Nedávné rozhodnutí ministerstva obrany o pořízení tanků Leopard 2 vyvolalo širší debatu o českém tankovém vojsku jako takovém – a to jak mezi odbornou, tak i širší veřejností. Nejčastěji se tyto diskuse točí kolem toho, jestli je tank Leopard 2 pro AČR tím skutečně nejlepším řešením. Stejně tak se objevují úvahy o tom, zda má Armáda České republiky tankové vojsko vůbec provozovat, zda má smysl jej udržovat ve stávajícím, poměrně malém  rozsahu (v současnosti se jedná o jeden a po pořízení tanků Leopard 2 o maximálně dva prapory) a objevují se i názory, zda by nebylo lepší tankové vojsko zcela zrušit a uspořené prostředky investovat do jiných, perspektivnějších druhů výzbroje. Např. drony jsou v poslední době označovány jako „smrt tanků“, kdy je často poukazováno na to, že drony jsou schopny zničit i ten nejmodernější, nejlépe pancéřovaný tank. Přestože drony opravdu zaznamenaly v posledních konfliktech jisté dílčí úspěchy, úvahy o zbytečnosti tanků lze jednoznačně označit za chybné, jelikož současné konflikty nám naznačují něco jiného. Jako příklad si můžeme uvést válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem o oblast Náhorního Karabachu, která proběhla na sklonku roku 2020.

Foto: Nedávné rozhodnutí ministerstva obrany o pořízení tanků Leopard 2 vyvolalo širší debatu o českém tankovém vojsku jako takovém | KMW

Arménie versus Ázerbajdžán

Válka mezi Ázerbajdžánem a Arménií je často označována za „první válku dronů“. Právě drony byly v tomto konfliktu poprvé skutečně masově nasazeny (již předtím byly drony bojově nasazeny v několika konfliktech, vždy se však jednalo o poměrně omezené nasazení, obvykle jen několika kusů). Drony byly nasazovány oběma stranami, byť na straně Ázerbajdžánu výrazně více. Často se dokonce říká, že právě díky dronům tuto válku Ázerbajdžán vyhrál, což je ovšem velmi zjednodušující, příčin vítězství Ázerbajdžánu nad Arménií bylo samozřejmě mnohem více.

Psali jsme:Rusko zveřejnilo první video z letu nového bezpilotního letounu

Předně je nutno říci, že konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem nevznikl přes noc, a byl výsledkem dlouhodobého procesu. Příčiny tohoto konfliktu lze najít již v době, kdy obě země byly ještě součástí Sovětského svazu. V této době totiž území Náhorního Karabachu, obývané z větší částí Armény, bylo administrativně součástí Ázerbajdžánské svazové republiky, což bylo dáno i historickými důvody. S tím ovšem nesouhlasilo arménské obyvatelstvo žijící v Náhorním Karabachu, proto se již v polovině osmdesátých let minulého století, v návaznosti na celkový úpadek sovětského systému a vzedmutí nacionalismu prakticky ve všech svazových republikách SSSR, i v oblasti Náhorního Karabachu začalo posilovat národní povědomí. Část politické reprezentace arménské menšiny již tehdy začala volat po odtržení od Ázerbajdžánu a připojení k sousední Arménii. Něco takového ovšem vláda v Baku nechtěla připustit. V důsledku toho následně došlo k prvním politickým, ale i násilným střetům, které tehdy ještě dokázala ústřední vláda v Moskvě eliminovat zatčením některých významných představitelů obou stran.

Tím ovšem arménsko-azerský konflikt vyřešen nebyl, spíše naopak. Situace dál vyostřil i rozpad Sovětského svazu a vznik samostatného Ázerbajdžánu a Arménie. Oba státy se okamžitě začaly přít o území Náhorního Karabachu, což vyústilo v otevřenou válku. V této válce zvítězila Arménie, kdy dokázala porazit Ázerbajdžán a propojit svá území s Náhorním Karabachem Lačinským průsmykem. Náhorní Karabach se tak od Ázerbajdžánu odtrhl a vyhlásil nezávislost coby republika  Arcach (jako nezávislý stát jej ovšem prakticky nikdo neuznal).

