrně stal další obětí intenzivní palby, přicházející ze země. V hlášení o ztrátě se uvádí, že byl naposledy spatřen v prostoru Maastrichtu, kde se také v plamenech zřítila jedna Fw 190. Přestože bylo tělo pilota nalezeno, o přesném místě havárie jeho letounu není nic bližšího známo. Ztráty utrpěla také 2. skupina. Uffz. Herbert Huss ze 6. letky byl zasažen protiletadlovou obranou a okamžitě poté vyskočil padákem. Dopadl na zem poblíž Maastrichtu a ukryl se mezi stromy; místní farmáři ho však brzy objevili a předali Britům. Nedaleko Maastrichtu byla zasažena také Bf 109 Fw. Alfreda Tempela. Pilot padl do zajetí.

Foto: Velitel III./JG 11, Hptm. Horst-Günther von Fassong

Formace stále ještě směřovala na severozápad a blížila se k poslednímu otočnému bodu nad řekou Másou severně od Maastrichtu. Zde se od ní odpojily Ju 88. Návodčí 2. skupiny zaútočil na postavení protiletadlové baterie, která na svaz zahájila palbu. Zasáhl ji sice, ale sám byl rovněž zasažen. Osádce se však podařilo dotáhnout poškozenou Ju 88 zpátky do Zellhausenu. Nyní se formace stočila k jihozápadu s úmyslem zaútočit na Asch od severovýchodu. Vedoucí, Maj. Specht, vletěl do pásu přízemní mlhy, která ztížila orientaci a způsobila další rozvolnění svazu. V této fázi letu formace stále ještě směřovala na Asch, její kurz však shodou náhod vedl takřka přímo přes letiště Y-32 Ophoven, ležící asi 5 km severně od Y-29 a obsazené jednotkami 125. křídla. Když se na dohled objevila vzletová a přistávací dráha, velká část pilotů se domnívala, že to je Asch, a začala ostřelovat Ophoven, zatímco zbytek formace pokračoval v letu ke správnému cíli!

Na Ophoven zaútočilo asi 30 Messerschmittů a Focke-Wulfů. Jedna z tamních jednotek, 3206. R&SU (Repair and Servicing Unit – opravárenská a servisní jednotka), se na Ophoven přesunula 27. prosince 1944. Jedním z příslušníků byl i E. J. Pritchard a jeho vzpomínky na ono ráno jsou stále živé: „Naším úkolem bylo ošetřovat přilétající letadla na předsunutých letištích do té doby, než se za nimi přesunou týlové jednotky, které k nim patřily, a převezmou si je. Když to začalo, kopal jsem právě úzký zákop poblíž letounů, jež jsme měli na starost. Dostal jsem se zatím jenom asi jednu stopu hluboko. Mohu vám ale říci, že jsem se tam zamáčkl tváří k zemi, protože to byla alespoň nějaká ochrana – lepší než nic.“

Foto: Postavení kanonu Bofors z 553. protiletadlového oddílu u mostu Servaas v Maastrichtu. Tato obsluha sestřelila nad Maastrichtem jednu Fw 190 pouhými pěti granáty

Na letišti Y-32 LAC Ollett ze 130. (paňdžábské) perutě v okamžiku zahájení útoku právě pracoval na stroji, o který se měl starat: „Čistil jsem kryt kabiny a rozhlížel se kolem. Bylo zatraceně chladno. Na zemi ležely asi tři stopy sněhu. Odházeli jsme ho z prostoru pro letadla, a tak alespoň vznikl jakýsi větrolam. Minulou noc, když jsme dorazili, jsem stál u svého letadla a asi 30 stop ode mne měl postavení nějaký Yankee s kulometem; myslím, že ráže .50. Zeptal jsem se ho, jestli si z něj už vystřelil. Povídal, že ne a že prý to ani nemá v úmyslu. Tak tam stál, s plastovou krytkou na ústí hlavně, a tleskal rukama, aby se alespoň trochu zahřál. Poté co přidělený mechanik zahřál motor Spitfiru (AP-D), doplnil jsem benzín. Dělali jsme to tak každou hodinu, ve dne i v noci, abychom udrželi letoun zahřátý. Nezáleželo na tom, kolik benzínu se spotřebovalo, ale bylo třeba ho neustále doplňovat. Jakmile byl AP-D dotankován, sedal jsem si obvykle do kabiny – ale tentokrát jsem se rozhodl usednout na pravé křídlo. Zády jsem se opřel o kryt motoru, který byl krásně teplý, a chvilku klábosil s tím Yankeem. Jak jsme tak čekali na rozkazy z velitelského stanoviště, hleděl jsem ke vzdálenému obzoru. Vtom jsem zaslechl rachot kulometů a uviděl letadla míhající se a točící se ve vzduchu. Yankee zíral společně se mnou. Náhle jako by mne cosi přinutilo, abych se ohlédl: spatřil jsem nepřátelské stíhačky ženoucí se na nás v přízemním letu. Skočil jsem na nohy, rozběhl se podél křídla a křičel na Yankeeho. Vrhl jsem se od křídla ke sněhovému náspu, ale zapomněl jsem, že je zmrzlý a hladký. Klouzal jsem po ledě, neschopen zastavit se, zatímco vlevo i vpravo ode mne svištěly střely z kulometů a granáty z kanonů. Když Němci vyšli ze zteče, viděl jsem, že zasáhli letoun stojící asi 200 m přede mnou a desátníka ‚Paddyho‘ Mathera, zbrojíře, který pracoval pod levým křídlem stroje na jednom z kulometů. Ležel jsem tam neschopen pohybu, jako bych byl pouhou kulisou v celé té scéně. O kus dál ležel raněný ‚Paddy‘. Někdo z našich k němu přiběhl a vlekl ho do zdravotnického stanu. Zatímco nahoře stále ještě zuřil boj, rozběhl se nějaký pilot ke strojům a vskočil do jednoho ze Spitfirů.“

