Jednou z nejzajímavějších zpráv z oblasti českého zbrojního průmyslu byla v tomto roce oznámená smlouva mezi společností Omnipol a Vietnamskou republikou na prodej dvanácti cvičných letounů L-39 NG. Jde o další pozitivní zprávu českého zbrojního průmyslu, který po letech určité stagnace opět nabírá na obrátkách a obnovuje své někdejší schopnosti. A třeba i tento obchod nám naznačuje, že další, obdobné úspěchy budou přibývat.

Přesto se vůči tomuto obchodu s Vietnamem objevily i kritické hlasy. Především na internetu, na různých diskusních fórech, se objevily názory, že pro Českou republiku je chybné Vietnam podporovat, pomáhat mu právě dodávkami zbraňových systémů. Objevily se i výtky, že Vietnam je stále komunistickou zemí, a že tak tímto krokem podporujeme komunistickou diktaturu. Tyto výtky nejsou zcela oprávněné, přesto je třeba brát je v potaz. Zároveň nám tyto kritické hlasy otevírají otázku mnohem hlubšího, koncepčního rázu. Má Česká republika dodávat zbraňové systémy i do takových zemí, jako je Vietnam? A má tyto dodávky podporovat i stát?

Foto: Letoun L-39NG | Aero Vodochody

Psali jsme:Rusové přišli o dvě letadla a dva vrtulníky

Předně je nutno konstatovat, že tento prodej není nějakou podporou – alespoň v té formě, jak je podpora, pomoc většinou chápána, a to především ve vojenské oblasti. Samozřejmě, pro vietnamskou armádu dodávka cvičných letounů L-39 NG znamená značnou posilu. Je ale třeba si uvědomit, že tento obchod uzavřela společnost Omnipol, resp. jí vlastněná společnost Aero Vodochody – tedy soukromý subjekt, nikoliv stát. Není to tedy jako za minulého režimu, kdy tehdejší komunistické Československo některé rozvojové země skutečně vojensky podporovalo, kdy těmto zemím mnohdy dodávalo zbraňové systémy zdarma, v rámci internacionální pomoci, a i zdánlivě komerční dodávky byly často realizovány za velkorysé úvěry (dotované ze státního rozpočtu), které v mnoha případech nikdy nebyly splaceny. Naopak, díky tomuto obchodu odejdou významné částky v podobě daní, odvodů atd. do českého státního rozpočtu. Je to tedy spíše naopak – takovéto obchody podporují Českou republiku a její ekonomiku, což za dnešní složité ekonomické situace rozhodně není zanedbatelné.

Druhá výtka je mnohem závažnější. Má Česká republika dodávat zbraňové systémy i do zemí, ve kterých dosud vládne komunistický, totalitní režim? Na první pohled je vše jednoduché. Česká republika jako západní demokracie se hlásí k určitým hodnotám; k hodnotám západní, euroatlantické civilizace. Z toho vyplývá i odpovídající chování. Česká republika má navíc svou vlastní smutnou zkušenost s komunistickou totalitou, s porušováním lidských práv atd. I proto by se podle tohoto paradigmatu měla Česká republika ke komunistickým režimům stavět spíše kriticky. Příklad Vietnamu ale ukazuje, že tato záležitost není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát.

Především lze oprávněně pochybovat, nakolik platí tvrzení, že Vietnam je komunistická země. Samozřejmě, oficiálně se Vietnam stále hlásí ke komunistické ideologii. I nadále moc v této zemi pevně drží komunistická strana, a nic nenaznačuje tomu, že by se své moci chtěla vzdát. Vietnam tak rozhodně není demokracií západního střihu, neprobíhají zde svobodné volby, obyvatelstvo nemá možnost svobodného výběru. Přesto se obyvatelstvo Vietnamu těší značné občanské svobodě – větší, než jaká byla např. v komunistickém Československu. Stát se zde vůči svým občanům nechová tak represivně, jako v mnoha jiných státech. Vietnam je tak spíše jakousi „soft-totalitou“, kdy její režim je vnímán čím dál více jen jako dědictví minulosti, a je obecně respektován ze strany obyvatelstva. Vietnam se tak principiálně liší od takových systémů, jako je nedaleká Severní Korea či Myanmar. A právě Česká republika se svou minulostí komunistického Československa by si tento rozdíl měla patřičně uvědomovat. I naše vlastní zkušenost nás totiž učí, že s takovými zeměmi je lepší jednat (a také s nimi obchodovat) a mít tedy na ně určitý vliv, než je zbytečně tvrdou politikou zahnat do kouta.