Ani to situaci nijak nevyřešilo. Ázerbajdžánské obyvatelstvo (a to nejen vládnoucí politické elity, ale široké vrstvy azerské společnosti) se s prohranou válkou nikdy nesmířilo, a vnímalo ji jako historickou křivdu. I proto se vláda v Baku svého nároku na území Náhorního Karabachu nikdy nevzdala. A právě ve snaze znovu připojit území Náhorního Karabachu k Ázerbajdžánu vládnoucí rodina Alijevů dokonce založila svou politickou legitimitu. Proto se Ázerbajdžán začal systematicky připravovat na další válku a intenzivně zbrojit, což bylo umožněno rozsáhlými zásobami ropy. Ty umožnily realizovat i poměrně výrazné akvizice –včetně dronů.

Zde je třeba uvést jeden poněkud opomíjený fakt. Drony svým charakterem, svými bojovými vlastnostmi do jisté míry vyhovují azerskému válečnému umění, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti, dávno předtím, než byl dnešní Ázerbajdžán začleněn do někdejšího carského Ruska. Pro azerské válečné umění je totiž typická snaha zvítězit spíše bojovou lstí než pouhou hrubou silou, což je dáno i tím, že území Ázerbajdžánu bylo vždy jakýmsi nárazníkem mezi hned třemi výrazně silnějšími státy – Ruskem, Osmanskou říší a Persií. Azeři tak museli vždy čelit mnohem silnějším protivníkům. Proto mentalitě ázerbajdžánské armády vyhovují takové zbraně, jako jsou např. rakety – a drony. Již od počátku tisíciletí, v návaznosti na technický vývoj dronů, proto Ázerbajdžán začal drony nakupovat skutečně ve velkém. Obdobně jako u jiných druhů zbraní Ázerbajdžán zvolil politiku nákupu od více dodavatelů. Pořídil si tak od sousedního, etnicky spřízněného, Turecka známé drony Bayraktar TB2, schopné nést naváděnou munici. Právě tyto drony si díky svému nasazení ve válce mezi Arménií a Ázerbajdžánem získaly neobyčejnou popularitu. Na druhou stranu drony Bayraktar TB2 v tomto konfliktu zaznamenaly i nemalé ztráty. Mnohem větší množství bezpilotních prostředků však Ázerbajdžán získal od Izraele, se kterým také dlouhodobě spolupracuje. Jedná se především o systémy Hermes 450 a Hermes 900 izraelské firmy Elbit, kdy typ Hermes 900 nabízí působivý dolet až 2500 km. Další izraelská firma IAI pak dodala své systémy Heron a Searcher. Od firmy Aeronautics byly dodány také lehké systémy Orbiter-3, které Ázerbajdžán vyrábí i v licenci, a dále typy Orbiter 2M a Orbiter-4. Velkou roli ve výzbroji Ázerbajdžánu sehrály i typy patřící do kategorie vyčkávací munice, resp. „sebevražedných dronů“. Předně jde o izraelské typy firmy IAI, díky kterým se podařilo částečně eliminovat arménskou PVO. Dále jde o typy Sky Striker firmy Elbit, a typ Orbiter-1K firmy Aeronautics, který je také vyráběn v Ázerbajdžánu.

Psali jsme:Souboj německého a amerického štábního vozidla

Složení dronů ázerbajdžánské armády je opravdu široké a jedná se jak o těžké úderné typy, vhodné pro útoky na vzdálené cíle, tak i střední typy, určené pro podporu vojsk na taktické úrovni. Stejně tak zde najdeme i lehké pozorovací typy, které slouží pro podporu malých jednotek.

Foto: Složení dronů ázerbajdžánské armády je opravdu široké a jedná se jak o těžké úderné typy, vhodné pro útoky na vzdálené cíle, tak i střední typy, určené pro podporu vojsk na taktické úrovni. Stejně tak zde najdeme i lehké pozorovací typy, které slouží pro podporu malých jednotek. (ilustrační foto) | IAF

