Počátky mocenského vzestupu Habsburků, původně hraběcího rodu s majetky na území dnešního Švýcarska, na scéně německé Svaté říše římské, a také jejich vlády v rakouských zemích, spadají do posledních dekád 13. století. Jak známo, zásadní okolností toho byl konflikt krále Rudolfa I. s českým králem Přemyslem Otakarem II. Od 15. století se Habsburkové v podstatě natrvalo etablovali v pozici králů a císařů Říše, a do sklonku téhož století si v konfliktu s Francií uhájili svou nově nabytou rodovou držbu velké části území po někdejším Burgundském vévodství (týkalo se prostoru zemí dnešního Beneluxu a přilehlých částí současné Francie). A podobně jako tomu bylo nejprvotněji v případě Burgundska, opět sňatková politika podmínila jejich nástup na španělský trůn počátkem 16. století.    

Císař Karel V., který ve své osobě spojil role španělského krále (jako Karel I.) a římskoněmeckého panovníka, se v jistém ohledu stal asi nejmocnějším státníkem své doby v evropském, ale vlastně i, vzhledem ke španělské zámořské expanzi, v celosvětovém měřítku. Vždyť právě za jeho vlády např. byla Španěly v Americe dobyta indiánská impéria Aztéků a Inků, anebo španělská námořní expedice, vedená Magalhãesem, resp. poté Elcanem, obeplula v letech 1519-22 jako první v dějinách zeměkouli. Navíc, důsledek bitvy u Moháče v roce 1526, signalizující jinak rozhodující vítězství osmanských Turků nad uherským státem, poskytl předpoklad, aby byl Karlův bratr, rakouský arcivévoda Ferdinand I., zvolen, příp. přijat králem v českých zemích a v Uhersku (jakkoliv ve druhém případě jeho pozici dále komplikoval boj s domácím kandidátem v kombinaci s pokračující osmanskou expanzí). Od roku 1531 byl Ferdinand I. zároveň poplatným Karlovým spoluvládcem, králem, v německé Říši. Vytvářel se koncept univerzální, světové křesťanské říše v čele s habsburskou dynastií.

Pomineme-li soustředění Habsburků na záležitost obrany křesťanstva před další expanzí Osmanské říše, předního vyzyvatele takových hegemonistických ambicí mezi křesťanskými státy představovala Francie. Jak to potvrdily čtyři války mezi lety 1521 a 1544, v nichž hlavním předmětem sporu byly Itálie a země po burgundském dědictví, její král František I. se pokoušel prolomit „habsburské obležení“ své země. Představě univerzálního křesťanského impéria stál však v cestě i rozkol, jenž se zrovna projevil v západním křesťanstvu ve formě protestantské reformace, zahájené Lutherovým vystoupením v Německu. Zde se její faktor prolnul i s tradičně silnou pozicí říšských stavů vůči císařské moci - a pokud Karla V. na jedné straně konflikty s jinými nepřáteli (k nimž dočasně patřil i papež Kliment VII.) dlouho odrazovaly od rázného zásahu proti německým luteránům, na straně druhé byl těmito právě v obavách z jeho vojenské intervence v únoru 1531 v hessensko-durynských Šmalkaldech založen tzv. Šmalkaldský spolek (v něm. verzi Schmalkaldischer Bund). Šlo o obranný svaz, sdružující řadu luteránských knížat, kterým náboženská reformace nabídla též příležitost posílit vlastní moc, a říšských měst. O tom, že se císař s touto realitou předběžně smířil, svědčil smír, uzavřený s německými evangelickými stavy v roce 1532 v Norimberku (a kdy se už mj. oficiálně počítalo s brzkým svoláním církevního koncilu, jenž by náboženskou jednotu opět obnovil). Jím se luteráni zavázali finančně přispívat k boji proti Turkům.

