Do nástupu nacismu v Německu v roce 1933 sloužilo v německé a předtím pruské, bavorské a dalších armádách mnoho německých Židů. Veterány první světové války židovského původu, tedy podle norimberských zákonů židovského původu, jejich status ochránil před represemi – ovšem jen některými a především dočasně. Přitom i během druhé světové války bychom v řadách německých ozbrojených sil Židy našli. Samozřejmě svůj původ museli tajit.

Foto: Hitler na známé fotografii z roku 1916 – jeho velitelem u Bavorského záložního pluku č. 16 byl poručík Hugo Gutmann | Bundesarchiv, Bild 146-1974-082-44 / CC-BY-SA 3.0

Před světovými válkami sloužili židovští vojáci v pruské armádě v řadě konfliktů. Zmínit můžeme například již tažení v letech 1813–1815, známé v Německu jako „osvobozenecké války“ (Die Befreiungskriege), které ukončily moc Napoleonova prvního francouzského císařství a položily základ pro budoucí sjednocení Německa.

Psali jsme:Mikulášská aneb jak se česká 3. skupina hloubkového průzkumu KFOR znovu narodila

Zmínit lze službu židovských vojáků v pruské armádě během druhé šlesvické války (1864), prusko-rakouské války (1866) a prusko-francouzské války (1870–71), po níž definitivně vzniká Německé císařství, v jehož rámci ovšem již nebyla židovským vojákům, kteří sloužili v armádě, přiznána rovná práva. Neměli přístup k důstojnickým a vládním hodnostem, s výjimkou například Bavorského království a Hamburku.

Odhaduje se, že v letech 1880–1910 sloužilo v pruské armádě na 30 tisíc německých židovských vojáků, z nichž nejvýše postaveným byl Meno Burg, který dosáhl hodnosti Judenmajor (židovský major). Vypuknutí první světové války znamenalo pro německé židovské vojáky příležitost, aby s nimi bylo zacházeno stejně jako s nežidovskými obyvateli země. Měli také pocit, že boje na východní frontě jim umožní osvobodit východoevropské Židy od pronásledování, kterému čelili.

Na začátku konfliktu se do služby v císařské německé armádě dobrovolně přihlásilo asi 12 tisíc židovských vojáků, přičemž jejich počet se do konce války vyšplhal na 100 tisíc. Z toho 70 tisíc jich bojovalo na frontách, přičemž 3000 z nich bylo povýšeno do důstojnických hodností, které směli zastávat pouze v záloze. Odhaduje se, že na 12 tisíc německých židovských vojáků bylo zabito v boji.

V říjnu 1916 byla zavedena antisemitská opatření Judenzählung, kterými se vláda snažila řešit údajné židovské snahy vyhnout se vojenské službě. To přirozeně rozčílilo ty, kteří narukovali, z nichž mnozí se na frontě vyznamenali. Patřil mezi ně Wilhelm Frankl, nositel nejvyššího pruského řádu Pour le Mérite, který si připsal 20 leteckých vítězství, nebo Fritz Beckhardt, letecké eso, které zaznamenalo 17 sestřelů. Beckhardt, nositeli Železného kříže II. a I. třídy a Řádu královského rodu Hohenzollernů, za jeho vzdušná vítězství dvakrát blahopřál německý císař Vilém II. V meziválečném období byl ovšem obviněn ze styku s nežidovskou ženou a odseděl si více než rok věznění v Buchenwaldu. Po propuštění uprchl se svou ženou do Portugalska a poté se usadil ve Velké Británii.

Psali jsme:North American B-25 Mitchell – nejvyráběnější střední bombardér se proslavil prvním náletem na Tokio

Po skončení první světové války se mnoho židovských německých vojáků právem domnívalo, že svou službou prokázali své vlastenectví. Mnozí z nich byli vysoce ceněni a přijímáni za členy veteránských organizací, včetně Říšského svazu židovských frontových vojáků (Reichsbund jüdischer Frontsoldaten), který se věnoval propagaci obětí německých Židů během války.

Po nástupu Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) v roce 1933 pak byli tito židovští veteráni chráněni před některými opatřeními, neboť v jejich prospěch intervenoval německý prezident Paul von Hindenburg. To se však změnilo po jeho smrti v roce 1935.

Po událostech Křišťálové noci o tři roky později vyzvala řada organizací židovské veterány, aby z Německa emigrovali, což přimělo téměř 40 tisíc z nich k odchodu do zahraničí. Ti, kteří zůstali, se museli potýkat se snahou NSDAP vymazat úsilí židovských německých vojáků během první světové války, aby s nimi bylo zacházeno jako s každým jiným židovským občanem.

Antisemitská politika prováděná NSDAP byla do značné míry podporována veřejností díky takzvanému "mýtu o bodnutí do zad", absurdnímu výkladu porážky z roku 1918, který tvrdil, že Německo neprohrálo první světovou válku na bojišti, ale spíše kvůli určitým skupinám občanů na domácí frontě. Patřili k nim Židé, socialisté a republikánští politici. Po vypuknutí druhé světové války židovští veteráni věřili, že je jejich služba v armádě ochrání před zvýšenými represemi i nadále. V roce 1940 však byl přijat zákon, podle kterého měli být Židé, tedy zjednodušeně řečeno ti, kteří měli dva židovské prarodiče, z ozbrojených sil vyřazeni.