Ázerbajdžán se však neorientoval pouze na drony. Ázerbajdžánská armáda nakoupila i velké množství klasických bojových systémů, a to včetně tanků. S budováním silného tankového vojska Ázerbajdžán začal již po prohrané válce v roce 1992. Díky tomu počty tanků v ázerbajdžánské armádě vysoce převyšují limity, povolené smlouvami o odzbrojení, které stanovují počet tanků na maximálně 220 tanků. Nejmodernějšími tanky ázerbajdžánské armády jsou ruské tanky T-90, kterých bylo dodáno 100 ks. Zde dodejme, že deset tanků tohoto typu Ázerbajdžán ztratil právě ve válce v roce 2020. Nejpočetnějším tankem před zahájením války byl tank T-72, kterých by měl Ázerbajdžán mít 350 - 400 ks (údaje o přesném počtu tanků T-72 se různí). Část tanků T-72, nejméně 100 ks, byla modernizována ve spolupráci s Izraelem, resp. firmou Elbit na úroveň T-72 Aslan. Je zajímavé, že ázerbajdžánská armáda modernizované tanky T-72 hodnotí jako srovnatelné s tanky T-90, které jsou přitom nejen modernější, ale také výrazně dražší.

Nejstarším tankem ázerbájdžánské armády je T-55, kterých by mělo být téměř 100. Podle většiny pramenů tyto tanky v ázerbajdžánské armádě slouží jen pro výcvik, jsou však udržovány v dobrém technickém stavu, a proto by mohly být v případě konfliktu nasazeny. V roce 2018 Ázerbajdžán začal vyjednávat o nákupu moderních jihokorejských tanků K2 Black Panther. Jednání ale skončilo nezdarem, a žádné tanky nebyly nakonec do Ázerbajdžánu dodány. Lze očekávat, že v blízké době Ázerbajdžán svou snahu získat nové tanky obnoví. Podle některých zdrojů Ázerbajdžán uvažuje o tureckém tanku Altay, což je ovšem jen modifikace tanku K2 Black Panther.

I z tohoto krátkého výčtu je patrné, že Ázerbajdžán výstavbu svého tankového vojska nezanedbával. Naopak snaží se nové tanky pořizovat i přes to, že již nyní disponuje impozantními počty tanků. Rozhodně pak nelze tvrdit, že nahrazuje tanky drony. Drony svými schopnostmi v ázerbajdžánské armádě nahrazují spíše vojenské letouny – důkazem může být stav vojenského letectva Ázerbajdžánu, které sice disponuje poměrně velkým počtem letounů (14 MiG-29, 15 Su-25, malé počty Su-24 a MiG-25), jedná se však o letouny již zastaralé, zděděné ještě z dob Sovětského svazu. Celkový počet letounů ázerbajdžánského letectva je hluboce pod limity danými odzbrojovacími smlouvami (100 ks), což kontrastuje s intenzivním budováním tankového vojska. Za celou dobu své existence Ázerbajdžán nekoupil žádný moderní nadzvukový letoun, což je dáno ani ne tak nedostatkem financí, ale spíše právě tím, že ázerbajdžánské letectvo dává před klasickými vojenskými letouny přednost právě dronům.

Pro srovnání lze uvést vývoj bezpilotních prostředků a tanků v arménské armádě. Arménská armáda se vždy snažila vyrovnat ozbrojeným silám svého souseda. Přístup arménských ozbrojených sil byl však zcela odlišný. Arménie nikdy nekladla takový důraz na moderní technologie, což bylo dáno i tím, že země nemá k dispozici takové prostředky jako ropou oplývající Ázerbajdžán. Svou roli hrají i politické faktory. Arménie v důsledku své takřka stoprocentní orientace na Rusko nespolupracuje tolik se západními státy a nemá tak přístup k moderním technologiím, tedy i k dronům. Arménská armáda se proto orientuje především na drony domácí provenience, ty ale patří k technicky méně pokročilým a nemohou se rovnat dronům, které má Ázerbajdžán.

Nejvýkonnějším arménským dronem jsou typy X-55 a X-55M. Těchto systémů však údajně dosud mělo být vyrobeno jen velmi málo kusů. Nejrozšířenějším typem dronu arménské armády jsou typy Trunk 25-1 a Trunk 25-2. Tyto systémy se ovšem ázerbajdžánským typům nemohou rovnat svými výkony ani technologickou úrovní. V Arménii byly zkonstruovány i lehké pozorovací drony UL-100 a UL-300, či  typ Baze. V Arménii byly dále zkonstruovány drony, které můžeme zařadit do kategorie „vyčkávací munice“. Jedná se o systémy Chut a BZEZ, avšak ani tyto systémy se nemohou rovnat analogickým ázerbajdžánským systémům dodaných z Izraele. V Arménii byly dále zkonstruovány i další bezpilotní systémy, u těch ale dosud nebyla zahájena sériová výroba. Z Ruska měly být do Arménie dodány také bezpilotní letouny Orlan-10, některé prameny však tyto dodávky popírají.

