Sovětské tanky T-34 byly pro spojence po většinu druhé světové války jakousi záhadou. Spojenci, konkrétně Američané, se k tomuto tanku dostali až v roce 1943, kdy byl jeden stroj odeslán do Spojených států k ozkoušení, nicméně se jednalo o starší verzi se 76mm kanónem. K vyspělejší verzi T-34/85 s novou věží a 85mm kanónem se již spojenci nedostali.  Američané se však s tanky T-34/85 za pár let opět setkali, a to v Korejské válce (vypukla 25. června 1950), kdy tehdejší Korejská lidová armáda (KPA) obdržela pomoc od SSSR, právě v podobě tanků T-34/85. 

Podle amerických zdrojů překročili Severokorejci hranici 25. června 1950 s jednou obrněnou divizí sestávající ze tří obrněných pluků čítajících celkem 160 tanků T-34/85. Do září se pak k nim připojily severokorejská 16. a 17. obrněná brigáda a v listopadu hranice překročila také 17. mechanizovaná divize se 41 tanky. Brzy je ještě následovaly 41., 45. a 46. tankovým pluk, přičemž každý měl ve výzbroji sovětských 10 tanků T-34/85 a 43. mechanizovaný pluk s 13 tanky. Podle Američanů tak Severokorejci zpočátku mohli do boje nasadit celkem 320 tanků, která později posílilo dalších 250 tanků. 

Foto: Hlavní těžkou bojovou silou severokorejských jednotek byly tanky T-34/85, které již měly své nejlepší časy za sebou. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Pearl Harbor v roce 1944: americké námořnictvo ztratilo další lodě, stovky lidí a japonskou miniponorku

Tanky T-34/85 v té době nepatřily mezi nejvýkonnější tanky na světě, ovšem ze začátku to bohatě stačilo. Američané totiž měli na počátku k dispozici pouze omezené tankové síly složené jen z lehkých tanků M24 Chaffee. Ty však musely plnit role středních tanků, ke kterým nebyly primárně vůbec určeny. Protitankové granáty 75mm kanónu amerického Chaffee nedokázaly spolehlivě vyřadit severokorejské tanky, zatímco 85mm kanón tanků T-34/85 dokázal Chaffee zničit i na několik kilometrů. Severokorejské tankové jednotky tak předčily americké tanky jak kvalitou, tak i kvantitou, a to až do srpna 1950, kdy Američané začali do Koreji přesouvat své tanky Sherman M4A3E8 a tanky M26 Pershing a M46 a M44 Patton, které už se mohly hravě pustit do souboje se Severokorejci. Tyto tanky ihned vyrovnaly síly a díky tankům Patton pak časem přešla iniciativa na americkou stranu. Severokorejské tanky nemohly tankům Patton palbou do předního pancíře a věže téměř nijak ublížit, zatímco americký 90mm kanón se dokázal ničit tanky T-34/85 snadno.

Použití těžších tanků, dobře vycvičených jednotek a úzká spolupráce s pěchotou pak Američanům přineslo okamžité výsledky. Pěšáci byli nově vyzbrojováni Super Bazookami, které si dokázaly s tanky T-34/85 hravě poradit a nebe navíc ovládly americké letouny, které neměly pro severokorejské tanky sebemenší slitování. Severokorejské tankové síly se tak začaly rapidně zmenšovat a během půl roku přestaly prakticky existovat. Zatímco severokorejské tanky byly ztraceny převážně v boji, americké tanky nejčastěji padaly za následek technickým poruchám ale také protitankovým minám. Celkové americké ztráty mezi červnem 1950 a lednem 1951 (včetně technických poruch) dosáhly 256 tanků. Severokorejské ztráty činily 239 tanků a 74 samohybných děl SU-76. 