Psali jsme:Aganské rasové povstání: Šarvátky mezi příslušníky amerických ozbrojených sil

Foto: Osamocený císař Karel V. ve zbroji po bitvě u Mühlbergu, jak byl k příležitosti tohoto svého rozhodujícího vítězství zobrazen na známém díle svého italského (benátského) současníka Tiziana. | Wikimedia Commons / Public domain

Napětí se znovu vyostřilo až o více než desetiletí později – poté, co mír z Crépy, výhodný pro habsburskou stranu, ukončil další z válek, proběhnuvší mezi císařem, podpořeným tentokrát Anglií, a Francií v letech 1542-44. Když němečtí protestanti odmítli svou účast na koncilu, který byl v prosinci 1545 zahájen v Tridentu, obvinil je Karel V., přímo tehdy podpořen papežem Pavlem III., z „velezrady proti císaři a Říši“. Říšská klatba, uvalená 20. července 1546 na předáky Šmalkaldského spolku, kurfiřta Johanna Friedricha Saského a lantkraběte Filipa Hessenského, znamenala prakticky počátek tzv. šmalkaldské války. Navzdory v podstatě náboženské, resp. konfesijní povaze konfliktu přitom ale mezi knížaty, jež se přidala na císařovu stranu, výrazně figuroval k luteránství také tíhnoucí vévoda Mořic Saský – ostatně, s vidinou zisku kurfiřtské hodnosti a území po svém strýci Johannu Friedrichovi. Zatím Ferdinand I., druhý z vládců v Říši, spěl k uzavření pětiletého příměří s osmanským sultánem Süleymanem v Uhrách (nakonec, za cenu ročně odváděných 30 tisíc zlatých dukátů), což i jemu umožnilo větší koncentraci na problém. Ta se odrazila i v Českém království, kde Ferdinand I. v reakci na konflikt v Německu (a pak i konkrétněji s ohledem na vpád oddílů saského kurfiřta Johanna Friedricha do severozápadních Čech) postupně dvakrát svolal zemskou hotovost, aniž to konzultoval s českými stavy. Proti těmto panovníkovým krokům, jako mj. odporujícím zemským zákonům, se otevřeně postavilo pražské zasedání zemského sněmu v březnu 1547.

Dějištěm první fáze šmalkaldské války, charakterizované osobní císařovou účastí na taženích svých vojsk, se staly podunajské oblasti jižního a středního Německa, kde významného císařova spojence představovalo Bavorsko, a kde mnohé regiony tak zůstaly poznamenány dopady plenění, obléhání a šíření nemocí. Později, na jaře 1547, se těžiště konfliktu, s ústupem zbývajícího vojska kurfiřta Johanna Friedricha z oblasti Frank na severovýchod, posunulo přímo ke kurfiřtovým saským panstvím, kde mělo také dojít k rozhodujícímu střetu války u městečka Mühlberg (dnes již na území německé spolkové země Brandenbursko). Císařské vojsko, které za ním postupovalo přes Norimberk, vytvářely 3 španělské pěší tercios, odkazující svými názvy jednak k Uhrám a jednak k Neapolsku a Lombardii, tedy španělským državám v Itálii (a je uváděno, že tehdy zbývalo císaři v jejich řadách 3 až 6 tisíc Španělů), a 3 německé pěší regimenty, a dále necelá tisícovka španělsko-italských a o něco vyšší počet německých jezdců. V Chebu jej posílilo (po vlastním tranzitu Čechami) asi 1 700 uherských a německých jezdců krále Ferdinanda I., 1 000 jezdců vévody Mořice Saského a několik set brandenburských kavaleristů. Během dalšího postupu, zahájeného 13. dubna 1547 a provázeného menšími střety s oddíly saského kurfiřta, jež zůstaly dislokovány v jednotlivými lokalitách, se k císařovi připojila rovněž část Mořicovy infanterie. Při svém zintenzívněném pronásledování Johanna Friedricha sledoval Karel V. záměr zabránit možnostem zásobování jeho vojska, příp. kurfiřtova uvalení kontribuce na některé regiony.