Obdobně jako Ázerbajdžán také Arménie vybudovala silné tankové vojsko. Základním typem arménského tankového vojska je tank T-72. Jejich počty arménská armáda díky dodávkám z Ruska neustále navyšovala, a proto před válkou v roce 2020 arménská armáda disponovala 109 tanky T-72. Část těchto tanků prošla omezenou modernizací. Vedle tanků T-72 pak arménské armádě slouží malý počet tanků T-55 (max. 10 ks), spíše jako kuriozitu lze vnímat pouhý i jeden tank T-90, který arménská armáda získala za své umístění v ruské tankové soutěži, jíž se účastní armády států SNS.
Na první pohled je arménské tankové vojsko výrazně slabší než tankové vojsko Ázerbajdžánu, k arménské armádě  je však třeba připočítat i armádu samotného Náhorního Karabachu. Náhorní Karabach coby nezávislý, byť neuznaný, stát si totiž dokázal vybudovat své vlastní ozbrojené síly, přičemž z velikosti těchto ozbrojených sil (cca 22 000 vojáků) a jejich poměru vůči celkovému počtu obyvatel je zřejmé, že Náhorní Karabach by si nemohl dovolit vydržovat tak silnou armádu. Reálně je tak armáda Náhorního Karabachu úzce provázána s arménskou armádou, a proto je nutné sčítat tyto armády dohromady. Armáda Náhorního Karabachu disponovala 300-360 tanky typu T-72. Pokud přičteme tyto počty k počtům tanků arménské armády, vidíme, že Arménie počtem tanků nijak zvlášť za Ázerbajdžánem nezaostávala. Podobné to bylo i u dalších druhů výzbroje, přesto dokázala ázerbajdžánská armáda ve střetu s arménskou armádou zvítězit.

Válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem 

Faktem je, že tato válka byla experty dávno očekávána. Mezi oběma státy bylo dlouhodobé napětí a takřka každý rok docházelo k přestřelkám. Válka málem vypukla již v roce 2016, tehdy se ji ale podařilo ještě zažehnat. Bylo však zřejmé, že je jen otázka času, kdy válka naplno vypukne, a pokud by se tak nestalo v roce 2020, válka by vypukla později.

Objektivně lze konstatovat, že Ázerbajdžán tuto válku vyhrál, kdy dokázal obsadit velkou část Náhorního Karabachu, a ke svému území připojil nejen obce původně obydlené Azery, ale i ryze arménské území. Důležité je, že díky ofenzivě na jihu dokázal Ázerbajdžán vytvořit koridor, který propojuje jeho území s územím Nachičevanské republiky, což byla po dlouhá léta exkláva Ázerbajdžánu. Ázerbajdžán tak dosáhl svých cílů, byť ne zcela. Ani dnes proto nelze považovat konflikt mezi oběma zeměmi za uzavřený.

Zajímavá je ale tato válka z hlediska ryze vojenského, resp. vojensko technického. Je totiž pozoruhodné, jak svého vítězství Ázerbajdžán dosáhl. Když se podíváme na operace ázerbajdžánské armády (záběry jsou např. na YouTube), pak vidíme, že byly velmi zdařilé. Na ázerbajdžánské armádě bylo vidět, že mnozí její důstojníci prošli školením především na tureckých školách. Jednotlivé operace byly dobře naplánovány a vhodně na sebe navazovaly.
Ázerbajdžán tak nešel cestou pouhé hrubé síly, pouhým využitím své početní převahy. Místo toho vsadil na profesionalitu a promyšlené plánování. Proto byly ztráty ázerbajdžánské armády relativně malé.

Stejně tak se to projevilo i v technické oblasti. Ázerbajdžán nevsadil na pouhou početní převahu své vojenské techniky (ta ostatně byla poněkud sporná), ale hlavně využil své technologické převahy, a vsadil na moderní zbraňové systémy. Velkou roli v tom sehrály právě drony.

