Nikdy jsem nepatřil mezi velké fanoušky letectví, ale mezi letadly mám jednu ,,srdcovku", jeden stroj, který když vidím, tak se mi rozbuší srdce. Jedná se  o přenádherný a kvalitní stroj, který velkou měrou pomohl zvrátit chod 2. světové války. V těchto stíhacích letounech létali také naši piloti - Češi a Slováci, kteří bojovali proti Luftwaffe během bitvy o Británii. Ano, řeč je o legendárním stroji Supermarine Spitfire.

Foto: Nádherná kresba nádherného letounu

Říkalo se, že je to učiněná krása. Jenže tahle krása uměla i zabíjet. Nový snímek Spitfie vypráví impozantní, velký příběh o vizi, odhodlání a odvaze. Příběh letounu, který vznikl ze soutěživosti, nabral obrysů v době, kdy se stahovala válečná mračna, a své ostruhy si vysloužil v žáru boje – a stal se nejslavnějším stíhacím letounem na světě. Příběh letounu Spitfire, který změnil běh světových dějin, je vyprávěný posledními dosud žijícími veterány druhé světové války. Dokumentární film ohromí fantastickými záběry z ptačí perspektivy natočenými špičkovým leteckým kameramanem i vzácnými, digitálně upravenými archivními záznamy z bouřlivých čtyřicátých let, kdy byl tento letoun bezkonkurenčním králem nebes. Film ukazuje i současné osudy tohoto výjimečného stroje a líčí, jak se stal mezinárodní ikonou.

Psali jsme:Armádní Tatra 815-7: Spolehlivé vozidlo Armády České republiky

Video: Oficiální trailer k filmu Spitfire / YouTube

Supermarine Spitfire byl britský jednomístný stíhací letoun sloužící v RAF a v letectvech dalších spojeneckých armád během druhé světové války. Letoun tvořil spolu s Hurricany základ britského stíhacího letectva během bitvy o Británii.

Vznik a vývoj letounu

Supermarine začalo s vývojem své první stíhačky jako odpověď na specifikaci F.7/30 vydanou britským ministerstvem letectví v roce 1931. Ta požadovala letadlo moderní koncepce poháněné motorem Rolls-Royce Goshawk II. Soutěže o typ specifikovaný v F.7/30 se zúčastnily všechny významné letecké společnosti v Británii i malá firma Supermarine (od roku 1928 vlastněná koncernem Vickers-Armstrongs). Ta měla zkušenosti s vývojem rychlostních speciálů, které dosáhly výrazných úspěchů v soutěži plovákových letadel o Schneiderův pohár s typy Supermarine S.5 a S.6 (rychlostní plovákový typ S.6B konstruovaný Reginaldem J. Mitchellem dosáhl 29. září 1931 světového rychlostního rekordu výkonem 657 km/h).

Psali jsme:Sebevražedná pilulka pro příslušníky SOE

Foto: Spitfire 222 Sqn. RAF během letu roku 1942

Vyvíjený stroj dostal označení Type 224 a jeho šéfkonstruktérem byl R. J. Mitchell. Měl otevřenou pilotní kabinu a mohutně zakapotovaný pevný podvozek (v kapotách bylo po jednom kulometu ráže 7,7 mm, další dva byly v trupu před pilotem). Prototyp vzlétl 19. února 1934, ale nedosahoval požadovaných výkonů.

V roce 1935 britské ministerstvo letectví objednalo ve firmě Supermarine specifikací F.37/34 první celokovové stíhací letadlo pro potřeby RAF. Prototyp Supermarine Type 300 byl dokončen 18. února 1936, konstruktérem byl opět Reginald J. Mitchell. Prototyp se sériovým číslem K5054 poprvé vzlétl 5. března 1936 (někdy se udává i 6. březen) poháněný motorem Rolls-Royce Merlin C a dvoulistou dřevěnou vrtulí. Mimo celokovové konstrukce měl krytou kabinu a zatahovací podvozek. Po menších úpravách prototypu byla v červnu 1936 objednána první série 310 kusů pod názvem Spitfire. Technologická náročnost typu (zejména výroby moderního eliptického křídla) způsobila zpoždění náběhu výroby a první stroje přišly k jednotkám, počínaje 19. perutí, až koncem roku 1938.

Původní výrobní série měla dvoulisté dřevěné vrtule, ale od 78. vyrobeného kusu byly Spitfiry opatřovány za letu stavitelnou kovovou třílistou vrtuli de Havilland. Od šedesátého vyrobeného stroje bylo křídlo vybaveno systémem vyhřívání výzbroje, která předtím ve větších výškách trpěla poruchami a od ledna 1939 byly Spitfiry vybavovány překrytem kabiny s odsouvatelnou prostřední částí vypouklého tvaru namísto původní přímé. Tyto a další změny a úpravy byly postupně aplikovány i u dříve vyrobených kusů.

Foto: Přistávající Spitfire mark5b ab910

Celkem vzniklo 24 verzí s mnoha subvariantami lišícími se motory, výzbrojí či výstrojí. Výzbroj se zpočátku u prvních verzí sestávala výhradně z kulometů. Verze Mk.IA nesla osm kulometů Browning ráže 7,7 mm vestavěných do křídla. Protože se brzy ukázalo, že kulomety mají relativně malý účinek, dostaly Spitfiry výzbroj 20mm kanónů British-Hispano. Po testech na několika strojích Mk.I bylo vyrobeno 170 kusů verze Spitfire Mk.IIB, vyzbrojené dvěma 20mm kanóny British-Hispano a čtyřmi 7,7mm kulomety.

