Malý Charles Herbert Linghtoller, který během svého dlouhého života prošel mnohými nesnázemi, včetně ztráty vlastních synů, neměl nikdy na růžích ustláno. Neštěstí ho provázelo již od doby, kdy poprvé spatří tento svět. Krátce po porodu 30. března 1874 v anglickém Chorley totiž umírá jeho maminka Sarah. Ani s otcem Frederickem, který se věnuje podnikání s bavlnou, to nemá Charles zrovna lehké. Vše vyvrcholí roku 1883, když otec syna opouští a stěhuje se na daleký Nový Zéland. Příliš mu nevadí, že doma nechává své jediné dítě kterému je teprve 10 let, které předává do péče příbuzným.

Jenže chlapec se ukáže jako velký bojovník. Ve 13 letech se hlásí do námořnického kurzu a po následující čtyři roky slouží na plavidle Primrose Hill. Je to právě tato loď, z jejíž paluby Charles Lightoller poprvé spatří širé moře. Mladičký námořník má ve svém životě opravdu jednu velkou smůlu, několikrát totiž se zbytkem posádky ztroskotá. Zároveň se ale Charles projevuje jako statečný a nebojácný námořník, což prokáže během hašení požáru uhelné plachetnice v indické Kalkatě, ke kterému se dobrovolně přihlásí. Za odvahu kterou během záchranných pracích prokáže je následně bez jakýchkoli zkoušek povýšen na druhého důstojníka. Právě v Kalkatě měl zkoušky složit.

Ve druhé polovině 90. let 19. století slouží u Africké královské pošty především na západoafrickém pobřeží. Nakazí se malárií a téměř zemře, nakonec se však plně zotaví. Lodní služby má zřejmě dost a proto se vydává do Kanady za zlatem. Zde však neuspěje, přijde o všechny úspory a aby se mohl vrátit do Velké Británie pracuje jako cowboy a honák dobytka. Domů dorazí v roce 1899 zcela bez peněz. V roce 1900 na sebe opět obléká slušivou námořnickou uniformu. Stává se třetím důstojníkem na palubě lodi SS Medic společnosti White Star Line. O tři roky později během služby na lodi SS Suevic potká slečnu Sylvii Wilsonovou se kterou se následně v kostele sv. Jakuba v australském Sydney ožení a která přivede na svět tři jejich syny. Krátce po svatbě Charles opět mění „působiště“. Stává se členem posádky lodi SS Majestic brázdící vody Atlantiku, které velí ostřílený kapitán Edward J. Smith, budoucí kapitán Titanicu. Charles Lightoller je následně převelen na vlajkovou loď společnosti White Star Line RMS Oceanic, krátce se vrací na Majestic, aby byl zase poslán zpět na Oceanic.

Psali jsme:Vesmírné síly USA odhalily svoji oficiální vlajku

Kapitán Smith si na oblíbeného důstojníka vzpomene a Charles se tak dva týdny před osudovou srážkou s ledovcem stává členem posádky zaoceánského parníku RMS Titanic. Stává se tak v Belfastu. V posádce nahrazuje druhého důstojníka Davida Blaira. Toto jmenování bylo později podrobeno rozsáhlému vyšetřování příčin katastrofy Titanicu. Proč? Blair údajně zapomene Lightollerovi předat klíče od zamčených skříní s dalekohledy. Po celou dobu plavby pak má posádka těchto důležitých pomocníků nedostatek a sám Lightoller údajně řekl kapitánovi Smithovi, že si nové klíče opatří až v přístavu v New Yorku.

Plavba Titanicu probíhá klidně. Nastává ale osudná noc 14. dubna 1912. Charles velí hlídce na pravé straně můstku. Hodinu před srážkou nařizuje námořníkům aby až do svítání neustále sledovali ledové kry, na které byl Titanic několikrát upozorněn dalšími plavidly, vydává další rozkazy, předává službu prvnímu důstojníkovi Williamu Murdochovi a odchází do své kajuty, aby se vyspal. Námořník Frederick Fleet o něco později rozeznává ledovou masu před lodí a ve 23:39 třemi údery zvonce signalizuje „Předmět před lodí,“ doprovázený voláním telefonu a hlášením „Led před námi.“ Od hlášení zvonem do srážky uplyne 37 vteřin. Od prvního zahlédnutí prvním důstojníkem to byla pravděpodobně jedna minuta. Charles Lightoller zhruba 16 vteřin po 24. hodině ucítí ve své kajutě náraz. Okamžitě se jen v pyžamu vydává na palubu, ale protože nevidí žádné poškození vrací se zpět, aby ho v případě potřeby jeho kolegové mohli rychle najít. Krátce na to pro něj přibíhá čtvrtý důstojník Joseph Boxhall, který ho má přivést na můstek. Chlarles obléká uniformu rovnou přes pyžamo a pokračuje na můstek.

