Bitva na Stoke Field, která se odehrála 16. června 1487 nedaleko města Stoke v hrabství v Nottinghamshire, je často považována za poslední bitvu celé Války růží. Osobně mě zaujala neslavným osudem švýcarských a německých žoldnéřů (Reisläufer). Právě "švýcarskou taktiku" (opírající se o šiky pěchoty s píkami a arkebuzami) totiž tou dobou používali i čeští žoldnéři mimo jiné během nekonečných válek v Německu (zde často i pod švýcarskými veliteli) nebo Uhrách (v "Černé armádě" Matyáše Korvína). Pojďme se však přesunout do Anglie, kde se chýlí ke konci Válka růží.

Foto: Bitva na Stoke Field, která se odehrála 16. června 1487 nedaleko města Stoke v hrabství v Nottinghamshire, je často považována za poslední bitvu celé Války růží. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Po bitvě u Bosworthu (1485) se stal Jindřich Tudor anglickým králem (jako potomek Yorky poraženého rodu Lancasterů, korunován jako Jindřich VII.), ale ještě neměl vyhráno. Požár občanské války se měl znovu rozhořet. Na stranu Yorků se připojilo množství rebelů, vzbouřených šlechticů a především John de la Pole, hrabě z Lincolnu, který sám měl určitý nárok na anglickou korunu. Lincoln získal od své tety Markéty, vévodkyně Burgundské, finanční a vojenskou pomoc ve formě 1 500 německých žoldnéřů pod vedením zkušeného velitele Martina Schwartze. Yorkové vypravili z kontinentu flotilu, se kterou přistáli 4. května 1487 v Dublinu. Zde byly jejich síly doplněny o 4 500 irských žoldnéřů, většinou pěšáků, vybavených jen lehkým brněním, které jim ale dávalo velkou pohyblivost. Netrvalo dlouho a 4. června se vojsko vylodilo v Lancashire. Zde se k nim připojila velká skupina místní šlechty a armáda čítající nyní asi 8 000 mužů se rychle dala na pochod (během pěti dnů urazila zhruba 300 kilometrů). Zvítězila v několika menších střetech a šarvátkách, které ale postup citelně zpomalily. Ráno 16. června se přední oddíly královského vojska setkaly s armádou Yorků. Ta se nacházela na okraji vršku nedaleko vesnice Stoke, obtékaného ze tří stran řekou Trent. Yorkové okamžitě zaútočili a předvoj královské armády byl těžce otřesen, ale dokázal nápor ustát a konsolidovat své síly. Nastal krutý boj, který se ale nedařilo rozhodnout ani jedné straně. Patová situace trvala více než tři hodiny, ale nakonec došlo k naprostému opotřebování Yorků poté, co se jim nepodařilo prolomit lancasterské pozice. Přestože "němečtí" žoldáci byli vybaveni nejmodernějšími ručními zbraněmi (píkami a arkebuzami), přítomnost velkého počtu lukostřelců v lancasterské armádě se ukázala jako rozhodující. Zkušení lukostřelci byli schopni střílet salvu za salvou do pozic Yorků - zkušený voják dokázal vystřelit 6 šípů za minutu. Nedostatek ochranných zbrojí způsobil, že irské jednotky byly doslova smeteny. Lépe chránění němečtí a švýcarští žoldáci (s řekou po třech stranách) nemohli ustoupit a z bojiště se tak stáhnout do bezpečí. Zůstali tak na místě a museli bojovat až do hořkého konce. Podle Jeana Molineta byli na konci bitvy "plní šípů jako ježci". Rozprášený zbytek Yorků se pokusil uprchnout, ale byl zahnán do rokle (dnes známé jako Red Gutter) a zde pobit. Většina yorských velitelů (mimo jiné hrabě Lincoln i rytíř Schwartz) padla v bitvě. O život přišla též minimálně polovina jejich vojska (tedy zhruba 4 000 mužů).

Velitel zmíněných německých a švýcarských žoldáků Martin Schwartz (1450-1487), se narodil v Augsburgu jako syn ševce. Schopný, ale arogantní se stal významným vojenským podnikatelem a organizoval žoldnéře v několika válečných taženích. První zmínka o něm pochází z roku 1475 v armádě Karla Smělého při obléhání Neussu. V roce 1486 byl najat Maxmiliánem I., pozdějším císařem Svaté říše římské, aby osvobodil burgundské Nizozemí od Francouzů a potlačil povstání ve Flandrech. Za své služby v burgundském Nizozemí byl Maxmiliánem pasován na rytíře. Zmiňuje se, že Schwartz tehdy velel 200 švýcarským žoldákům. Později na straně hrabě z Lincolnu velel prý 2 000 vojáků, leč tažení do Anglie nedopadlo dobře a oba zahynuli v bitvě u Stoke Field.

Zdroj: Kabinet kuriozit,

Psali jsme:Rumunská armáda 1941–1945