Foto: Letiště Y-29 s P-47 od 366. FG

Tímto pilotem byl F/S Clay, který nasadil vlastní život a za probíhajícího útoku odroloval do bezpečí se dvěma letouny ohroženými požárem. Jedním z německých pilotů, kteří napadli Ophoven, byl velitel 5. letky Lt. Georg Füreder: „Krátce před dosažením cíle jsme přitáhli, rozvinuli se doleva a doprava, zběžně přelétli zrakem letiště a zahájili útok. Přitáhl jsem a šel přímo na zteč. Můj let byl příliš rychlý na to, abych mohl zasáhnout stíhačky na východní straně letiště. Vzal jsem si tedy na mušku čtyři nebo pět strojů C-47, zaparkovaných v severozápadním rohu. Zahájil jsem ostrou, 180° zatáčku, abych se dostal do pozice pro útok na stíhačky na východní straně, když kolem mne náhle proletěly řetězce svítících střel. Zprvu jsem se domníval, že to byl flak, pak jsem však ke svému překvapení zpozoroval, že mám za sebou dva Thunderbolty. Jeden z nich na mne právě pálil ze všech zbraní, měl ale špatnou mušku. Zahnul jsem ostře doleva a jeho dávky proletěly za mým letounem. Můj pronásledovatel i jeho číslo 2 vzdali hon a zamířili směrem k západu. Stočil jsem se za nimi, ale pak jsem od toho upustil, abych podnikl závěrečný útok na letiště, ležící jižně ode mne. V tom okamžiku jsem neviděl nad plochou ani v její blízkosti žádné jiné stroje. Z jižní poloviny letiště stoupal mrak černého dýmu. Hořelo tam několik letadel. Kvůli dýmu jsem provedl zteč z poněkud větší výškové hladiny.“

Foto: Piloti 7./JG 11 v srpnu 1944 ve Wunstorfu. Zleva doprava: Uffz. Harald Schwartz (padl 1. ledna 1945), Lt. Richard Franz, Ofhr. Erhard Rössner (nezvěstný v květnu 1945), Lt. Rudolf Holdermann (nezvěstný 1. května 1945)

Jak již bylo řečeno, zaútočily mnohé z letounů JG 11 na Ophoven místo na Asch. Protiletadlová obrana na Ophovenu dělala vše, co bylo v jejích silách, aby letiště uhájila. 2794. protiletadlový dělostřelecký oddíl vypálil asi 250 ran a hlásil jednu sestřelenou Fw 190. Obsluhy z 2876. protiletadlového dělostřeleckého oddílu vypálily z 10 kanonů 437 ran a nárokovaly dvě zničené Bf 109 a jednu Fw 190. Hlásily rovněž, že se jim podařilo poškodit sedm Bf 109 a čtyři Fw 190! F/L Gaze, jeden ze tří pilotů vyslaných na bojový let velením 610. perutě, se vracel osaměle na domovskou základnu a s úžasem shledal, že tam hoří několik strojů. Střetl se s několika Fw 190 a Bf 109 a po dlouhém stíhání se mu podařilo sestřelit jednu Fw 190D. Tento stroj však patřil k JG 2, která v prostoru Asch–Ophoven rovněž ztratila několik letadel. Větší část svazu JG 11 mezitím pokračovala ve správném kurzu a blížila se k letišti Asch.

Celá operace byla velmi dobře popsána v publikaci Johna Manrho a Rona Pütze Operace Bodenplatte: Poslední naděje Luftwaffe, kterou vydalo nakladatelství Naše vojsko.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue