Mezi vojenskými historiky je těžký stíhač tanků Ferdinand a později Elefant (jak byla přejmenována pozdější verze) něco jako memento. Pro mnohé představuje absurdní vyústění Hitlerovy posedlosti těžkými tanky a superzbraněmi. Co však způsobilo, že toto mohutné a odolné bojové vozidlo tak selhalo? A pokud skutečně zcela propadlo, proč jich bylo postaveno tolik?

Příběh začíná v roce 1942, kdy si Hitler uvědomil, že německé tanky, navzdory dosavadním úspěchům ve válce, nejsou ve skutečnosti až tak výkonné ve srovnání s některými tanky, proti kterým měly bojovat. Měly problémy proti těžším francouzským tankům a hrozilo, že na východní frontě selžou tváří v tvář sovětským T-34, nemluvě o těžkých tancích KV-1 a KV-2.

Foto: Elefant zničený v boji v Itálii v roce 1944 | Bundesarchiv, Bild 101I-313-1004-25 / Vack / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Jediná společná operace ruských Specnaz a amerických speciálních sil

Aby tento problém vyřešil, rozhodl se Hitler, že Německo potřebuje nový těžký tank. Nacistická vláda uspořádala soutěž o nový design mezi dvěma významnými konstruktéry, Porsche a Henschel. Porscheho návrh byl přinejmenším odvážný. Vážil pozoruhodných 60 tun a byl poháněn dvěma motory Porsche Type 101. Tyto vzduchem chlazené motory V-10 byly stejně jako mnoho jiných německých tanků poháněny benzinem.

Každý z motorů poháněl samostatný generátor, který pak ze zadního hnacího kola poháněl dva elektromotory, jeden pro každý pás. To vše činilo tank výrazně těžším než 54tunová verze Henschel. Motory také vyžadovaly kvalitní měděné díly, které bylo v blokovaném Německu obtížné sehnat. Posledním hřebíčkem do rakve bylo, že tyto motory nebyly v tancích nikdy předtím použity, takže technologie nebyla vyzkoušená v polních podmínkách a byla nespolehlivá.

Soutěž byla extrémně jednostranná, protože motor konstrukce Porsche vzplál hned na začátku zkoušky, protože nebyl schopen zvládnout extrémní hmotnost tanku. Henschelova konstrukce jednoznačně zvítězila a stala se posléze legendárním tankem Tiger. 

Porsche byl však poněkud arogantní a v očekávání vítězství v soutěži postavil již deset svých tanků. A co hůř, postavil dalších 90 korb. To bylo nešťastné zejména kvůli množství surovin, které se na jejich stavbu spotřebovalo. Místo aby přiznal porážku a to, že jeho konstrukce je prostě příliš těžká pro svůj motor, Porsche pokračoval ve výrobě a přetvořil vozidlo na nový supertěžký stíhač tanků. Zrodil se Ferdinand.

Psali jsme:Výsadek u Jangsadong: Jak se 17-ti letí studenti s minimem bojových zkušeností dostali do zad celé severokorejské divizi

Jak tedy chtěl Porsche překonat zřejmý problém své konstrukce – že je prostě příliš těžká pro svůj neortodoxní motor? Ignoroval ho. Ve skutečnosti by jako stíhač tanků potřeboval ještě větší dělo a úpravy trupu, aby toto dělo unesl. Porsche se rozhodl pro PaK 43, který byl mimořádně účinným protitankovým dělem. Hmotnost Ferdinanda se tak vyšplhala na 65 tun. Vzniklo asi 90 Ferdinandů, které byly brzy odeslány na východní frontu. Jejich motory vypovídaly službu ještě předtím, než dorazily do bitvy. Zejména některé z nich prý nebyly schopny vyjet ani na mírný kopec, kde by dosáhly lepší palebné pozice.

Kromě toho tank trápila řada dalších mechanických závad. Aby se vyhnuly zajetí, musely být mnohé tanky opuštěny a zničeny vlastními posádkami. K problémům technického rázu přistupovala absence protipěchotní výzbroje. Nicméně ty Ferdinandy, které se dostaly do boje, si vedly poměrně dobře. Protitankové dělo bylo mimořádně výkonné a účinné. Měly dobrý poměr zničených sovětských tanků k vlastním bojovým ztrátám, i když to se dalo tak trochu očekávat vzhledem k tomu, že smyslem stíhače tanků je schopnost ničit nepřátelské tanky, aniž by jimi byl sám ohrožen. Posádky Ferdinandů si však neustále stěžovaly na nízkou spolehlivost vozidel. Během německého ústupu od Kurska nebyl čas na opravy a mnoho jich muselo být opuštěno.

Jakmile bylo jasné, že Ferdinandy jsou obecně katastrofou, byly poslány zpět do Německa k modernizaci. I v této pozdní fázi Německo plýtvalo dalšími zdroji, aby tuto od základu nefunkční konstrukci zprovoznilo. Modernizace zahrnovala zesílení pancíře, přidání kulometu a úpravu velitelské kopule. Vozidlo mělo nyní 70 tun a nemělo žádné významné vylepšení motoru. Bystrý čtenář možná tuší, jak to dopadlo. Vhodně přejmenovaný Elefant byl nyní připraven k vyslání zpět do boje. Tentokrát byl poslán do Itálie, kde se měl potýkat s kopcovitým a hornatým terénem.

Po celé Itálii nadále vypovídaly službu a problémy z Ruska se opakovaly. Těch několik málo, které se dočkaly boje, si opět v boji nevedlo špatně. Do bitvy o Berlín zbyly údajně použitelné pouze dva.

Dodnes dva z těchto stíhačů tanků stále existují. Jeden z nich se v současné době nachází v Moskvě, protože byl ukořistěn Sověty, a stejně jako všechny tanky používané na východní frontě se jedná o Ferdinand před modifikací. Další byl ukořistěn Američany v Itálii. Tento Elefant je nyní uložen v americkém státě Georgia.

Ferdinand/Elefant si jistě zaslouží status mementa, ale to spíše kvůli tomu, co prozrazuje o německé mentalitě, než kvůli svým specifickým mechanickým poruchám. Nacisté neustále hledali nejnovější skvělou zbraň, která by jim umožnila vyhrát válku, místo aby investovali do nápadů, které skutečně fungovaly, ale byly méně okázalé.

Zdroj: warhistoryonline