V červnu 1981 začal Sovětský svaz stavět obrovskou průzkumnou loď s jaderným pohonem, která byla speciálně navržena tak, aby se mohla pohybovat v blízkosti tisíce mil vzdáleného amerického raketového testovacího střediska na atolu Kwajalein uprostřed Tichého oceánu. Loď tam měla celé měsíce sbírat elektronická data, aby zjistila, co dokáží nejtajnější americké zbraně. Špionážní loď Ural, dokončená v květnu 1983, však vyplula pouze jednou - z baltské loděnice, kde byla postavena, do domovského přístavu Vladivostok - a nikdy se ke Kwajaleinu nepřiblížila. Loď se potýkala s vadným vybavením, Sovětům chyběly prostředky na opravy, a plavidlo bylo pomalu rozebráno.

Smutná historie této obří špionážní lodi nabízí vhled do rozsáhlých, sofistikovaných a přísně tajných špionážních machinací studené války - machinací, které někdy nefungovaly zcela podle plánu. A někdy vyústily v konstrukci zbraní, které byly nebezpečnější pro svou obsluhu než pro nepřítele. Téměř 275 m dlouhý, 30 m široký v nejširším místě a s výtlakem 34 640 tun vody byl Ural obrovský. Jeho trup a strojní vybavení vycházely z plánů jaderného křižníku třídy Kirov, jedné z největších a nejsilnějších hladinových válečných lodí, jaké kdy byly postaveny.

Foto: SSV-33 Ural | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Whisky War: nejmírumilovnější konflikt v dějinách válek

Dva jaderné reaktory mohly teoreticky generovat 171 megawattů - tolik jako malá civilní elektrárna. Všechna tato energie měla pohánět loď rychlostí 22 uzlů a zároveň napájet jednu z nejhustších a nejsložitějších soustav radarů, vysílaček a elektronických odposlouchávacích zařízení, jaké kdy byly na moři nasazeny. "Ural mohl neomezeně dlouho bez doplňování paliva pobývat v neutrálních vodách v americkém příbřeží a analyzovat elektromagnetické spektrum v okolí amerických základen mezikontinentálních balistických střel a strategického letectva," napsal v roce 2006 ruský Independent Military Review. "Je vybaven k rychlému vyhodnocování obrovského množství dat a jejich předávání národnímu velitelskému orgánu."

Jaké přesně radary a senzory Ural nesl, však nikdy nebylo zveřejněno. "Dokonce i dnes, 25 let po zahájení jeho stavby, je velmi obtížné najít spolehlivé informace o jeho konstrukci," stojí v ruské publikaci. Každopádně Ural nikdy nedostal příležitost všechnu svou špičkovou techniku skutečně využít. Od chvíle, kdy v prosinci 1988 vstoupil do služby, byl magnetem na námořní katastrofy. Sovětské - a později ruské - úřady nikdy nebyly ochotny riskovat jeho vyslání do ostré mise.

Ural měl smůlu už na začátku, během dlouhé plavby z loděnice v Baltském moři do svého domovského přístavu v Tichém oceánu - dvouměsíční cesty, během níž obří špionážní loď s tisícovkou námořníků obeplouvala celou Evropu, pravděpodobně Suezským průplavem a dále přes jihovýchodní Asii do Vladivostoku, poblíž ruských hranic s Čínou a Severní Koreou. Během zastávky v Cam Ran Bay ve Vietnamu vrhli strážní na palubě Uralu granáty proti něčemu, o čem si mysleli, že je to nepřátelský infiltrátor plující směrem k tajné lodi. Ukázalo se, že to byla mořská želva. 

Ural nezabíjel jen želvy. Stal se také tím, co ruský námořní blog popsal jako "jednu z těch vzácných lodí bez krys". Když se na ní zapnula veškerá elektronika, něco - snad záření - rychle zabilo všechny hlodavce na palubě. Krysy se "znovu objevily, až když loď zakotvila u mola".

