Pham Dong žil v Severním Vietnamu, jeho srdce hořelo pro komunismus a stejně jako ostatní i on toužil po sjednocení kapitalistického a komunistického Vietnamu v jeden komunistický Vietnam. Poté, co byl Dong povolán do armády, přihlásil se ihned mezi dobrovolníky, které komunisté ze severu posílali na jih, aby tam doplnili řídnoucí řady bojovníků Vietcongu. Dong tak putoval s ostatními měsíc po Ho Či Minově stezce, až se konečně dostal ke svému partyzánskému oddílu, kde ho však čekalo obrovské zklamání. Politruk mu tehdy řekl, že jeho revoluční původ není úplně čistý, a proto mu strana nemůže svěřit zbraň. Toto privilegium si bude muset zasloužit. Dong byl jak opařený, protože pocházel z chudé zemědělské rodiny, která vždy podporovala revoluci. Od politruka se ale dozvěděl, že jeho strýc, kterého nikdy neviděl a žil na jihu, dostal od francouzských misionářů vzdělání a chodil do kostela a tento strýcův "prohřešek" pak vrhl stín pochybností i na Donga. Dong tak místo pušky nafasoval rýč a začal s ostatním kopat pověstné tunely, kterými se Vietcong proslavil.

Celé čtyři měsíce Dong kopal ve strašných podmínkách jílovitou zeminu, nebo ji odnášel pryč. Jediné jídlo, které dostával, byla trocha rýže, kterou si partyzáni občas vylepšovali zeleninou. Kvůli utajení se venku dalo pohybovat jen v noci, proto měli kopáči jen minimální možnost se občas umýt v potoce a Dong byl tak v podstaě neustále obalený bahnem a zeminou. Na tvrdou práci a podmínky si však nikdy nestěžoval, protože dobře věděl, co ho na jihu čeká a byl na strádání připraven. Vadilo mu však, že za celou tu dobu nedostal do ruky jedinkrát zbraň a mohl se jen závistivě dívat, jak jeho soudruzi každý den opouští úkryt, aby se odplížili bojovat s Američany a jejich jihovietnamskými poskoky. Cítil se být méněcenný, což mu také soudruzi často dávali najevo v tom smyslu, že není jeden z nich. Oni za Vietnam prolévali krev, zatímco Dong kopal hlínu a odklízel lidské výkaly.

Po čtyřech měsících těžké práce si pak Donga předvolal politruk, který mu s úsměvem řekl, že straně dostatečně prokázal, že je hoden její důvěry a ta se proto rozhodla, že mu bude svěřena důležitá funkce. Bude převelen zpět na sever, kde bude přiřazen k dělostřelectvu. Dongovo srdce zaplesalo štěstím, protože dělostřelci byli elita vojska a strana mu tím prokázala opravdu mimořádnou důvěru. Severovietnamská armáda se skládala z obrovské části jen z pěchoty a sovětských, čínských či kořistních děl měla jen poskromnu, proto děla mohli obsluhovat jen vyvolení. Donga, který měl na sobě jen roztrhané a špinavé cáry oblečení, čekala strastiplná cesta na sever, avšak u srdce ho hřálo pomyšlení, že ho v cíli čeká zařazení k elitní jednotce a parádní uniforma. Díky tomu na své cestě snášel hlad a neustálý déšť s ledovým klidem.

Psali jsme:Korea 1951: tankista neuposlechl rozkaz a zachránil životy 65 amerických rangerů

Na severu ho ale čekalo další zklamání, a to ještě větší než to, které zažil před pěti měsíci na jihu v džungli. Dong totiž nakonec nebyl přeřazen k dělostřelecké jednotce jako obsliuha děla, ale jako pouhý nosič munice, který musel nosit granáty na palposty na hranici s jižním Vietnamem. Dong tak nafasoval dva velké náboje pro minomet, pytlík rýže a ve stejných roztrhaných hadrech, ve kterých právě přišel, se opět vracel Ho Či Minovou stezkou na jih. Protože začalo období dešťů, plahočil se Dong po Ho Či Minově stezce o měsíc déle, kdy se navíc neustále skrýval před americkými letouny. Zásobu rýže snědl již během týdne, takže se dále živil jen kořínky a byl tak vysílen hladem. Kvůli dešti byl neustále promočený a prochladlý a dokonce onemocněl malárií. Spal, kde se dalo, a žil v neustálém strachu z bomb.

Foto: Doprava vojenského materiálu džunglí po Ho Či Minově stezce | Wikimedia Commons / Public Domain

Nakonec se po dlouhých týdnech dostal na určené místo, kde s hrdostí položil svůj náklad dvou dělostřeleckých min vedle minometu. Pak jen s úžasem pozoroval, jak obsluha minometu v rychlosti zasunula oba náboje do hlavní a během několika vteřin je odpálila. Následně k němu přistoupil důstojník, který si odškrtl jeho jméno na seznamu a řekl: „V pořádku. Vrať se pro dvě další!“ Dong se však už na sever nevrátil, dezertoval k jihovietnamské armádě, kde svůj příběh vypověděl vyšetřovatelům.

Zdroj: historie válek

Psali jsme:Bitva u Mühldorfu: jedna z posledních rytířských bitev evropského středověku