Z výčtu jednotlivých typů dronů (jak těžké úderné typy, tak i lehké pozorovací typy, dále také tzv. vyčkávací munice), ale i ze způsobu jejího nasazení je zřejmé, že ázerbajdžánská armáda plně pochopila význam, ale i možnosti dronů. Ázerbajdžán nevsadil pouze na těžké úderné typy, zdánlivě nabízející největší efekt. Místo toho zvolil taktiku, kdy jednotlivé subkategorie dronů na sebe svými úkoly přirozeně navazovaly.

Možná ještě větší úlohu než mediálně známé těžké úderné typy dronů, jako je typ Bayraktar TB2, v tomto konfliktu sehrály neozbrojené, pozorovací drony, sloužící pro průzkum. A to jak lehké typy, které dokázaly bojujícím jednotkám zajistit dobré situační povědomí, tak i těžší typy, které dokázaly proniknout hlouběji do území Náhorního Karabachu a detekovat jednotky protivníka. Díky tomu měla ázerbajdžánská armáda dobrý přehled o jednotkách arménské armády. Ázerbajdžánská armáda tak dokázala rozpoznat jak slabá, tak i silná místa protivníka, což její postup samozřejmě velmi usnadnilo.

V případě úderných, ozbrojených dronů Ázerbajdžánu se uvádí, že dokázaly protivníkovi způsobit  30-35 % jeho celkových ztrát (někdy je udáváno, že toto množství dokázaly zničit samotné drony Bayraktar TB2, což je ale zřejmě omyl). Je otázkou, jak tento údaj vnímat. Je oněch cca 30 % hodně nebo málo? Zvlášť když vezmeme v potaz, jak velký důraz Ázerbajdžán kladl na drony, a kolik do nich investoval. Každopádně z toho vyplývá, že 70 % ztrát nepřátelské techniky způsobily jiné zbraňové systémy – především klasické dělostřelectvo a raketomety, ale stejně tak i pěchota a tanky.

Zajímavé jsou i ztráty přímo tankové techniky. Arménská armáda v tomto konfliktu ztratila podle dostupných údajů 220 tanků – tedy velkou část svých početních stavů. Přímo drony ale zničily jen 40-50 tanků (podle ázerbajdžánských, těžko ověřitelných zdrojů). Zbytek – tedy naprostou většinu – pak zničily jiné zbraňové systémy – tanky, dělostřelectvo a PTŘS 
(v neznámém poměru). Ázerbajdžán ztratil pouze 30 tanků. Podle všeho ale ani jeden nebyl zničen arménským dronem!

Celkově stojí za to se také podívat na spektrum cílů, proti kterým byly úderné drony nasazeny. Většina pozorovatelů se zaměřuje především na mediálně známé záběry, kdy drony úspěšně útočily proti tankům či BVP, a stejně tak i protiletadlovým systémům. I to mělo svůj význam, právě takovéto útoky napomohly roztříštit postup arménských obrněných jednotek. Ztráty arménské armády nám ale naznačují, že mnohem častěji byly ony úderné drony nasazovány proti různým řídícím stanoviskům – a to i těm, které byly skryty hluboko v území jak Náhorního Karabachu, tak i samotné Arménie (to bylo možné ovšem jen díky tomu, že Arménie je stát poměrně malý, s malou hloubkou území), díky čemuž se podařilo 
rozbít samotnou strukturu arménského velení, a arménská armáda ztrácela situační povědomí.

Válka o Náhorní Karabach nám tak ukázala na to, jak široké je spektrum dnešních bezpilotních prostředků, ale také na to, jak moc důležité je nasazovat jednotlivé typy, resp. subkategorie dronů proti těm správným cílům. Je neefektivní nasazovat bezpilotní systém o dalekém dosahu na blízké cíle, stejně tak je neefektivní nasazovat tak výkonný systém, jako je typ BayraktarTB2, proti jednoduchému cíli, jako je např. vojenský automobil. Takové úkoly jsou schopny plnit i méně výkonné systémy.

Důležité jsou i ekonomické faktory, kdy je neekonomické nasazovat drahý dron proti „levným“ cílům, jako je např. obrněný automobil či zastaralé BVP. A to v situaci, kdy je dron sestřelitelný tak jednoduchými zbraněmi, jako jsou např. kanony Zu-23 (což se ukázalo právě v tomto konfliktu). Takové úkoly jsou schopny plnit i klasické zbraňové systémy, jako jsou děla (dělostřeleckou techniku ázerbajdžánská armáda používala masově), raketomety, ale i právě tanky.