Také z hlediska ekonomického Vietnam není komunistickým státem. Vietnam se dávno nedrží komunistických ekonomických pouček, reformuje své hospodářství, a rozvíjí tržní ekonomiku. Především z hlediska ekonomického je tak Vietnam klasickou kapitalistickou zemí, byť některé strategické podniky si i nadále drží v rukou stát, případně armáda.

Psali jsme:Králický ŘOPík si připomíná 80. výročí betonáže a 18 let od zahájení jeho rekonstrukce

Je navíc třeba si uvědomit, že přestože je Vietnam komunistickým státem, není to agresivní země. Není to tedy jako v případě např. Iráku Saddáma Husajna, který opakovaně napadl své sousedy, či některých dalších totalitních států. Dodávat zbraně do takových států je skutečně chybné, a často vysloveně kontraproduktivní. Oproti tomu ale Vietnam má se svými sousedy velice dobré vztahy. Jediným státem, se kterým má Vietnam horší vztahy, je sousední, komunistická Čína, se kterou Vietnam dlouhodobě vede spory o Spratleyské ostrovy a dále o některá území na hranici mezi těmito státy. V tomto sporu je ale Vietnam spíše bránící se zemí, jak nám ostatně napovídá i srovnání velikosti těchto států. I proto je Vietnam obecně ve světě vnímán velice pozitivně. O dobré vztahy s ním usilují i západní země včetně USA, ale i další země jihovýchodní Asie.

Za vše hovoří i zbrojní dodávky do této země, které také mohou být jakýmsi politickým indikátorem. Je faktem, že vietnamská armáda dosud provozuje převážně zbraňové systémy ruského, resp. sovětského původu. A i při akvizicích nové techniky se Vietnam často obrací na Rusko (tanky T-90, letouny Su-30 atd.). Ve výzbroji vietnamské armády se ale čím dál častěji objevují i zbraně západního původu. Rozsáhlé dodávky realizuje např. Izrael, který do Vietnamu již dodal např. útočné pušky, hovoří se o dodávkách protiletadlových systémů atd. Poněkud překvapivě se ve Vietnamu prosadil i nizozemský zbrojní průmysl dodávkami vojenských lodí. A není vyloučeno, že dojde k nějakým zbrojním dodávkám i ze strany USA, a to i přesto, že tyto dva státy před několika desetiletími mezi sebou vedly urputnou válku.  Jestliže je Vietnam politicky přijatelný i pro tyto státy, proč by nemohl být i pro Českou republiku? Jestliže i západní státy dodávají Vietnamu zbraně – a to včetně pokročilých, sofistikovaných systémů – proč by tak nemohla činit i Česká republika? Nejde navíc jen o těchto 12 letounů L-39 NG. V určitém směru je kontrakt na dodání letounů L-39 NG průlomový, a překročuje charakter pouhého jednoho obchodu.

Předně – kontrakt na dodání 12 letounů ukázal, že letouny L-39 mají na dnešním zbrojním trhu své místo. Vždyť Vietnam si před nedávnem pořídil 12 letounů Jak-130, o kterých se spekulovalo, že postupně zcela nahradí letouny L-39 starších verzí, provozované vietnamským letectvem. Přesto si Vietnam pořídil i letouny L-39 NG, které tak bude provozovat vedle letounů Jak-130, přestože je to zdánlivě nevýhodné. Vietnamský kontrakt tak jen potvrdil to, co se projevuje i v případě alžírského letectva, ale i letectev jiných států. Čím dál více zemí si pořizuje letouny, jako jsou Jak-130, případně jejich deriváty M-346 či L-15, protože tyto letouny lépe umožňují přechod na moderní bojové letouny. Tyto cvičné letouny svými schopnostmi převyšují schopnosti letounů L-39, je ale velice neekonomické používat je po celou dobu výcviku. Proto se obvykle projevuje potřeba tyto letouny doplnit nějakým jednodušším, levnějším typem, schopným zajistit první fázi proudového výcviku. Je to tedy spíše naopak, než se může na první pohled zdát – pokud si nějaký stát pořídí tak výkonné letouny, jako jsou Jak-130 a jeho deriváty či korejský K-50, dřív nebo později bude potřebovat i jednodušší, ale mnohem levnější letouny, jako jsou právě L-39. Je tedy zřejmé, že zájem o české cvičné letouny L-39 bude i nadále růst, a že si je budou chtít pořídit i další státy. Pro každý nový letoun je ovšem důležité vždy najít prvního zákazníka, který se tak stane jakýmsi vzorem pro ostatní státy regionu. A stejně jako se Senegal stal úvodním zákazníkem na africkém kontinentu, v regionu jihovýchodní Asie se takovým referenčním zákazníkem stal Vietnam. Kontrakt na dodání 12 letounů L-39 NG má proto zásadní význam.