Když je zahájena evakuace Titanicu ujímá se Charles Lightoller spouštění záchranných člunů na levoboku. Zde si rozkaz kapitána Smitha „ženy a děti první" interpretuje jako „jen ženy a děti.“ To vede k faktu, že některé čluny s kapacitou až 40 osob jsou spuštěny poloprázdné. Osazenstvu záchranného člunu 2, které tvoří 25 mužů nařídí vystoupit a to pod pohrůžkou nabité pistole. Když je jasné, že se Titanic potápí přesunuje se na střechu důstojnických ubikací, aby se ujistil, jestli z místa ještě neuvidí nějaké ženy a děti, kterým by mohl pomoci. Když ledová voda zaplavuje i jeho poslední „útočiště“ plave co nejdál od potápějící se lodi, vírem je ale ,nasán" zpět k Titanicu, kde je tlakem přimáčknut k mříži, odkud ho vysvobodí až výbuch jednoho z kotlů v podpalubí, respektive tlak horkého vzduchu. Z posledních sil se mu podaří doplavat k jednomu skládacímu záchrannému prámu obsazenému 30 lidmi. Převezme velení, uklidňuje trosečníky a nakonec se jeho zásluhou podaří zachránit několik desítek osob. Na palubu záchranného plavidla Carpathia, je vytažen jako poslední, zmrzlý na kost.

Foto: Z posledních sil se mu podaří doplavat k jednomu skládacímu záchrannému prámu obsazenému 30 lidmi | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Spojené státy opět nasadí v Afghánistánu 3000 vojáků. Velká Británie 600

Charles Lightoller se po zkáze Titanicu a zotavení vrací do služby u White Star Line, slouží na RMS Oceanic. Je ovšem také poručíkem v rámci Královské námořní rezervy a tak není divu, že je krátce po vypuknutí 1. světové války povolán do řad britského Královského námořnictva. Zůstává členem posádky Oceanicu, nyní přestavěného na obchodní křižník. Po ztroskotání plavidla vystřídá několik dalších lodí, velí např. torpédovému člunu HMTB 117. Za velení nad tímto plavidlem je vyznamenán Křížem za vynikající službu v boji proti německé vzducholodi L31. Následně slouží jako kapitán na torpédoborci Falcon a střeží doverskou úžinu. 1. dubna 1918 je ale jeho loď opět potopena. Lighttoler je opět mezi posledními námořníky, kteří loď klesající do jejího mokrého hrobu opustili. Jako velitel torpédoborce Garry si připíše úspěch v potopení ponorky UB-110 v červnu roku 1918.

Po skončení 1. světové války se již do společnosti White Star Line nevrátí. Zklamaný že mu nebyl nabídnut postup v rámci společnosti vystřídá mnoho povolání. Je hostinským, chovatelem kuřat i realitním makléřem. V roce 1929 si kupuje motorovou jachtu Sundowner. Aniž to tuší, za jejím řízením ještě velmi výrazně zasáhne do druhého světového konfliktu.

Foto: Charles Herbert Linghtoller | Wikimedia Commons / Public domain

Na začátku roku 1939 kývne na naléhání britské Admirality, a se svou lodí vyrazí mapovat německé pobřeží poblíž námořní základny Wilhelmshaven. Když je objeven německým strážním plavidlem, předstírá že je opilý a že se ztratil. Němci mu skutečně uvěří a propustí ho. 4. září 1939 přichází o svého mladšího syny Briana, který je jako pilot RAF zabit při náletu na Wilhelmshaven. V létě 1940 vyrazí se svým dalším synem Rogerem a Geraldem Ashcroftem během operace Dynamo do obklíčeného přístavu Dunkerque, kde se jim podaří nalodit a zachránit tak před zajetím 127 britských vojáků. Na zpáteční cestě zúročí své bohaté zkušenosti a vymanévruje německý střemhlavý bombardér Junkers Ju 87, který na loď svrhne pumu, která dopadne těsně vedle pravoboku. Stárnoucí Charles pokračuje ve službě své zemi. V době hrozící německé invaze do jižní Anglie hlídkuje v ústí řeky Blackwatter a následně převáží zbraně britské armádě a to až do konce války. Těsně před jejím koncem ho zdrtí smrt druhého syna Rogera, který padne při náletu na Granville v březnu 1945. Sám Charles Herbert Lightoller, velký milovník dýmky, umírá během tzv. Velkého londýnského smogu 8. prosince 1952 ve věku 78 let.

Zdroj: Encyclopedia Titanica, Druhá světová válka