V září loňského roku ruská státní média informovala, že továrna na tanky Omsktransmaš by měla obnovit výrobu ruských hlavních bojových tanků T-80. Ve svém článku na tento fakt odkazuje magazín MW. Tank T-80 byl zdaleka nejnákladnější a nejschopnější tankovou třídou v sovětské armádě. I přesto, že byl třikrát dražší než tank T-72, byl pořizován v dosti velkém počtu. Šlo o tzv. „prémium tank“ určený pro sovětské elitní hrotové jednotky. 

Mnohem vyšší výrobní a provozní náklady „prémiové“ třídy ve srovnání s T-72 („střední“ tank) však vedly ruské ministerstvo obrany po rozpadu SSSR k finálnímu upřednostnění tanku T-72. T-72 byl považován za nákladově efektivnější a měl lepší exportní vyhlídky. Toto rozhodnutí, přijaté v době hospodářské krize v 90. letech 20. století, čelilo však značnému odporu velké části armádního vedení. Tanky T-80 se přestaly vyrábět kolem roku 1996, zatímco nejnovější verze T-72, výrazně vylepšené T-72BU, byly přeznačeny na T-90.

V osmdesátých letech vyrábělo tanky pro sovětskou armádu celkem pět závodů.  Omsktransmaš byl jedním ze tří největších, a to vedle továrny Uralvagonzavod a továrny Malyšev na území dnešní Ukrajiny. Továrna Omsktransmaš po většinu doby studené války až do konce 70. let vyráběla tanky T-54/55. Pak přešla na výrobu T-80. 

Psali jsme:Naše pohraniční opevnění opět ožije - připomínka 80. výročí mobilizace

Omsktransmaš měl od konce 80. let ambiciózní program dalšího vývoje T-80 na tank nové generace, který byl na úrovni současného T-14, omezeně vyráběného v Uralvagonzavodu. Vzhledem k tomu, že se postsovětská ruská ekonomika rychle smršťovala, byl tank nabízen zahraničním klientům k financování pod názvem Black Eagle. Vzhledem k tomu, že Rusko bylo nuceno uvalit embargo na mnoho svých předních potenciálních klientů, včetně Iráku, Íránu, Libye a Severní Koreje, financování se nikdy nezrealizovalo.

Foto: Sovětský/ruský tank Black Eagle | Omsktransmaš

Stejně jako nová generace T-72 byla pojmenována T-90, tak je také vysoce pravděpodobné, že nová generace T-80 bude přejmenována. Označení „T-100“ je silně spekulativní, ale dávalo by údajně smysl chronologicky a vzhledem k zjevné preferenci jmen, která mají dramatickou váhu. Čísla v označení sovětských a ruských tanků se však v reálu odvozují zcela jinak a bylo možno si klidně tipnout označení „T-23“. 

Na rozdíl od T-90, který ve výrobě přímo následoval po T-72 a krátkou dobu se dokonce vyráběl vedle něj, bude mezi výrobou posledních sovětských T-80 a novým sériovým modelem přibližně 30 let prodleva. To znamená, že se očekává, že rozdíl ve schopnostech bude mnohem větší než mezi posledními modely T-72B a základním raným T-90. Zůstává nejisté, do jaké míry bude design T-80 modernizován, ale zejména zda a do jaké míry budou začleněny prvky z designu tanku „Black Eagle“. Zde je třeba připomenout, že v Rusku, případně Bělorusku, dnes neexistuje nějaká široká paleta výrobců systémů pro tanky, a také neexistuje nějaká široká paleta již vyvinutých, natož pak pro výrobu připravených systémů. To nejlepší co reálně existuje, a co je k mání, se montuje do T-14 Armata, to co je o malý stupínek níž pak tvoří vybavení T-90M, a nejnižší stupeň pak představují modernizační sady pro T-72 (T-72B3M) a T-80 (T-80BVM). Modernizované T-72 a T-80 se sestavou moderního přístrojového vybavení od sebe liší minimálně. Je to právě důsledek velmi úzké palety možností výběru. Na druhou stranu je to rozhodně  pozitivní v tom, že to zjednodušuje a zlevňuje modernizace a zjednodušuje a zlevňuje výcvik. Tank „T-100“ může tedy dostat jen to, co lze najít v současných ruských tancích. Pokud by měl dostat do svého vybavení něco radikálně jiného, muselo by se to prvně vyvinout, a to není otázka jednoho roku.   

Psali jsme:Kvůli koronaviru se neuskuteční několik velkých armádních cvičení

Nejextrémnějším případem pro nový program T-80 by mohlo být úsilí směřující k vývoji tanku nové generace založeného na odlišném designu než má T-14. Konkurenční tank by mohl poskytnout cenné zajištění proti programu T-14 a zároveň vyvíjet zvýšený tlak na  Uralvagonzavod. Nicméně vzhledem k tomu, že Uralvagonzavod v podstatě vlastní Omsktransmaš, a má v současnosti naprostý monopol na ruskou výrobu tanků, zůstávají možnosti zvýšení efektivity prostřednictvím konkurence poněkud omezené. Zde je však opět nutno přihlédnou k tomu, že v Rusku v oblasti zbrojního průmyslu fungují věci stále trochu jinak než je tomu běžně ve světě. 

Zdroj: MV magazín, Omsktransmaš