Je ostatně možné, že Vietnam počet svých letounů L-39 NG postupně rozšíří. Vietnam totiž v posledních letech výrazně posiluje své vojenské letectvo, plánuje pořízení dalších nadzvukových letounů včetně západních typů – a proto mu stávajících 12 letounů L-39 NG pravděpodobně nebude stačit. Z hypotetických zákazníků letounů L-39 NG lze uvést například sousední Laos (který si nedávno pořídil Jak-130), Kambodžu, která provozuje letouny L-39 starších verzí, či dynamicky rostoucí Indonésii atd. Pro letouny L-39 NG se tak otevírá celá řada nových příležitostí. 

Nejde navíc jen o letouny L-39 NG, ale i o další produkty českého zbrojního průmyslu, které by se mohly v tomto regionu prosadit. Perspektivním zákazníkem je třeba opět Vietnam. Vietnam stále udržuje velmi početnou armádu, a v posledních letech navíc intenzivně zbrojí. Přesto je značná část výzbroje vietnamské armády zastaralá (tanky T-55, obrněné transportéry řady BTR), a Vietnam ji bude muset dříve nebo později nahradit. Vietnam by tak mohl mít zájem i o další zbraně českého původu. Jde např. o obrněné transportéry Pandur, které se vzhledem ke své nižší hmotnosti hodí do zdejšího složitého terénu a které by tak mohly nahradit starší vozidla řady BTR. Stejně tak by se ve zdejším regionu mohly uplatnit česká samohybná děla DANA, příp. nová DITA, dále obrněné automobily, které dnes nabízí hned několik českých výrobců, případně i další zbraňové systémy. V podobné situaci jako Vietnam jsou navíc i další státy tohoto regionu. Jejich armády se v mnoha případech také stále opírají ještě o zastaralé systémy pocházející z dob studené války, a proto již zahájily poměrně rozsáhlé přezbrojování. Pokud si nějaký český zbraňový systém objedná Vietnam, pak takový obchod má jedinečnou referenční hodnotu, a může inspirovat i další země. Vzhledem k velikosti zdejších armád lze navíc očekávat, že budou mít zájem o dodání většího množství jednotlivých zbraňových systémů.

Vietnamský kontrakt na dodání L-39 NG tak dále otevírá bránu českému zbrojnímu průmyslu do oblasti jihovýchodní Asie. Tedy do jednoho z nejperspektivnějších trhů – a to nejen pro zbrojní průmysl. Pokud se v této oblasti rozsáhle etabluje český zbrojní průmysl, otevírá to příležitosti i dalším odvětvím českého průmyslu. A právě to česká ekonomika dnes potřebuje víc než kdy jindy.

Každý takovýto zbrojní obchod tak nejen přináší stovky milionů do českého státního rozpočtu, ale je také jakýmsi vkladem do budoucnosti. Na každý takový obchod lze navázat dalším podobným obchodem – pokud je dodavatelská země v daném regionu již nějak přítomna, je to vždy nesrovnatelně lepší, než začínat z nuly. Každý takový obchod má tedy ekonomickou, ale i politickou hodnotu mnohem vyšší, než se může zdát ze samotné ceny kontraktu. Už třeba proto by tento ekonomický přínos měl český stát svému zbrojnímu průmyslu alespoň částečně vrátit.

Pokud si toto všechno sečteme, pak nám vychází, že Česká republika, český stát by obchodům se zeměmi, jako je Vietnam neměl bránit z nějakých ideologických důvodů, ale naopak by měl takovýto obchod co nejvíce podporovat. A to v míře mnohem vyšší než nyní. Už třeba proto, že český zbrojní průmysl to potřebuje.

Nejde jen o to, že český zbrojní průmysl je v mnohem horší pozici než za komunistického režimu, kdy zbrojní obchody uzavíral samotný stát (byť prostředníkem byla obvykle zmíněná společnost Omnipol, která ovšem tehdy byla státním podnikem). Český zbrojní průmysl je ale v horší pozici než zbrojní průmysl západních zemí (případně i Ruska a Číny), kde jsou takovéto obchody všemožně politicky podporovány, kdy stát často zajišťuje financování takovýchto obchodů pomocí výhodných úvěrů atd. Něco takového je v českých podmínkách těžko prosaditelné, a navíc by to bylo patrně spíš na škodu. Přesto si český zbrojní průmysl podporu ze strany státu zaslouží. A to třeba právě při exportu do takových zemí, jako je Vietnam.

Zdroj: aero-space.eu, airforce-technology.com