Psali jsme:Děsivá svědectví vězňů po osvobození koncentračního tábora Buchenwald

Průzkumná loď nakonec dorazila do Vladivostoku jen proto, aby její posádka zjistila, že speciální molo pro plavidla není ještě dokončeno. "Byla nucena zakotvit v zátoce a zahájit svůj boj s korozí a selhávajícími stroji, které musely zůstat v chodu i během kotvení, aby podporovaly systémy, které zajišťovaly obživu obrovské posádky," připomíná Independent Military Review.

Sovětští velitelé chtěli, aby Ural zamířil ke Kwajeleinu, kde americká armáda od šedesátých let testovala balistické jaderné střely a speciální protiraketové střely - ty byly předchůdcem amerického protiraketového štítu. Poté, co se ukázalo, jak velké problémy Ural má, však velení plány na nasazení rychle zrušilo. Chladicí systém reaktoru nefungoval správně. Nefungovalo pozorovací zařízení Korall a s ním spojený počítač Elbrus. "Specialisté flotily s nimi nemohli nic dělat," poznamenal ruský časopis.

V létě 1990 vypukl na špionážní lodi požár. "Velká část plavidla byla poškozena," uvádí blog English Russia. Bylo to ještě horší. Na podzim roku 1991 silná bouře vytrhla ohořelý Ural z kotviště, vyvrhla ho na moře a atomové plavidlo téměř rozbila o skalnatý ostrůvek. 

V roce 1992 byl Ural u mola ve Vladivostoku, když jen kilometr od něj explodoval muniční sklad a zasypal námořní základnu a zakotvené lodě střelami a střepinami. "Pod krupobitím palby posádka v noci, pouze s pomocí jednoho remorkéru a vlastní silou, přemístila loď na bezpečné místo," uvedl blog ruského námořnictva.

Sovětský svaz se v roce 1991 rozpadl. Stavba ruských lodí se zastavila. Kreml si nemohl dovolit platit ani běžný výcvik a nasazení, nemluvě o potenciálních stovkách milionů dolarů na opravy, které Ural potřeboval. Loď chátrala ve Vladivostoku. Časem nabrala vodu a začala se naklánět o pět stupňů - problém, který nedokázalo odstranit ani několik oprav. Aby se loď při další bouři neuvolnila, dělníci v docích ji přivařili k molu.

Přidělení na Ural, kromě toho, že bylo strašně nebezpečné a nepohodlné, bylo pro profesionální námořníky a námořní specialisty jakýmsi zabijákem kariéry. "Důstojníci vyslaní k posádce lodi žádali o přeložení nebo propuštění ze služby po roce nebo roce a půl bezperspektivní služby na palubě," uvádí Independent Military Review. 

Posádka Uralu se zmenšila na pouhých 100 námořníků, což bylo 10 procent jejího původního stavu. Zmenšující se stav posádky urychlil její pád do naprosté zchátralosti. Hovořilo se o prodeji lodi nebo dokonce o jejím využití jako civilní elektrárny, ale Kreml nechtěl riskovat prozrazení jejího tajného vybavení - i kdyby nefungovalo. V roce 2002 ruské námořnictvo Ural formálně vyřadilo z provozu - a téměř deset let pak řešilo, jak se ho zbavit. Mezitím se obří špionážní loď konečně dočkala aktivní služby - ve sci-fi literatuře a filmu.

V knize Maxe Brookse "Světová válka Z" z roku 2006 o zombie apokalypse je Ural vysílací základnou Rádia Svobodná Země, zpravodajské sítě přeživších. A v anime Evangelion z roku 2009 využívají pozemské síly Ural jako velitelské stanoviště v bitvách s mocnými vetřelci. Ve skutečném životě však byl Ural sám živou mrtvolou. V roce 2010 se nacházel v loděnici Zvezda na Dálném východě, určený k demontáži, která měla skončit v roce 2017.

Zdroj: nationalinterest.org