Nejvíce zničených severokorejských tanků si však nepřipsali američtí tankisté, ale letci. 60 tanků bylo totiž zničeno napalmem, 17 tanků neřízenými raketami, 7 bombami a 7 palbou z děl či kulometů. Jeden tank byl dokonce vyřazen americkým cvičným letounem AT-6. Americké pozemní síly si připsaly menší úspěchy. 39 tanků bylo zničeno americkými tanky, 13 bazukami, 5 si pak připsalo dělostřelectvo. Jeden tank byl vyřazen minou, 5 tanků Severokorejci opustili kvůli technickým poruchám a 59 tanků padlo Američanům do rukou bez žádného zjevného poškození. Severokorejští tankisté prostě z tanku utekli a nechali ho svému osudu. Zajatí severokorejští tankisté později vypověděli, že se nejvíce báli napalmu, který při přímém zásahu tank okamžitě vyřadil.  tank však vyřadil i nepřímý zásah, kdy oheň často zapálil gumový lem na pojezdových kolech, čímž tank vyřadil z pohybu. Tankisté tak byli v tanku uvězněni, protože pokud by otevřeli poklop, oheň by se dostal dovnitř tanku. Z tohoto důvodu se pak často stávalo, že byla osádka díky vysoké teplotě doslova zaživa usmažena. Co se týče tankového boje jako takového, průměrná vzdálenost na vyřazení severokorejského tanku činila 600 metrů. Výkonnější tanky Patton však měly průměrnou vzdálenost 1830 metrů.

Foto: Američané mohli proti tankům T-34 nasadit pouze lehké tanky M24 Chaffee, ty však proti severokorejským tankům neměly téměř žádnou šanci. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Rumunská armáda 1941–1945

Velké množství informací o severokorejských tankových silách pak Američané obdrželi od válečných zajatců. Ukázalo se, že 9 z 24 vyslýchaných důstojníků jsou tankisté. Jednalo se o velitele vycvičené sovětskými poradci podle sovětské doktríny i posily vycvičené v Pchjongjangu podle severokorejské doktríny po vypuknutí války. Díky výslechům se Američané dozvěděli, že výcvik severokorejských tankistů byl velice krátký a mnoho ztrát tak bylo zůsobeno nezkušenými řidiči. Severokorejské tanky se kvůli utajení a hrozbě útoku amerických letadel přesouvaly výhradně v noci. Nezkušení řidiči tak často sjeli z cesty a tank uvízl. Kvůli nedostatku vyprošťovacích vozidel se tanky povětšinou už nepodařilo vysvobodit a po rozednění se tak staly snadným terčem amerických letců. Významné ztráty také působil nedostatek paliva, kdy tankisté prostě tank bez paliva opustili. Ztráty severokorejských tankistů byly velmi vysoké a dosahovaly až 60 %. Zajatí důstojníci uváděli, že pokud byl tank zasažen protitankovou střelou (buď z tanku, nebo z protitankového děla), často to vedlo k těžkým ztrátám na životech (zpravidla se však alespoň jednomu členovi osádky podařilo z tanku dostat.

Severokorejské tanky jezdily do boje se zásobou 55 tankových nábojů. 50 bylo protipěchotních a tříštivotrhavých a pouze 5 bylo protitankových, což vysvětluje velice malé ztráty amerických tanků během tankových střetnutí. Dále bylo v tanku vezeno 2000 kusů munice do kulometů a 25 ručních granátů. Trupový kulomet byl často z tanků T-34/85 vymontován. Zajatci dále vypověděli, že válku začali s výbornou morálkou, byli si totiž vědomi nadřazeností jejich tanků nad americkými stroji Chaffee včetně velice omezených protitankových prostředků americké pěchoty. Severokorejské tanky tak ze začátku postupovaly i několik kilometrů před vlastní pěchotou, a to nijak nechráněny. 

