Nacvičovat jadernou válku kdesi daleko "od stolu" může být poněkud nuda, a tak si v Sovětském svazu řekli, že na to půjdou trochu jinak. Přeci jen reálné poznatky jsou neocenitelné, byť vojáci tam dole můžou poněkud reptat. V ranních hodinách 14. září 1954 tedy sovětská armáda provedla odpálení atomové bomby v pohoří Ural, jako součást vojenského cvičení určeného ke studiu obranných a útočných bojových operací během jaderné války. Asi nepřekvapí, že tomu všemu velel nechvalně proslulý maršál Georgij Žukov (1896–1974), který se lidských životů nikdy nevážil, a jeho nabubřelé ego se nespokojilo s ničím drobným – šlo tak o jeden z největších jaderných testů, které kdy Sovětský svaz provedl. Oblečte si pláštěnku, plynovou masku na nos a jdeme na to.

Foto: Jaderná válka v praxi aneb sovětské jaderné cvičení Sněžok | Shutterstock

Přísně tajné cvičení "Sněžok“ se uskutečnilo na Tockém zkušebním polygonu u městečka Tockoje, asi 1 000 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Zúčastnilo se jej 45 000 vojáků a tisíce civilistů. Konkrétně 270. střelecká divize, 320 letadel, 600 tanků a samohybných děl, 600 obrněných transportérů, 500 děl a minometů a 6 000 automobilů. Účastníci byli prý pečlivě vybráni, informováni o cvičení s novým druhem zbraně, přísahali mlčenlivost a dostali tříměsíční plat. Krátce před odpalem byl vyhlášen poplach, na jehož základě se všichni vojáci ukryli do provizorních úkrytů. Posádky tanků a samohybných děl uzavřely poklopy a zaujaly bojové pozice. Bombardér Tupolev Tu-4 (kopie amerického Boeingu B-29) ve výšce 8 000 metrů svrhl jadernou bombu RDS-2 o síle 40 kilotun, k explozi došlo ve výšce 350 m od země a trvala 48 sekund. Místo výbuchu bylo následně bombardováno letectvem (asi aby se víc rozptýlil jaderný spad, pro snazší inhalaci) a do akce vstoupila armáda. K místu výbuchu se hnaly tanky a pěšáci s křikem Hurá! Vojákům bylo sděleno, že se účastní běžného vojenského cvičení, které zahrnuje simulaci jaderného výbuchu. V důsledku toho neobdrželi žádnou potřebnou ochrannou výbavu (krom plynových masek, pláštěnek a respirátorů) a nebylo ani očekáváno, že ji dostanou. Nyní barvité vzpomínky očitých svědků.

„Vyšel jsem z úkrytu a uviděl strašný obraz. Rozsáhlý dubový les před námi jednoduše zmizel. Nebylo po něm ani památky. Pancíře bojové techniky byly roztavené ještě v několika kilometrech od epicentra výbuchu. Akademik Viktor Kurčatov (otec sovětské atomové bomby) jen prohodil: Ten míč předčil všechna naše očekávání,“ vzpomínal po pádu sovětského režimu generál ve výslužbě Alexandr Michajlov, který v roce 1954 velel vojenskému výcvikovému prostoru u Buzuluku. Tam tehdy sovětská armáda vybudovala celé testovací vesnice se stovkami kusů drůbeže, skotu a dobytka. Aby se vyzkoušelo, co s nimi jaderný výbuch udělá. „Téměř všechna dovezená zvířata zahynula. Tím spíše nás ale ohromilo, když jsme – v převráceném tanku jen dvě stě metrů od epicentra – našli silně popáleného, hluchého, ale živého berana. Tankový pancíř byl od toho žáru vyhlazený jako rozteklá svíčka,“ líčil generál Michajlov. Vojenský důstojník Sergej Zelencov, který se jako první dostal ke středu hypocentra výbuchu, uvedl: „Cestou jsem slyšel jen cvakání radiometrů, které upozorňovaly na zvýšenou úroveň radiace. Vojáci postupovali kolem hypocentra, mimo oblast silného radioaktivního zamoření. Přímo v zóně sousedící s hypocentrem výbuchu byla země pokryta tenkou sklovitou krustou roztaveného písku, který křupal a lámal se nám pod nohama jako tenký led na jarních kalužích po nočním mrazu.“ Zpravodajský důstojník Jurij Sorokin, který se cvičení osobně zúčastnil, podal v Moskvě žalobu proti ruskému ministerstvu obrany (první případ svého druhu). Žádal peněžní kompenzaci za své utrpení, včetně nedefinovaných nemocí postihujících jeho srdce, hlavu, žaludek a plíce. Uvedl, že na cestě do Tockoje si někteří z jeho kamarádů všimli vlakových vagónů plných nových rakví.

Na závěr poznamenám, že zatímco jaderný experiment u městečka Tockoje se nedal před veřejností navždy tajit, protože na něj doplatilo příliš mnoho lidí, o dalším podobném jaderném testu se toho příliš neví. Z kusých informací je jasné jen to, že 10. září 1956 byla na jaderné střelnici v Semipalatinsku odpálena při vojenských manévrech (veřejně není známa síla nálože ani počet cvičících vojáků) jaderná puma. Kolik lidí bylo v důsledku těchto cvičení zabito, zmrzačeno nebo onemocnělo, se již nejspíš nikdy nedozvíme. Většina zúčastněných vojáků zemřela předčasně na nemoci z ozáření. Žádný ze zúčastněných vojáků nedostali adekvátní léčbu svých dlouhodobých plicních, kostních, očních a srdečních problémů. Kvůli utajení nebylo jejich vystavení atomové bombě ani uvedeno v jejich lékařských záznamech. Mnozí zemřeli, aniž by věděli proč. No a pro samotného maršála Žukova to celé vyústilo v další povýšení. Konec.

Psali jsme:Budoucnost německého BVP Puma visí na vlásku

Zdroj: britannica