Příběh útoku na Pearl Harbor, který nabídli hollywoodští tvůrci v roce 2001, byl mnohokrát vystaven oprávněné kritice. Dvěma americkým stíhačům se ale skutečně podařilo vzlétnout a utkat se s obrovskou přesilou. A skutečně trávili noc před útokem v baru a do kokpitů nenastupovali v právě nejlepším stavu.

Ačkoli v onen den nebyly prováděny žádné dechové ani jiné zkoušky, které by tuto skutečnost potvrdily, podle přiznání aktérů strávili oba noc na 7. prosinec 1941 pitím velkého množství alkoholu a téměř nespali. Japonci zahájili v ranních hodinách nejbrutálnější překvapivý útok v americké historii. Ani podroušený stav a únava ale nezabránily pilotům v tom, aby bez rozkazu nasedli do dvou stíhaček P-40 a pustili se do boje. Tento příběh byl velmi volně ztvárněn ve filmu Pearl Harbor z roku 2001, kde role zmíněných dvou stíhačů sehráli Ben Affleck a Josh Harnett. Film byl plný pro Hollywood typických uměleckých „licencí“, a lze říci, že starší film Tora, Tora, Tora z roku 1970 by byl mnohem přesnější. 

Foto: Taylor a Welch krátce po útoku na Pearl Harbor | USAF / Public domain

Psali jsme:HMS Dreadnought deklasoval všechny předchozí bitevní lodě. Sám ale rychle zastaral

Útok 7. prosince 1941 se odehrál v neděli. Podporučíci George Welch a Ken Taylor z 15. stíhací skupiny se brzy nad ránem vrátili z velkolepé noci plné večírků a pokeru. Rozhodně je ale nečekal odpočinek. Japonci zaútočili ve dvou vlnách s více než 350 stíhačkami, střemhlavými, horizontálními a torpédovými bombardéry ze šesti letadlových lodí. Cílem bylo americké tichomořské loďstvo, jehož většina v době zahájení útoku kotvila v Pearl Harboru a letiště v jeho okolí.

Po skončení útoku bylo potopeno nebo těžce poškozeno 8 amerických bitevních lodí, tři křižníky a tři torpédoborce. Při útoku bylo také zničeno celkem 188 amerických letadel, která většinou seděla křídlo na křídle na zemi – způsobem, který je chránil proti možným sabotážím, jichž se velení obávalo, ale které je vystavilo tím většímu riziku při leteckém bombardování, s nímž naopak američtí velitelé jako s reálným nebezpečím nepočítali. Ztráty to byly obrovské a překvapení Japoncům vyšlo bezmála dokonale. To však neznamená, že několik odvážných stíhačů nevzlétlo k obloze, a nezahájilo tak leteckou válku, která bude nad Pacifikem zuřit až do léta roku 1945.

Protože se Wheeler Air Field stalo pro Japonce hlavním cílem, Welch zavolal na letiště Haleiwa. Žádal natankovat a připravit dva letouny P-40 Warhawk – do telefonu křičel, že dva piloti jsou na cestě. A skutečně byli – možná stále trochu opilí a s kocovinou, ale přesto na letiště ve svém buicku přijeli a rychle nasedli do letadel – a to bez jakýchkoli rozkazů – čistě z pocitu, že musejí udělat, co je třeba. Jejich P-40 stihli zbrojíři vyzbrojit pouze municí ráže 7,62 mm pro čtyři kulomety v křídlech; kulomety ráže 12,7 mm nad kapotou do boje nezasáhnou – ale to byl detail, kterým si stíhači nelámali hlavu.

Foto: Letouny P-40 Warhawk | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Hiró Onoda – v boji za císaře a Říši i 30 let po skončení války

Poté, co vzlétli, zamířili k Barber's Point na jihozápadním cípu Oahu a spatřili nedoprovázenou skupinu amerických bombardérů B-17 Flying Fortress přilétajících z pevninské části Spojených států. Šlo o letouny, které zmátly obsluhy amerických radarů – japonský útok byl zprvu považován za přílet právě této jednotky. Oba P-40B brzy dorazily nad Ewa Mooring Mast Field, které bylo právě postřelováno kulomety nejméně 12 střemhlavých bombardérů Aichi D3A Val z druhé japonské útočné vlny.

