Turecko se v průběhu 2. světové války stalo jedinou zemí, která používala vojenskou techniku prakticky všech hlavních „hráčů“ tohoto doposud nejničivějšího konfliktu v dějinách. Důvodem proč k tomu došlo, byla snaha jak Spojenců, tak i Osy zatáhnout zemi do války, aby bojovala právě na jejich straně. Turecko tak lavírovalo a dokázalo ze své neutrality, skončené až v únoru 1945 vyhlášením války Německu a Japonsku, šikovně těžit.

Dodávky zbraní a především techniky zahrnovaly výrobky jak ze Sovětského svazu, např. 64 lehkých tanků T-26, či 34 obrněných automobilů BA-3, tak také 12 britských Vickersů Mk. VI, na 200 pěchotních tanků Valentine, či 200 lehkých obrněnců, z USA na britské ostrovy dodaných Stuartů, francouzské Renaulty R-35, kterých v dubnu 1940 dorazilo na 100 kusů, nebo také později 30 amerických Shermanů ve verzi M4A2. Letecké síly se mohly chlubit Hawker Hurricany, Spitfiry, ale i německými Focke-Wulfy Fw 190 atd.

Foto: Panzer IV na přehlídce turecké armády v roce 1943 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Americká armáda chce nové lehké tanky pro aeromobilní a výsadkové operace

A právě ani nacistické Německo nechybělo mezi dodavateli obrněné techniky, i když co do počtu dodaných strojů, nemohlo Spojencům v žádném případě konkurovat. Na druhou stranu, početní nevýhodu alespoň z části vyvažovala kvalita dodaných obrněnců. Počty objednaných/dodaných německých Panzerů se poměrně rozcházejí, tedy alespoň u tanků Panzer III. Jisté je, že turecká strana si objednala dva typy německých středních tanků, tedy výše zmíněný Panzer III, který tvořil po první polovinu války hlavní bojový stroj Panzerwaffe a Panzer IV, který se z původní role podpůrného vozidla dostal do role hlavního tanku německých obrněných jednotek.

Na přelomu ledna a února roku 1943, bylo v areálu firmy MNH (Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover) shromážděno 56 strojů Panzer III ve verzi Ausf. M, z nich 35 mělo být odesláno do Turecka. Jenže v té době se chýlil ke konci odpor zbylých ohnisek rozdrcené 6. německé armády ve Stalingradu a Němci si nemohli dovolit plýtvat omezenými zdroji. Na cestu do Turecka tak vyrazila jen velmi malá část těchto „Trojek“, které od nových uživatelů dostaly označení T-3.

Co se týče Panzerů IV, i jich se týká číslo 35. Tedy tolik vozidel si turecká vláda v Německu objednala. Jenže skutečný počet dodaných tanků byl opět nižší. V březnu 1943 bylo Turkům dodáno 7 a v květnu téhož roku posledních 8 kusů Panzeru IV ve verzi Ausf. G, označovaných zde T-4. Celkově tedy Turci provozovali pouze 15 „Čtyřek“. Z důvodu nedostatku náhradních dílů a špatnému technickému stavu byly oba typy tanků z výzbroje turecké armády vyřazeny na konci 40. let. Dnes se jeden Panzer III a jeden Panzer IV (resp. T-3 a T-4) nacházejí ve vojenském muzeu Etimesgut Tank Müzesi v Ankaře.

Zdroj: britannica

Psali jsme:2B1 Oka: Sovětský minomet zkázy, který při výstřelu zničil sám sebe