Foto: Američtí vojáci Walter Smith, Robert McMahan a Hubert Hightower ze stavu 5th Cavalry Regt. si prohlížejí opuštěný tank T-34-85 nedaleko města Waegwan. | Wikimedia Commons / Public domain

Ke konci července 1950 však začaly mít Američané výraznou výhodu ve vzduchu a nadšení severokorejských tankistů opadlo. Postup za bílého dne se stával velice nebezpečným a přesuny tak byly prováděny výhradně v noci. Tanky se také přes den zdržovaly i několik kilometrů za frontovou linií a ze svých výchozích pozic vyjížděly až v noci. V Pchjongjangu vycvičení tankisté vypovídali, že jim političtí komisaři neustále tvrdili, že sovětské tanky jsou nejlepší na světě a že na bojišti nebudou mít rovného soupeře. Politické školení bylo také největší součástí výcviku a bojové taktice nebo údržbě strojů byl věnován minimální čas. Severokorejští tankisté tak byli nuceni svůj tank často opustit i kvůli marginálním technickým problémům, které bylo možné opravit na místě, ovšem oni prostě nevěděli jak. 

Foto: Bazookou zničený severokorejský tank T-34/85. Tank vyřadili američtí mariňáci severně od Inčchonu. 15. září 1950 | Wikimedia Commons / Public domain

Nízká vycvičenost tankistů se projevila také v komunikaci. Byť si Severokorejci pochvalovali sovětskou vysílačku 9-RS, jen málo rádiooperátorů ji umělo spolehlivě používat. Školení probíhalo většinou stylem „Tady se to zapíná, tady vypíná a do tohohle se mluví.“ Rádio 9-RS mělo přitom dosah 10-12 km za pohybu a 18 až 20 kilometrů, pokud se tank nehýbal. Severokorejští tankisté si také chválili vnitřní interkom, i když raději používali k dorozumívání dotyky a gesta rukou.

Jeden ze zajatých severokorejských důstojníků, kterého Američané hodnotili jako velice vzdělaného a ochotného spolupracovat, vypověděl, že maximální dostřel hlavního kanónu je 3 kilometry, avšak účinný dotřel byl 1900 metrů, přičemž palbu lze přesně vést na maximálně 1300 metrů. Standardně se však střílelo na vzdálenost pouhých 600 metrů. Američtí inženýři, kteří podrobili ukořistěné tanky důkladné kontrole, souhlasili s výpovědí zkušeného zajatého důstojníka, kdy maximální vzdálenost, ze které byl tank T-34/85 schopný zničit tank Sherman zepředu, byl vypočítán na 730 metrů, avšak existovaly i jiné názory. Například podplukovník Rogers ze 70. tankového praporu odhadl maximální vzdálenost pro vyřazení tanku Sherman skrze přední pancíř na 460 metrů. Na tanky Pershing a Patton byly ovšem sovětské tanky krátké a nedokázaly je zničit palbou do předního pancíře ani z bezprostřední blízkosti. Severokorejští tankisté neměli moc šancí nepřátelské tanky ničit, jelikož protitankových nábojů se v tanku nacházelo pouze pět. Šance na zásah byly ještě menší díky velice chabému výcviku, kdy podle severokorejských zajatců tankoví střelci během výcviku vypálili pouze dvě rány.

Foto: Američtí vojáci ze stavu 16th Armored Brigade si prohlížejí vyřazené tanky T-34/85, které vyřadily tanky M26 Pershing ze stavu  Marine 1st Tank Battalion nedaleko Yongsanu. 4.září 1950 | Wikimedia Commons / Public domain

Americké tanky Sherman byly schopny severokorejské tanky T-34/85 vyřadit palbou do předního pancíře na vzdálenost 730 metrů, v tomto tedy byly tanky identické. 90mm kanóny tanků Pershing a Patton pak byly schopné sovětské tanky vyřadit palbou do předního pancíře až na vzdálenost až 4400 metrů. 75 mm děla tanku Chaffee, 60mm bazooky, či 57mm protitanková děla si s tanky T-34/85 palbou do předního pancíře poradit nedokázaly. 

Tanky T-34/85 byly u severokorejských tankistů veskrze oblíbené. Vyskytly se však i stížnosti, a to především na motor, převodovku a mechanismus otoče věže, nicméně tyto výtky můžeme spíše připsat nezkušenosti severokorejských tankistů, i když špatné řazení bylo u sovětského tanku pověstné. 

