Týden na severu
Už dvacet minut s Jiřím čekáme před nádražím, snad pro nás brzy přijedou - je fakt kosa. "Hele... to bude on.", slyším. Podívám se naznačeným směrem a vidím muže střední postavy, který jde přímo k nám. "Ahoj, desátníci Mattauch a Jiroušek, Češi?", ptá se nás anglicky. Po našem souhlasném kývnutí a pár větách už se blížíme k autu, nakládáme batohy a vyjíždíme směrem k výcvikovému prostoru.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Není nikterak daleko, ale krajina je dost restriktivní a tak si hodně zajedeme a cesta trvá přes hodinu. Pravda, je to i tím, že na silnici leží pár centimetrů ujetého sněhu. Cestou poklábosíme s místním kolegou, který pro nás přijel, dovíme se něco málo o oblasti, kde budeme cvičit a tak cesta rychle uběhne.
V cíli cesty vyřídíme pár formalit a ubytujeme se, což spočívá v tom, že si zabereme výklenek velké místnosti ve které jsou ubytováni všichni zahraniční účastníci a vybalíme si karimatky. Následně jdeme do společenské místnosti, kde jsou již všichni ostatní - přijeli jsme jako poslední.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Zjišťuji jednak to, že mě Jiří, který zařizoval papírování před odjezdem, nahlásil jako velitele naší dvoučlenné skupiny (Fakt díky, kámo!) a také to, že jsme letos mezi zahraničními účastníky jediní záložáci. Asi po půlhodině mezinárodního družení se ujímá slova velitel výcviku a seznamuje nás s programem. Zítra budíček o půl šesté, snídaně, fasování zapůjčeného materiálu a celý den teoretické přednášky, jen večer po teorii k lyžování i praxe - jsou tu vojáci, kteří na lyžích nikdy nestáli. Nicméně práce začne až zítra, dnes večer máme volno a tak zamíříme do sauny. :)
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Proboha, to už je ráno? Tma tvrdí opak, ale pohled na hodinky mě utvrzuje v tom, že je vážně čas vstávat, asi jsme včera neměli kecat tak dlouho... Káva, která byla k snídani, mě naštěstí probrala a mozek začal fungovat, stejně jako žaludek - snídaně byla opravdu bohatá a chutná. Hned poté přesun do společenské místnosti, kde už byly připraveny věci k fasování. Dostávám zimní boty, teplou bundu a čepici, zimní převlečník, vázání lyží, monstrózní spacák, vařič, dvě bojové zimní dávky potravin a do dvojice litr technického lihu. Máme 20 minut volna a pak nástup na přednášky, takže rychle. Ne že by 20 minut bylo málo, ale Jiřík se tváří, že bez cigára umře a já mám taky chuť si zažvýkat trochu tabáku.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
A už sedíme na židli, seznamujeme se s bezpečnostními opatřeními - v některých věcech jsou všechny armády stejné - ale pak už začíná informační smršť. „Baterky chraňte před vlhkostí a noste na těle..." „Chraňte zbraň před výkyvy teploty..." „Snažte se, ať mají vozidla neustále co nejplnější nádrže, aby nebyl prostor ke kondenzaci..." „Nejcitlivější jsou vzduchové rozvody..." „Zbraně bez mazadel, vytřené do sucha..." „Čistěte lihem..." „Zima omezuje rozptyl chemických bojových látek..." „Pod minus patnáct noste ochrannou masku pod bundou, jinak ztuhne a nebude těsnit když ji budete potřebovat...".
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Za den jsem popsal celý sešit a měl ruku v křeči. S mojí angličtinou je zázrak, že jsem pochytil skoro vše a co jsem nepochytil já, to doplnil Jiří. Naštěstí byl přednáškový blok přerušen obědem a dvěma přestávkami, což dovolilo trochu si vydechnout.