Přestože měli Japonci převahu šest ku jedné, Američané zahájili na střemhlavé bombardéry okamžitě útok. Taylor sestřelil dva japonské letouny a další dokázal poškodit (třetí poškozený letoun byl považován za Taylorův první pravděpodobný sestřel). Oba muži pokračovali v kroužení po obloze a bojovali proti cílům, které se jim naskytly, dokud se nemuseli vrátit na základnu pro další munici a palivo. Po návratu na Wheeler Field, kdy je ohrožovala americká protiletadlová palba, se snažili doplnit palivo a nechat nabít také munici ráže 12,7 mm pro příďové synchronizované kulomety. Ta byla uložena v hangáru, který již byl Japonci zapálen – přesto se pro ni dva stateční mechanici vydali a podařilo se jim potřebné nábojové pásy dostat ven a připravit letouny pro další vzlet. S větší palebnou silou se Welch a Taylor znovu vznesli do vzduchu. Taylor zamířil ke skupině japonských letounů a kvůli kombinaci mraků a kouře se zcela nečekaně ocitl uprostřed formace sedmi nebo osmi nebezpečných stíhacích Mitsubishi A6M Zero doprovázejících bombardéry.

Jako první na Američanovu nečekanou přítomnost reagoval zadní střelec jednoho ze střemhlavých bombardérů Val a na Taylorův letoun vystřelil. Mířil velmi dobře – jedna ze střel minula Taylorovu hlavu snad o centimetr. Další mu prošla levou rukou a jiná vnikla do nohy. Welch mezitím japonský bombardér sestřelil, a Taylor, ač sám zraněný, poškodil další letoun (bude mu připsán jako jeho druhý pravděpodobný sestřel), než pustil bombardéry z hlavy, aby Welchovi pomohl – jeho P-40 pronásledovalo jedno z doprovodných Zer.

Zero a zbytek japonské formace ale brzy boj přerušily a odletěly zpět směrem na své letadlové lodě. Taylor pokračoval v útocích na několik opozdilých japonských letounů, dokud mu nedošla munice. Oba piloti pak zamířili zpět do Haleiwy. Útok byl u konce. Oba letci si nárokovali sestřel čtyř letadel nepřítele a další letouny hlásili jako poškozené. Vzhledem k drtivé přesile, které čelili, a podmínkám, v nichž bojovali, mohli oba s čistým svědomím prohlásit, že již udělali vše, co mohli. Přesto trvali na tom, že se vrátí na oblohu. Učinili tak bez rozkazu svých nadřízených a podle některých zpráv dokonce odmítli žádost vyššího důstojníka, aby zůstali na zemi. Japonci však již třetí útočnou vlnu nevyslali a boje utichly. Za své činy toho dne byli Welch i Taylor navrženi na Medaili cti. Nebyla jim udělena, ale dostali Záslužný služební kříž.

Po Pearl Harboru byl Welch zpočátku pověřen úkolem propagovat prodej válečných dluhopisů na podporu válečného úsilí, zatímco Taylor byl přidělen ke 44. stíhací peruti, bojoval na Guadalcanalu a dosáhl zde dalších dvou sestřelů. Později byl zraněn při náletu a byl poslán domů, aby cvičil americké piloty. Po válce zůstal ve službě a stal se důstojníkem v nově vzniklém letectvu Spojených států. Do výslužby odešel v hodnosti plukovníka.

Welchův příběh by byl tragičtější. V roce 1944 rezignoval na svou hodnost, aby se stal zkušebním pilotem nově vyvíjených amerických proudových letadel. Při instruktáži a výcviku amerických pilotů na těchto nových letounech v korejské válce prý Welch zaznamenal několik sestřelů MiGů-15, a to v přímém rozporu s rozkazy, když „dohlížel“ na své studenty. V roce 1954 se však při zkušebním letu letounu F-100 Super Sabre letadlo rozpadlo ve vzduchu a Welch zahynul. I když se osudy těchto dvou mužů již během války rozdělily, to, co společně dokázali na obloze nad Pearl Harborem, inspirovalo mnohé další letce. 

Zdroj: warhistoryonline.com