Jak známo, i v souvislostech s tzv. sudetskou krizí, vrcholící mnichovskou dohodou z konce září 1938 a německým záborem československých (českých) pohraničních regionů, představovala zásadní předchozí událost německá anexe, anšlus Rakouska v březnu téhož roku. Zde byla nápadná jistá návaznost na hlubší minulost. V 19. století zůstaly rakouské země, jádro mnohonárodnostního habsburského impéria, nakonec vyloučeny z procesu německého národního sjednocení, dovršeného pod kuratelou Pruska. Když se s rozpadem Rakouska-Uherska v závěru první světové války ve zbývajícím, tzv. Německém Rakousku prosadila tendence o připojení k nové Německé republice, bylo takové alternativě z vůle vítězných dohodových velmocí zabráněno. Vývoj v Rakouské republice, poplatné od let 1918/19 za jeden z poražených států v ukončeném světovém konfliktu, charakterizovaly mnohé krizové rysy.

V květnu 1932 nastoupil do úřadu spolkového kancléře, v zemi citelně postižené dopady světové hospodářské krize, dr. Engelbert Dollfuss, dosavadní ministr zemědělství a lesnictví (od roku 1931) v převážně křesťansko-sociální vládě. Během následujícího roku došlo v Rakousku k obratu od parlamentně demokratického systému k autoritativnímu režimu, resp. Dollfussově diktatuře. K tomu výrazně přispěly- vedle vnitřních faktorů sporu konzervativně orientované vlády s opozičními sociálními demokraty (po volbách z roku 1930 opět nejsilnější parlamentní frakcí) a kooperace křesťanských sociálů s reprezentanty nacionalistického Heimwehru (Domobrany), polovojenské organizace vedené fašizujícími veterány první světové války- také vnější podněty. Nástup Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře v Německu koncem ledna 1933 poskytl nový rozměr přetrvávající ideji sjednocení Německa s Rakouskem (z jehož území sám nacistický vůdce pocházel) ve formě mobilizace rakouských stoupenců německého nacionálního socialismu, uznávajících Führerovu autoritu. Dollfussova vláda se naproti tomu těsněji přimkla ke svému jižnímu sousedovi, Itálii, jejíž fašistický premiér a vůdce Benito Mussolini usiloval o posílení vlastního vlivu v zemích podunajského prostoru, v zájmu prosazení italské velmocenské role v Evropě - a proti myšlence anexe Rakouska Německem se, otevřeně v souladu s Francií a Velkou Británií, rezolutně stavěl.

Foto: Dr. Engelbert Dollfuss (1892-1934). Třebaže fotografie pochází z roku 1933, uniforma odkazuje na období první světové války, kdy Dollfuss působil od roku 1914 jako dobrovolník v řadách Tyrolských císařských střelců (Tiroler Kaiserschützen) a dosáhl hodnosti nadporučíka rezervy (mimochodem, je připomínán počáteční problém s jeho přijetím do rakousko-uherské c. a k. armády vzhledem k jeho tělesné výšce pouhých 151 cm). Po roce 1918 dovršil studium práv a národní ekonomie. Jako politik křesťansko-sociální strany se po svém jmenování do funkce rakouského kancléře (a ministra zahraničí) v roce 1932 stal hlavním tvůrcem autoritativního režimu, do určité míry inspirovaného italským fašismem. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Japonské stíhací Zero a jeho legenda – Američané ji rozbili díky ukořistěnému letounu

K Dollfussovým opatřením v první polovině roku 1933 patřilo, za rozhodujícího přikročení k Válečně-hospodářskému zmocňovacímu zákonu (Kriegswirtschaftliches Ermächtigungsgesetz) z roku 1917, zrušení některých svobod (tisku, shromažďování) a praktické vyřazení činnosti parlamentu. Mimo zákon byly postaveny tzv. Schutzbund, sociálně demokratická ozbrojená milice (vlastně obdoba toho, co na provládní straně politického spektra představoval Heimwehr), tak jako nikterak silná komunistická strana a, v situaci teroristických aktivit nacistů, rakouská odnož NSDAP. Jednotící vládnoucí silou se stala nově zřízená tzv. Vlastenecká fronta (Vaterländische Front), odvolávající se na rakouský patriotismus a katolicismus, resp. ideologii, jež bývá nazývána austrofašismem.