První tank T-34/85 se Američanům podařilo ukořistit až koncem roku 1950.Mohl být ukořistěn i dříve, ovšem kvůli americkým letcům, kteří zuřivě pálili po všech severokorejských tancích, a to i vyřazených, se americkým inženýrům dlouho nedařilo získat vzorek, který by nebyl totálně zničený. Tank, který se nakonec podařilo ukořistit, však také nebyl v ideálním stavu. Byl zničený a nebylo ho možné opravit. Nicméně i v tomto stavu byl tank dobrým vzorkem pro studium, protože Američané věděli tak málo o vývoji sovětských tanků z druhé poloviny 2. světové války, že většinu svých názorů museli převzít ještě z německých záznamů. Tank, který se Američanům podařilo ukořistit, byl vyroben na konci roku 1945, a mohl se tak ve své době zapojit i do bojů proti Němcům na konci druhé světové války. Později se Američanům podařilo z jiného tanku vymontovat motor z roku 1948 a svůj původní kořistní tank zprovoznit a pod označením G812 podrobit testům.

Pancíř ukořistěného tanku Američany překvapil. Jeho tvrdost byla 413-460 BNH, což bylo asi o 100 bodů vyšší než u amerického pancíře podobné tloušťky. Kalení horní přední desky bylo kvalitní, avšak spodní přední deska už tak kvalitní nebyla. Kvalita válcovaného pancíře se pohybovala od průměrné až po velmi dobrou, přičemž nejhorší kvalitu měla velitelská kopule. Strojové sváry byly hodnoceny jako kvalitní, nicméně ruční sváry byly hodnoceny jako velice nekvalitní s tendencí praskat. Věž tanku byla svařena ze dvou odlévaných kusů, jednalo se tedy o verzi s kanónem D-5T. Na rozdíl od T-34/76 studovaného během druhé světové války v Aberdeenu byla vysílačka v T-34/85 umístěna ve věži. Vnější povrch pancíře byl velice hrubý, což ovšem nemělo na činnost tanku žádný vliv. Velice kvalitně byl hodnocen vnější lak, tank byl ve Spojených státech ponechán venku po dobu několika týdnů, přičemž se ukázaly jen malé známky koroze. Servis tanku byl shledán jako velice snadný. Tank bylo možné snadno opravit, a to i při vážnějších poruchách na motoru a převodovce, které bylo možné z tanku snadno demontovat. Servis usnadňovalo i velké množství informativních štítků pro mechaniky a podle Američanů opravu tanku mohl zvládnout i ne příliš zkušený tankista. Nový motor měl mít podle přístrojů v tanku, ze kterého byl vymontován, najeto 741 kilometrů, přičemž opotřebení bylo minimální. Kvalita odlitku a povrchové úpravy byla považována za vysokou. Američané poznamenali, že mnoho symetrických součástí bylo vyrobeno ze stejných polotovarů. Soudě podle počtu kontrolních razítek na každém dílu byl proces kontroly kvality v továrně důkladný. Američané popsali motor jako inspirovaný leteckým motorem Hispano-Suiza, avšak byl upravený pro použití na tancích.

Foto: Američtí vojáci projíždějí okolo vyřazeného tanku T-34/85 během bitvy o Inčchon. Září 1950 | Wikimedia Commons / Public domain