Foto: Bitva u Mühlbergu z 24. dubna 1547, dřevoryt asi z roku 1550. Jde o schematické znázornění události, zachycující v jednom okamžiku španělské vojáky v Labi, směřující k součástkám protivníkova pontonového mostu na pravém břehu, a současně přechod vojáků přes již položený pontonový most. Ještě výše je znázorněn přechod císařského vojska přes brod a další postup oddílů (napravo nahoře) pod velením císaře, vévody z Alby a vévody saského (Mořice). | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak si „létající“ Panzer III podal Ferdinanda

Po více než týdenním pochodu od Chebu se císař přiblížil na vzdálenost 3 španělských leguí (asi 12,5 km) k Míšni. Tam zrovna tábořil Johann Friedrich s asi 6 tisíci  pěšáky, 3 tisíci jezdci a 21 děly. Odtud pak kurfiřt, jenž nechal zničit mosty přes dotyčný úsek Labe, pokračoval po pravém břehu téže řeky na severozápad, směrem k Wittenbergu, kdežto císař s králem Ferdinandem I. a vévodou Mořicem vyrazili týmž směrem po opačném břehu. Když se Karlovi V. dostalo zprávy, že se saské vojsko utábořilo poblíž Mühlbergu, rozhodl se překročit řeku, aby tam proti početně slabšímu nepříteli, vzbouřencům z jeho pohledu, udeřil. Ráno v neděli 24. dubna 1547 se ocitl v místech, kde jej od kurfiřtova vojska dělila vlastně jen šířka Labe, přičemž celkový výhled a případnou bojovou situaci podmiňovaly lesní porosty při obou březích řeky.

Tehdy jeden z hlavních velitelů v Karlově vojsku, španělský šlechtic Fernando Álvarez de Toledo, vévoda z Alby, nařídil průzkum míst, kde by bylo možno řeku přebrodit, a vyslal dohromady asi 500 španělských arkebuzníků a uherských lehkých jezdců k průzkumu nedalekého Torgau, kde se nacházel most. Zatímco v Torgau později dotyční narazili na odpor místní dělostřelecké posádky, a zatímco jiní se u Mühlbergu setkali s místním měšťanem Barthelem Strauchmannem, jemuž kurfiřtovi žoldnéři zrekvírovali koně a jenž nyní ochotně císařské navedl k blízkému brodu přes Labe, zaregistrovali císařští vojáci přímo u protivníkova ležení na protilehlém břehu části jeho pontonového mostu, tvořeného v základu čluny. Zde je Sasové začali ze svého vyvýšeného pravého břehu ostřelovat děly, příp. arkebuzami, načež císařští přitáhli 5 děl do porostu na dotyčném úseku vlastního břehu, kam zároveň postupně dorazily, zprvu pod vedením samotného císaře, možná až 2 tisíce španělských arkebuzníků – a Johannem Friedrichem držený břeh Labe se ocitl pod prakticky neustálou palbou. Mezitím se skupina španělských vojáků, vysvlečených a s meči v zubech, vrhla do vod řeky, aby ji přeplavala a zmocnila se pontonového mostu nepřítele. Ten pak byl asi ze dvou třetin na jejich stranu skutečně přetažen; a poté, co dorazily součástky vlastního mostu, přivezeného na vozech, překlenuli císařští vojáci Labe pontonovým mostem.

Rozhodujícím se ovšem zatím stal nález brodu, byť na jeho kratším úseku byli i koně nuceni k plavání. Španělští, italští a uherští lehcí jezdci, kteří jej přes odpor protivníka zdolali jako první, se z velké části museli načas i vrátit při protiútoku kurfiřtovy kavalerie, ale poté situaci ovlivnil všeobecný ústup oddílů Johanna Friedricha. Brod překonali neapolští žoldnéři a jezdci Mořice Saského, po nich i sám císař. Na jízdě, zanechávající daleko za zády pěší arkebuzníky, pak spočívalo pronásledování fakticky prchajících Sasů v řeži, jež se v širokém prostoru napravo od Labe táhla nakonec až do noci. Jak Karel V., tak Ferdinand I. vedli po 2 jezdeckých eskadronách, každý celkem asi 1 000 mužů, pikadýrů a německých jezdců, vyzbrojených, kromě nepříliš efektivních arkebuz, specifickými bojovými sekerami. Za vyvrcholení bitvy je zmiňován generální útok císařských oddílů, zahájený na Albův rozkaz za zvuku trubek a pokřiků na počest Španělska a Říše.