Při odporu vůči nastolené diktatuře v řadách sociální demokracie, naproti tomu zde působila i Mussoliniho naléhání na Dollfusse k důraznému zásahu proti marxismu (tj. v tomto případě rakouským sociálním demokratům), což italský fašistický Duce mj. zdůvodňoval jako prevenci před záminkou hitlerovskému Německu k intervenci v Rakousku. V atmosféře policejních razií v sociálně demokratických stranických domech, kde bylo pátráno po ukrytých zbraních, a zatýkání funkcionářů ilegálního Schutzbundu (kroků, v jejichž pozadí hrál klíčovou roli velitel Heimwehru a Dollfussův ministr vnitra Emil Fey), napětí eskalovalo do otevřeného povstání, když v pondělí 12. února 1934 zahájili příslušníci Schutzbundu střelbu na policii v jednom ze sociálně demokratických domů v Linci, Hotelu Schiff.  K obdobným střetům došlo vzápětí též na jiných místech tohoto hornorakouského města. Oddíly policie a Heimwehru, plnící pomocnou policejní funkci, byly posíleny armádními jednotkami včetně dělostřelectva. Do večera následujícího dne se Linc ocitl pod kontrolou vládních sil, ovšem podobný scénář zatím nastal i na více místech ve Vídni, kde sociálně demokratičtí předáci vyzvali ke generální stávce, a rovněž v dalších průmyslově významnějších rakouských lokalitách (dolnorakouský Sankt-Pölten, hornorakouský Steyer, některá města ve Štýrsku).

Za vyhlášení výjimečného stavu ze strany vlády, jež vydala proklamaci o „plánovaných zločineckých záměrech bolševických elementů“, a nasazení vojenské lehké artilerie proti nikterak koordinovanému povstání, kupř. po 4 dny, do 15. února, vzdorovali dělníci, zabarikádovaní ve vídeňském domovním komplexu Karl-Marx-Hof, dokud je ke kapitulaci nedonutilo opakované dělostřelecké bombardování. Ve štýrském Bruck an der Mur povstalci pod vedením sociálně demokratického poslance spolkové Národní rady Kolomana Wallische odzbrojili 12. února oddíly Heimwehru a na den ovládli město. I zde bylo povstání zlomeno střelbou armádních houfnic a minometů, stejně jako selhalo v blízkém městě Kapfenberg – a zatímco četnictvo poté pronásledovalo skupinu povstalců, snažící se přes zasněžené Alpy uprchnout do Jugoslávie, sám Wallisch byl zadržen, aby se přiřadil k asi desítce povstaleckých předáků, kteří byli v těchto dnech na různých místech země odsouzeni k smrti a oběšeni.

Bilance událostí z 12.-15. února 1934, někdy nazývaných rakouskou občanskou válkou, hovoří o zhruba 200 padlých a více než 300 zraněných na povstalecké a o 128 padlých a 409 zraněných na vládní straně (původní odhady operovaly s čísly o poznání vyššími). Řada předních sociálně demokratických činitelů, pokud včas neuprchli do Československa (jako Otto Bauer a Julius Deutsch), příp. Švýcarska, byla uvězněna. Vojenský triumf nad domácí levicí následoval zákaz rovněž sociálně demokratické strany jako takové a odborů. Povahu austrofašistického korporativního státu pak zdůraznila nová ústava, přijatá počátkem května 1934. Na mezinárodním poli mezitím Rakousko posílilo vazbu na Itálii tzv. římskými protokoly, jež 17. března 1934 podepsal Dollfuss s Mussolinim a maďarským premiérem Gömbösem, a jež byly mj. v zásadě namířeny proti československo-jugoslávsko-rumunské Malé dohodě.

Psali jsme:Aktion 24 - německá sebevražedná akce, která měla zpomalit postup Spojenců

Násilná eliminace rakouské sociální demokracie v únoru 1934 rezonovala mezi socialistickou levicí v širším evropském prostředí. Její ohlas, ve smyslu odstrašujícího příkladu, se odrazil i v radikalizaci socialistů ve Španělsku, v atmosféře, jež měla v roce 1936 vyvrcholit do velké občanské války v této zemi.

Foto: Příslušníci rakouského Spolkového vojska (Bundesheer) u budovy vídeňské Státní opery během únorových bojů roku 1934, do kterých vyústil konflikt mezi Dollfussovou diktaturou a sociální demokracií. Už v roce 1933 i italský Duce B. Mussolini, uznávaný tehdy za „ochránce“ Rakouska před rozpínavostí nacistického Německa, vyjádřil na Dollfussovu adresu zájem na úderu proti socialistické „pevnosti“, jakou v jeho očích představovala právě Vídeň. | Wikimedia Commons / Public domain

Samotnému Dollfussovi (byť ještě ne jím vytvořenému režimu) se však jen o několik měsíců později staly osudnými nové dramatické události v jeho zemi - pokus o násilný státní převrat, jehož iniciátory byli, za podpory z Německa, rakouští nacisté. V poledne 25. července 1934 proniklo 154 stoupenců NSDAP, hlásících se k SS a oblečených do rakouských vojenských a policejních uniforem, do budovy vídeňského spolkového kancléřství. Kancléř, pokoušející se uniknout, utrpěl dvě postřelení, kterým brzy podlehl. Pučisté zároveň obsadili vídeňskou rozhlasovou centrálu, kde oznámili Dollfussovu abdikaci, a což mělo být signálem k nacistickému povstání v celé zemi. Podobně jako už během několika hodin ztroskotala jejich vystoupení ve Vídni, též povstání, která se objevila v některých částech Horních Rakous, Štýrska a Korutan, byla v následujících dnech potlačena. Tisíce povstalců prchly na německé, příp. jugoslávské území. Je uváděno, že tyto střety si vyžádaly 107 zabitých ve vládních a 140 zabitých v povstaleckých řadách, a celkem 500-600 zraněných. Vojenskými soudy, zřízenými  26. července, bylo 13 povstalců odsouzeno k smrti a pověšeno (mezi nimi i Otto Planetta, rodák z moravského Vyškova, přímo jeden z Dollfussových vrahů). Asi 4 tisíce osob bylo internováno v táborech.