Ve velkém měřítku, kdy kanóny nesla většina produkce, byl takto vyzbrojen až Spitfire Mk.VB a Mk.VC (začal se vyrábět v létě roku 1941). Ty byly poháněny motory Rolls-Royce Merlin 45, 46, 50 nebo Merlin 55. V největším počtu však byly vyráběny verze Mk.IX a Mk.XVI (Mk.XVI, až na motor vyráběný v licenci u americké automobilky Packard, byl identický s Mk.IX). Ta se od verze Mk.V mimo detailů a zesílené konstrukce draku lišila hlavně motorem Rolls-Royce Merlin 61 a později 63, 66 či 70 (LF Mk.XVI poháněl motor Packard Merlin 266) a čtyřlistou vrtulí. Do služby byla nasazena v červenci 1942, měla být jen dočasným řešením nadřazenosti německých Fw 190A nad tehdejšími stíhacími stroji RAF. Ihned se osvědčila a v její výrobě se pokračovalo.

Foto: Jak napsat Supermarine Spitfire Mk XVI | autor: Laith Jobran (se souhlasem autora)

Přibyla také výzbrojní varianta E, u které byla oproti variantě C nahrazena čtveřice kulometů ráže 7,7 mm dvěma kulomety Browning ráže 12,7 mm. Stroje posledních sérií Mk.IX a Mk.XVI dostaly kapkovitý překryt kabiny (podobně jako měly stroje Typhoon, Tempest či P-51D Mustang), zlepšující výhled pilota do zadní polosféry. V roce 1944 také byla nasazena nejlepší verze která se ještě zúčastnila bojů za II. světové války, Spitfire Mk.XIV, poháněná motorem Rolls-Royce Griffon. Bylo postavených více než 20 300 kusů všech verzí a Spitfire zůstal ve službě až do padesátých let 20. století. Stroje byly vyráběny v továrnách v Castle Bromwich nedaleko Birminghamu a v Southamptonu.

- Jak se stal letoun legendou

Spitfire se časem stal, i díky úspěšné propagandě, legendou bitvy o Británii. Spitfire byl určitě jedním z nejlepších stíhacích strojů své doby. Během roku 1940 měl svou nezastupitelnou úlohu při ochraně britského vzdušného prostoru a při ochraně ustupujících britských a francouzských vojsk u Dunkerque. V době bitvy o Británii ale ještě nebyly perutě RAF vybaveny dostatečným počtem strojů tohoto typu, a tak se dělil o úspěchy se svým kolegou od firmy Hawker. RAF totiž v té době disponovala dostatečným počtem robustní stíhačky Hawker Hurricane, která se ukázala být vhodnou pro ničení nepřátelských bombardérů, ale kvůli nižším výkonům byla slabší v porovnání s německou nejrozšířenější stíhačkou Messerschmitt Bf 109E.

Foto: Supermarine Spitfire Mk XVI NR

Tento stav vedl k tomu, že po relativně dlouhý čas měly obě stíhačky při německých náletech úkoly rozdělené (pokud to okolnosti dovolily). Výkonnější a obratnější Supermarine Spitfire zaměstnávaly stíhačky nepřítele a odolné Hawker Hurricane rozbíjely svazy bombardérů. Oba typy byly v tomto období pro Brity určitě nenahraditelné.

Spitfire a Hurricane měly oproti německým strojům výhodu v navigaci. Tu jim zabezpečoval tehdejší poměrně nový vynález – radar. Hlavní však bylo to, že ho Britové dovedli velmi účinně použít a skvěle navigovat své hlídkující stroje k nepříteli. Nezanedbatelným faktorem byla i blízkost vlastních letišť a tím pádem i nižší spotřeba paliva, což nahrávalo letcům RAF. Němci nebyli schopní poskytnout svým bombardovacím svazům stíhací ochranu po celou dobu letu. Obzvlášť v hloubce anglického vnitrozemí.

Verze Mk.I a Mk.II byly bojově nasazené v Evropě do konce roku 1941, kdy začaly být nahrazovány verzí Mk.V. Letadlová loď HMS Eagle dopravila několik těchto strojů i na Maltu, na jejíž obraně se v roce 1942 ve velké míře podílely v celkovém počtu kolem 275 strojů. Vybavené velkým prachovým filtrem byly verze Mk.V a Mk.VIII nasazeny také do bojů v severní Africe i v rámci amerického letectva. O něco později následovaly spojenecká vojska jako vzdušné krytí na Sicílii a do Itálie. Jejich krátký dolet je ale předurčoval jen na doprovod bombardérů na krátké vzdálenosti a na akce typu „sweep“ nad letišti v okupované Francii. Dálkový doprovod amerických bombardérů měly zajišťovat americké P-47, P-38 a později i P-51.

Na bojištích v Tichém oceánu byly Spitfiry nasazeny nejprve v Austrálii. Zpočátku hlavně jako průzkumné stroje, později i jako stíhačky. Koncem roku 1942 létaly na strojích Mk.V v severoaustralském Darwinu už dvě perutě. První stroje Mk.V byly v bojích v Barmě nasazeny v září 1943. Spojenečtí piloti byli nemile zaskočeni, že ani Spitfire nevymanévruje ve vzdušném souboji japonské stíhačky Micubiši Zero.