Oproti možná až 3 tisícům pobitých ve vojsku Johanna Friedricha, z většiny pěšáků, na císařské straně padlo asi sotva 50 mužů. Mezi asi tisíci zajatci skončil i kurfiřt Johann Friedrich, jenž se, ještě než padl do zajetí v jednom lese, pokusil o protiútok proti předvoji pronásledovatelů, s nadějí, že se mu podaří zkonsolidovat obranu a příp. spořádanější ústup. I když nad ním nebyl vykonán vynesený rozsudek smrti, byl předurčen k císařskému „věčnému zajetí“. Samozřejmě, vládu v celém Sasku a kurfiřtskou hodnost převzal již zcela reálně vévoda Mořic.

Foto: Habsburské panství, „říše, nad níž slunce nezapadalo“, před polovinou 16. století, čili v době šmalkaldské války. Vedle mapy Evropy, přidaná mapka v levém horním rohu ukazuje rozsah území, které do té doby podlehlo španělské conquistě na amerických kontinentech – a lze dodat, že Španělé vznášeli teoretické nároky vlastně na celý Tichý oceán. Pokud jde o hlavní mapu (která poněkud přehlíží drobné, Španěly tehdy rovněž držené enklávy na pobřeží severní Afriky), červeno-fialová čára značí tehdejší hranice Svaté říše římské. Sytěji zelená barva značí habsburské rodové země přímo pod vládou Karla V. a jeho bratra Ferdinanda I. Samozřejmě, zatímco omezený rozsah Uher je dán především důsledky turecké expanze, prostor pod zjednodušeným názvem „Bohemia“ („Čechy“) zahrnuje tehdejší země Koruny české, tj. vedle vlastních Čech též Moravu, Slezsko a Horní a Dolní Lužici. | Wikimedia Commons / Public domain

S vítězstvím Karla V. u Mühlbergu, následovaným pak ještě obléháním Wittenbergu vítězi, byl rozpuštěn Šmalkaldský spolek. Událost plně rezonovala i v Čechách, kde mezitím stavy, podrážděné třeba už i předchozí přítomností kavalerie Mořice Saského na severu Čech, dokonce svolaly hotovost proti svému králi, tj. Ferdinandu I. (do jejího velení byl jako nejvyšší polní hejtman zvolen luteránský šlechtic Kašpar Pfluk z Rabštejna). Přitom můžeme poukázat na zdrženlivost, jakou vůči tomuto odboji zachovaly Morava a Slezsko, čili samozřejmě, tehdy ještě vedle Lužic, další ze zemí Koruny české. Drtivá porážka Johanna Friedricha, s nímž část české reprezentace jistě sympatizovala, vedla naopak k tendenci k usmíření s panovníkem. Nicméně, i za dalších okolností, kdy např. počátkem července došlo, asi prvořadě v důsledku chování královských žoldnéřů, k ozbrojenému krvavému střetu v pražských městech a jejich nejbližším okolí, přistoupil Ferdinand I., za konání královského soudu v Praze, k odvetným represivním opatřením. Kromě kupř. konfiskace soukromých palných zbraní a střeliva v pražských městech, široký dopad měly utužení královy autority nad královskými městy a konfiskace jejich majetků, jakož i majetků některých šlechticů. Někteří z uvězněných stavovských představitelů byli podrobeni mučení – a věc vrcholila exemplárními popravami dvou rytířů a dvou měšťanů na Hradčanech 22. srpna 1547.

Jakkoliv i v Říši přinášelo vojenské rozhodnutí šmalkaldské války posílení moci Karla V., spojené s perspektivou návratu luteránů do lůna římskokatolické církve, efekt toho zůstal jen krátkodobý. Sílící císařská moc se střetla s odporem i mezi katolickými knížaty, a sám Ferdinand I. se s kurfiřty postavil proti Karlově ideji zajistit císařskou korunu pro svého syna, budoucího španělského krále Filipa II. Nakonec, i přetrvávající pobyt španělských oddílů v Říši byl jednou z příčin nového vystoupení německých luteránů, tzv. spiknutí knížat z roku 1551, které tentokrát, a ve spojenectví s francouzským králem Jindřichem II., vedl bývalý Karlův spojenec Mořic Saský. V novém konfliktu, někdy nazývaném druhou šmalkaldskou válkou, Mořicovo vojsko v květnu 1551 proniklo přes Alpy do tyrolského Innsbrucku, kde zrovna pobýval nemocný císař, a ten odtud jen sotva unikl zajetí. Při následujících vyjednáváních krále Ferdinanda I. se vzbouřenými protestanty bylo roku 1552 mj. dosaženo propuštění knížat, držených od vítězství Habsburků ve šmalkaldské válce dosud v zajetí, tj. dřívějšího saského kurfiřta Johanna Friedricha, jakož i Filipa Hessenského.