Pokus o puč a připojení Rakouska k Německu v jeho důsledku ostře odsoudil opět italský Duce. Ten v reakci na něj vyslal dvě vojenské divize k alpskému Brennerskému průsmyku na tyrolské italsko-rakouské hranici, a slíbil rakouské vládě pomoc v obraně nezávislosti. Proklamativně rakouskou vládu podpořil také další její spojenec, horthyovské Maďarsko. Německo se od akce oficiálně distancovalo, a Hitler naopak učinil vstřícné gesto, když svým novým diplomatickým zástupcem ve Vídni jmenoval katolíka Franze von Papena, bývalého německého kancléře z roku 1932, jenž tehdy dosud působil v jeho vládě jako vicekancléř.

Jisté napětí ve vztazích mezi Německem a Itálií nadešlo zrovna nedlouho poté, co první osobní schůzka Hitlera a Mussoliniho v Benátkách 15.-16. června 1934 předznamenala proces sblížení obou mocností, resp. jejich ideologicky si víceméně blízkých režimů s podobnými cíli. Bez ohledu na rakouskou otázku, tento proces byl uspíšen vlivem jiných, pozdějších okolností, jako německého postoje v době italské invaze do Etiopie od roku 1935 a zejména pak španělské občanské války. Paralelně s tím také slábl zájem a vliv Itálie v jižní části střední Evropy na úkor sílícího Německa, právě vliv na Rakousko z toho rozhodně nevyjímaje. Vstupu německých vojsk do Rakouska 12. března 1938 a jeho anšlusu k Německé říši předcházel vystupňovaný Hitlerův tlak na Dollfussova nástupce Kurta  Schuschnigga, v podstatě přinuceného přijmout do pozice ministra vnitra pronacistického Arthura Seyss-Inquarta (který jej nakonec i nahradil v kancléřském úřadu). Už jen formalitou byl plebiscit k této věci v Rakousku v dubnu 1938. Itálie, jíž Hitler mj. slíbil nedotknutelnost její severní hranice (a což mohlo být považováno za důležité vzhledem k jihotyrolské oblasti Horní Adiže), uznala anšlus už v samém jeho počátku, čili dříve než Velká Británie, neřku-li Francie, byť šlo z její strany jen o oficiální akceptaci nastalé reality.

Foto: Policejní obrněný vůz na vídeňském Ballhausplatz, při sídle rakouského spolkového kancléřství, 25. července 1934. Zavraždění kancléře Dollfusse během nacionálně socialistického pokusu o převrat značně pobouřilo italskou stranu, a Mussolini (u něhož zrovna pobývala na návštěvě Dollfussova manželka s rodinou) manifestoval odhodlání rakouskou vládu v boji s proněmeckými pučisty vojensky podpořit. Nicméně, už i jen v této době zahájený proces sbližování Itálie a Německa vytvářel podmínky, aby Německo anexe Rakouska později dosáhlo. | Wikimedia Commons / Public domain          

Víme, že proces německo-italského sblížení vedl k otevřenému válečnému spojenectví od června 1940, které přetrvalo do roku 1943, příp., s ohledem na komplikovaný vývoj v Itálii, až do porážky Německa (a definitivního Mussoliniho pádu a násilné smrti) na jaře 1945. Rakousko, jako předtím integrální součást nacistické Německé říše, bylo po skončení druhé světové války rozděleno na okupační zóny vítězných velmocí (Sovětský svaz, USA, Velká Británie, Francie), jakkoliv už v roce 1945 byla, na rozdíl od analogického případu Německa, obnovena jeho státnost. Tato okupace byla ukončena až po dalších deseti letech, na bázi smlouvy z května 1955, která, kromě stanovení zákazu opětného případného sjednocení Rakouska s Německem, zavázala rakouský stát k mezinárodněpolitické neutralitě, tj. neúčasti ve vojenských blocích. Zachována tato neutralita po zbytek studené války, tohoto kurzu se Rakousko drží dodnes. V každém případě ale, události let 1933/34 hrály svou úlohu i  v kontextu otázky tzv. „sdílené viny“ Rakouska na politice nacistického Německa, předkládající se v desetiletích po druhé světové válce – a to jak likvidace sociální demokracie a jejího Schutzbundu (aspoň podle některých rakouských sociálních demokratů „jediné síly, jež by mohla klást skutečný odpor“ nacistickému anšlusu o čtyři roky později), tak na druhou stranu právě postoje a osud kancléře Dollfusse.

Zdroj: britannica