Válka o Náhorní Karabach ukázala, jak se jednotlivé druhy zbraní dobře doplňují. Úderné drony útočily především na cíle v hloubi území protivníka, ničily velitelská postavení, rozbíjely nástup jeho jednotek. A systémy, jako jsou tanky či samohybná děla, útočily na cíle přímo na frontové linii a v její blízkosti. Pozorovací drony pak těmto tankovým a dělostřeleckým jednotkám poskytovaly tolik cenné informace. Tyto operace pak sehrály možná ještě větší roli než mediálně lákavé údery těžkých ozbrojených dronů proti obrněné technice.
A jak si ve válce vedly samotné tanky? Faktem je, že tanky byly v konfliktu o Náhorní Karabach úspěšně nasazeny, a nutno podtrhnout, že oběma stranami (ze strany Ázerbajdžánu však podstatně lépe). A to i přesto, že zdejší horský terén je pro nasazení tankové techniky méně vhodný. Tanky zde projevily své tradiční schopnosti, především schopnost provádět mohutné údery, díky kterým se jim dařilo rozbít postavení protivníka. Tanky zde projevily i svou odolnost, danou jejich silným pancéřováním. Bylo by nesmyslné tanky odsuzovat jen proto, že v tomto konfliktu utrpěly tankové jednotky ztráty, a to na obou stranách. Musíme vzít v potaz nejen nevhodný terén, ale i enormní využití protitankových zbraní, a to u obou stran. Pokud toto vezmeme v potaz, pak vidíme, že tanky si v tomto konfliktu rozhodně nevedly špatně a obecně lze konstatovat, že tanky se v tomto konfliktu osvědčily, a to oběma stranám. Lze proto očekávat, že arménská i ázerbajdžánská armáda bude dál pokračovat v rozsáhlých akvizicích tankové techniky.

Poučení z konfliktu o Náhorní Karabach pro ČR

Válka o Náhorní Karabach je zdrojem hned několika poučení, které mají svou vypovídací hodnotu i pro Českou republiku, resp. AČR. Tato válka ukázala na význam nových zbraňových systémů, jako jsou drony či vyčkávací munice. Ještě více však tento konflikt poukázal na to, jako důležité je mít promyšlený způsob jejího nasazení, aby se jednotlivé typy dronů dobře doplňovaly, a vytvářely tak určitý systém. Nestačí proto jen nakoupit bezhlavě drony, aniž bychom měli promyšlený způsob jejich nasazení.

Díky zkušenostem z války o Náhorní Karabach je zřejmé, že bude třeba budovat také ochranu proti dronům – a to jak ochranu jednotlivých armádních jednotek, tak i strategických objektů státu. Zkušenosti z tohoto konfliktu nám naznačují, že pro tuto obranu jsou méně vhodné klasické protiletadlové systémy. S tímto faktem se budou potýkat prakticky všechny armády včetně armád vyspělých států.

Válka o Náhorní Karabach nám ukázala i to, že stejně tak jako bezpilotní prostředky má své místo na moderním bojišti i klasická technika, jako jsou tanky, BVP a dělostřelectvo. Nasazení této techniky se s nasazením dronů nijak nevylučuje, jednotlivé kategorie zbraňových systémů se spíše navzájem doplňují.

Opět se také potvrdilo, že drony nejsou žádnou zázračnou univerzální zbraní řešící všechny úkoly (jak si někteří lidé myslí), stejně jako jí nemohly být svého času tanky (do kterých se přitom vkládaly podobné naděje – stačí si vzpomenout na některé teorie o nasazení tanků z třicátých let minulého století). Bylo by proto chybou drony nějak přeceňovat, stejně jako by bylo chybné nedocenit jejich schopnosti a význam.

Válka o Náhorní Karabach nám ukázala, že je třeba i nadále budovat armády jako univerzální uskupení, které bude schopné řešit široké spektrum úkolů. Právě proto musí armády i nadále obsahovat všechny stávající druhy jednotek – jak jednotky vybavené drony, tak i jednotky vybavené tanky, dělostřelectvem a BVP.

Rozhodně by bylo chybné stavět proti sobě drony a tanky, nebo případně drony a dělostřelectvo. Každý z těchto zbraňových systémů má své místo na moderním bojišti, a tedy i ve výzbroji moderních armád, každý z těchto systémů potřebujeme.