Spíše než Karel V., soustředěný na novou válku s Francouzi, to byl již Ferdinand I., kdo převzal iniciativu v Německu. V září 1555 uzavřel s odbojnými knížaty mír v Augsburgu, který ve věcech víry prosadil zásadu, známou pak jako „cuius regio, eius religio“ (v češtině zhruba „čí panství, toho náboženství“). Tato zásada, prosazující nejzjednodušeněji, aby se podle víry zeměpána, katolické či luteránské, řídili jeho poddaní, byla znovu vlastně potvrzena o téměř celé století později, s vestfálským mírem v roce 1648. Faktické uznání protestantismu v Říši vnímal Karel V. jako osobní prohru; a zjevně přispělo k abdikačnímu procesu, zahájenému nemocným a vyčerpaným císařem v Bruselu (tehdy centru habsburských, resp. již španělských nizozemských provincií) v říjnu 1555. Myšlenka jednotné habsburské monarchie vzala víceméně za své. Rozlehlé habsburské panství se striktně rozdělilo: vládu nad španělským impériem převzal Karlův syn Filip II., kdežto středoevropské země, včetně císařské hodnosti v Říši, zůstaly jeho bratrovi Ferdinandu I. Ve druhé polovině roku 1556 už bývalý císař a král odplul z Nizozemí do Španělska. Zemřel 21. září 1558 v extremadurském klášteře San Jerónimo de Yuste ve věku 58 let.

Bezesporu, vazby mezi dominii rakouských a španělských Habsburků zůstaly pro evropskou scénu příznačné i po další dlouhá desetiletí, výrazně nakonec i v kontextu třicetileté války let 1618-48 – a lze poznamenat, kterak i poté byla v zájmu Francie Ludvíka XIV. vzájemná izolace obou habsburských větví. V mocensky upadajícím Španělsku vládli Habsburkové do roku 1700, byť se zde ještě následně rakouská linie rodu neúspěšně pokusila prosadit svou moc za války o španělské dědictví. Ve střední Evropě se zatím upevňovalo impérium s centrem ve Vídni, kde vláda habsburské, resp. od roku 1740 (kdy po smrti posledního mužského Habsburka císaře Karla VI. zůstala dědičkou jeho dcera Marie Terezie) habsbursko-lotrinské dynastie přetrvala až do sklonku první světové války v roce 1918.

Šmalkaldskou válku let 1546-47, ne tak rozsáhlý a dlouhý konflikt, který sice skončil jednoznačným vojenským vítězstvím císaře Karla V., ale jehož další důsledky jej záhy přivedly k deziluzím a asi i podmínily jeho předčasnou abdikaci, lze možná vnímat jako časově ještě vzdálené preludium třicetileté války. Z hlediska retrospektivy časově ještě mnohem delší, a v souvislosti s ní a českými dějinami, může se podsouvat třeba i jeden postřeh. Je možno vzpomenout známou frázi o konci „300-leté habsburské poroby“, jaká nadešla po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918. Přirozeně, míněno tím bylo období od bitvy na Bílé hoře z listopadu 1620, s faktickou likvidací české státnosti a např., mj., s nucenou rekatolizací, zahájenými za vlády Ferdinanda II. (Štýrského). Ovšem počátek víceméně kontinuální vlády Habsburků v českých zemích spadá ještě o bezmála další století zpět, až k roku 1526. A kroky, jaké učinil Ferdinand I. v reakci na vzdor v Čechách po vítězství u Mühlbergu, byly jistým signálem přinejmenším absolutistických tendencí ještě více než sedm dekád před českým stavovským povstáním a jeho osudnou porážkou.

Zdroj: britannica