To však neznamená, že by židovští vojáci v německé armádě během konfliktu nebojovali. Někteří byli odvedeni, jiní sloužili dobrovolně a podle dávné rodinné tradice a po vzoru otců, kteří narukovali během první světové války. Mnozí z těchto mužů měli pocit, že se na ně norimberské zákony nevztahují. Museli ovšem falšovat své doklady. Řada těchto vojáků také doufala, že jejich služba ušetří životy členů jejich rodin. To se naneštěstí pro ně ukázalo jako velmi naivní.

V některých případech ale sám Hitler udělal výjimku a nechal židovské vojáky dále sloužit. V personálním dokumentu z roku 1944 bylo 77 vysokých důstojníků "židovské rasy nebo smíšeného manželství" prohlášeno za důstojníky německé krve. Hitler sice opovrhoval židovským obyvatelstvem, ale v nouzi zoufale se vyvíjející války tušil, že potřebuje zkušené vojáky i důstojníky.

Speciálním případem je příběh Hugo Gutmanna. To byl židovský důstojník, který již před první světovou válkou sloužil v bavorské armádě. V roce 1904 byl převelen do zálohy a po vypuknutí konfliktu povolán zpět a nakonec dosáhl hodnosti poručíka. Gutmann byl rovněž jmenován velitelem roty a zastupujícím adjutantem dělostřeleckého praporu pluku "List", tedy jednotky, v níž sloužil i Hitler. V roce 1914 mu byl udělen Železný kříž II. třídy a v roce 15 Železný kříž I. třídy.

Gutmann byl dokonce přímým nadřízeným budoucího „Vůdce“, kterého doporučil k vyznamenání Železným křížem I. třídy – Hitler ho obdržel v srpnu 1918. Po skončení první světové války byl demobilizován a byl veden jako poručík v záloze. V roce 1935 však na základě nedávno přijatých norimberských zákonů přišel kvůli své židovské víře o německé občanství i status veterána.

O několik let později byl Gutmann zatčen gestapem, ale poté, co se SS dozvěděla o jeho vojenské minulosti, byl propuštěn. Následně se svou rodinou opustil Německo a emigroval do Belgie, než se před německou invazí do Nizozemí přestěhoval do Spojených států, kde zemřel v roce 1962.

Jiným příkladem může být Berthold Guthmann, který se na začátku první světové války spolu se svými dvěma bratry dobrovolně přihlásil do německé císařské armády. Následně vstoupil do Schutzstaffel 3 císařské letecké služby jako střelec a pozorovatel a za své bojové akce byl vyznamenán Železným křížem II. třídy.

Po Velké válce se Guthmann stal advokátem. V roce 1938, krátce po událostech Křišťálové noci, byl zatčen a na krátkou dobu poslán do Buchenwaldu. Když byli Židé žijící v hesenském Wiesbadenu deportováni do Terezína, byla jeho rodina jednou ze tří, které byly zpočátku ušetřeny. Koncem roku 1942 však byli deportováni i oni a Guthmann byl téměř okamžitě po příjezdu zavražděn v Osvětimi.

Jeho syn Paul zahynul v Mauthausenu, Guthmannova manželka a dcera ale přežily a po skončení druhé světové války emigrovaly do USA. V koncentračních táborech skončily životy i mnoha dalších veteránů první světové války. A ve všeobecně hrůzné situaci probíhajícího Holocaustu měl štěstí a přežil také Leo Baeck. Ten za první světové války sloužil jako kaplan v německé císařské armádě. Když se v roce 1933 dostala k moci NSDAP, stal se předsedou Říšského zastoupení německých Židů (Reichsvertretung der Deutschen Juden), které se po Křišťálové noci změnilo na vládou kontrolovaný Říšský svaz Židů v Německu (Reichsvereinigung).

V lednu 1943 byl Baeck deportován do Terezína, přestože se mu řada amerických institucí snažila pomoci uprchnout z Německa. Rabín všechny nabídky odmítl, protože nechtěl opustit svou komunitu. V táboře se stal "čestným předsedou" Rady starších, což mu poskytlo ochranu před transporty, stejně jako častější doručování pošty a lepší stravu a ubytování.

Baeck své věznění přežil a přestěhoval se do Velké Británie, kde působil jako předseda Světové unie pro progresivní judaismus a první mezinárodní prezident Institutu Leo Baecka. Zemřel 2. listopadu 1956.
Celkový počet židovských vojáků, kteří výjimečně se souhlasem a zpravidla v utajení svého původu sloužili ve Wehrmachtu je odhadován na tisíce. Jejich rodinné příslušníky tato služba ničím neochránila.

Zdroj: warhistoryonline