22.9.1972 v tento podzimní den se Jirka narodil. A od té chvíle nenechával nikoho na pochybách, že existuje. Neutuchajícícím řevem, bezmeznou chutí k jídlu a touhou se postavit na své vlastní nohy co nejdříve, dával svým milujícím rodičům najevo, že to s ním nebudou mít jednoduché.

Foto: Jirka jako miminko

Jiříček se probouzel k radosti rodičů i sousedů 16x za noc, 3 pribináčky spořádal najednou a pokud se zadařilo, že usnul, chodilo se po špičkách a šeptalo. Jeho první prstýnkové blonďaté vlásky a velké oči nechávaly ostatní na pochybách, zda se jedná opravdu o chlapečka a nejedna pouliční drbna měla o důvod víc klábosit na rohu ulice. Myslím, že si tenkrát v žižkovském činžáku nikdo nemyslel, co za bojovníka se to ozývá v krajkových peřinkách.

Psali jsme:Kolové obrněnce stále užitečné: nová vize těžké mechanizované brigády

Foto: Jirka si vede vlastní kočárek

Jiřík však nezahálel a už v kočárku ho velmi zaujala kamufláž. Jenže co použít, když pastelky a voskovky byly pro šestiměsíčního kloučka rodiči zapovězeny, však věren své vynalézavosti, způsob našel. Stačilo jen intenzivněji pohybovat dolními a horními končetinami a po uvolnění látkové pleny bylo vlastního přírodního materiálu (po 3 pribináčcích) v odpovídajícím odstínu opravdu dostatek.

 Vzhledem k tomu, že Jirka byl od mala prezicní a důkladný, nespokojil se jen se zamaskováním sebe samého, ale využil času i ke změně kočárku Liberta, kterého byl v dané chvíli obyvatelem. Méně šťastná z Jiříkovy vynalézavosti byla poté objevivší se maminka.

Foto: Malý Jirka a jeho oblíbený pribiňáček

Psali jsme:Divizní struktura pozemního vojska Litvy jako možná inspirace pro AČR

Plížení vpřed a lezení po kolenou celkem odbyl, asi proto, že tušil, že v dospělosti se těchto dovedností natrénuje víc než dost. Jirka začal takřka rovnou běhat. Problém nastal, když běhal i v době, kdy se mu chtělo čůrat či kakat. Obíhal stále dokola větší kruhy a vytrénoval tak rodiče, aby ho zachytili dříve než dojde k této události bez sundaných kalhot. Z vyprávění vím, že stalo-li se to na procházce, rád se pak svými výtvory chlubil kolemjdoucím, řka: „ To je moje!" s náležitou pýchou v hlase. Zkrátka upřímnost měl vrozenou. A tak proplouval svým batolecím a předškolním věkem celkem bezstarostně, obklopen dospělými, až šel někdy svým slušným vychováním a mluvou svým vrstevníkům na nervy.

Poté nastal den, kdy se mu splnilo jeho nejtajnější přání a krátce po svých pátých narozeninách dostal dárek v podobě malé sestřičky. Tedy ne že by si tolik přál sourozence, ale konečně měl k dispozici živý terč.

Foto: Jirka jako řidič :)

Pravda, ze začátku to moc nešlo, neboť to malé stvoření bylo pořád pod dohledem, ale jakmile povyrostlo, už mu nic nebránilo vymýšlet roztodivné palebné mechanismy a ty zkoušel s trpělivostí sobě vlastní právě na něm. Vzpomínám si na den, kdy cca jako 4-letá ječím a lítám po pokoji v noční košili a Jirka s flusačkou na špendlíky bravurně trefuje má holá lýtka. A to byl teprve začátek...

Foto: Jirkův šibalský úsměv

Bez souhlasu autorky článku nelze výše uvedený text kopírovat (kromě sdílení článku)