V americké zprávě je také přítomen německý názor, že palivový filtr byl zkopírován z konstrukce Bosch. Američtí technici poznamenali, že použití vznětového motoru je bezpečnější, jelikož po zásahu má menší tendenci hořet. Nicméně přítomnost pouze dvou ručních hasících přístrojů naplněných tetrachlormethanem v tanku byla hodnocena jako silně nedostačující. Odhadovalo se, že jedovaté výpary vyženou posádku z tanku dříve, než ventilační systém stihne vyčistit vzduch, i kdyby se požár podařilo brzy uhasit. Vzduchové filtry sklidily silnou kritiku. Byly neúčinné a pro správné fungování vyžadovaly každodenní čištění, což bylo považováno za nepřijatelné. Američané si všimli, že tank používal vzduchový filtr systému Cyclone, místo předchozího filtru typu Pomon, který se instaloval do tanků T-34/76. Systém chlazení tanku byl hodnoceno jako velice špatné, a to hlavně kvůli velice nekvalitně vyrobeným radiátorům chladičů. Chladicí žebra byla vyrobena z mědi a hliníku v nesystematickém schématu, což výrazně snižovalo schopnosti chladičů. Podle Američanů byly chladiče zkompletovány ze zbytků. Američtí technici dospěli k závěru, že tyto tanky nemohou bojovat v horkých nebo prašných podmínkách, nicméně výkon chladičů byl hodnocen jako lepší, než u staršího tanku T-34/76, který měli Američané možnost ozkoušet. Oproti verzi T-34/76 byl také posílen elektrický generátor. Zpráva dále chválila kvalitu několika komponent, jako bylo startovací relé, ohmmetr a voltmetr. Palubní deska byla lépe rozvržena než u tanku T-34/76. Spínače, které byly dříve rozesety po celém prostoru řidiče, byly nyní všechny umístěny na jednom kontrolním panelu. Baterie byly v době, kdy dorazily na zkušební stanoviště, ve velmi špatném stavu a ukázalo se, že je nelze oživit. Stranový odměr věže dovoloval i jemné pootočení, náměr kanónu bylo ovšem potřeba udělat ručně. Zaměřovací mechanismy v tanku byly hodnoceny jako kvalitní a jako kvalitní byl hodnocen i elektromotor, který nevykazoval žádné známky přepálení.

Samotné řízení tanku bylo hodnoceno jako velice obtížné, i když došlo ke zlepšení prokluzu spojky oproti dříve testovanému T-34/76. Ozubená kola převodovky byla silně opotřebovaná, částečně kvůli nedostatečné synchronizaci. Američané poznamenali, že toto silné opotřebení bylo způsobeno hlavně závadou v mazacím systému. Tlumiče byly hodnoceny jako nedostatečné a jízda v terénu byla pro osádku velice náročná, a to i v mírném terénu. Tankové pásy také měly tendenci sklouzávat z vodících kol. Světlá výška tanku 406 mm byla považována za příliš malou.

Kvalita palivových a olejových nádrží byla považována za vysokou. Američané zaznamenali, že celkový objem přepravovaného paliva se zvýšil ze 450 l na 560 l. Kvalita palivového čerpadla byla považována za vysokou, ale výrazně nižší než u amerických tanků Sherman. Jeho životnost byla odhadnuta na 1000 hodin. 

Kvůli chybějící munici nemohli Američané otestovat průbojnost ani balistické schopnosti kanónu, nicméně samotná váha 85mm kanónu byla nižší, než u 76mm kanónů tanků Sherman. Zpráva nakonec došla k závěru, že pověst tanku T-34/85 jako spolehlivého a odolného tanku je veskrze pravdivá. Mnoho komponent a částí tanku bylo vyrobeno z vysoce kvalitních materiálů, někdy dokonce vyšších než analogické komponenty vyrobené v USA. 

Ozkoušení tanku tak potvrdilo dohady, že za nízkou efektivitou severokorejského tankového vojska jsou zodpovědní především sami tankisté, kteří prodělali velice mizerný výcvik. Bylo také poznamenáno, že do Severní Koreje jsou odesílány výhradně tanky již výrazně opotřebené, což snižovalo jejich bojovou hodnotu. Američané si ovšem byli vědomi, že Sovětský svaz má již ve výzbroji nebo alespoň vyvíjí modernější a výrazně vyspělejší tanky než T-34/85. Hodnocení těchto tanků tak bylo spíše již jen labutí písní, neboť Sovětský svaz tanky T-34/85 již vyřazoval a případné budoucí střetnutí s nimi bylo čím dál tím méně pravděpodobné.

Zdroj: Tank Archives