Pokud byla naše angličtina bezkonkurenčně nejhorší ze všech zahraničních účastníků, jen co jsme vyfasovali lyže, tak jsme věděli, že v tomhle nejhorší nebudeme. Jeden voják začal nekontrolovaně a nechtěně ujíždět dozadu, jen co si na ně stoupl. Po krátké ukázce jak správně držet hůlky a jak se na lyžích pohybovat bylo oznámeno, kde se budeme v lyžování zdokonalovat – na zamrzlém jezeře. Byl to zaručeně nejrovnější prostor v okolí a vzhledem k mrazům kolem - 20 °C prý bezpečně zamrzlý. I přesto byly ale nařízeny rozestupy mezi jednotlivci. Po první zastávce jsme byli s Jiřím posláni dopředu, abychom se střídali v projíždění stopy, což nám rozhodně vyhovovalo víc než se ploužit uprostřed skupiny.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Takhle jsme jen počkali, když jsme se ostatním příliš vzdálili. Pohyb nám pěkně rozproudil krev a rozhodně jsme netrpěli zimou, mně se však na vousech začaly tvořit výrazné zmrazky. Měl jsem si je namazat tukem ještě mnohem víc. Po cca dvou hodinách jsme se opět ocitli na pevné zemi, sundali lyže, povečeřeli, absolvovali poslední přednášku a opět si užívali osobního volna a sauny.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Když mi ráno začal zvonit budík, měl jsem opět nutkání ho vyhodit oknem, ale povinnost je povinnost a na snídani jsem se celkem těšil. Byla stejně kvalitní a bohatá jako ta včerejší. Co se jídla týče, rozhodně na nás nešetřili. Ostatně sami nám řekli, že v mrazech je potřeba hodně jíst - spotřeba energie výrazně vzrůstá. Po snídani jsme šli opět lyžovat, tentokrát vytvářelo světlo na jezeře krásnou podívanou, a když jsme se vrátili, zjistili jsme, že mezitím přijeli záložáci hostitelské země. Následovalo fasování osobních zbraní, rozdělení do šestičlenných týmů (vždy dva cizinci a čtyři domácí), fasování těžkých zbraní a min - samozřejmě cvičných - a také radiostanic.
Do skupiny jsme dostali vojáky o trochu mladší, než jsme byli my dva - do 25 let - a po krátkém seznámení jsme již fasovali venku stan, sáně a všechnu výbavu družstva. Krátce nato se učíme stan stavět a jen co je hotov, vyrážíme na okruh po výcvikových stanovištích. Adjustace min, léčky, zdravověda, protitankové zbraně družstva, termovize a noční vidění, noční střelba z pistole, různé druhy ohňů... Po absolvování toho všeho byla večeře a stěhování do stanu - následujících 48 hodin jsme již měli strávit jen venku, ve stanech a s polními dávkami potravy. Den jsme zakončili nočním lyžováním, opět na jezeře.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Následující ráno jsme si na vařičích ohřáli snídani, uvařili kafe a do termosek čaj, zbořili stany a vše naložili na saně. Čekalo nás ještě pár výcvikových stanovišť, další lyžování a po pauze na oběd jsme obdrželi rozkaz pro následujících 24 hodin: nepřátelské mechanizované jednotky prorazili přes slabé jednotky kryjící hranice a postupují do vnitrozemí, každá skupina obdržela úkol k provedení léčky za účelem zpomalení postupu nepřítele na úseku nějaké komunikace či pozorování pohybu v zájmovém prostoru. My jsme měli zřídit léčku někde na kilometr dlouhém úseku komunikace vedoucí lesem, dostali jsme koordináty místa případného dozásobení, pokyny pro provoz radiostanic a po necelých patnácti minutách vyrazili. Setmělo se podstatně dříve, než jsme se dostali na určené místo a jen těsně před určeným časem jsme připravili léčku. Nyní již zbývalo jen čekat a neunáhlit se.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Vzhledem k mrazu a dlouhému času čekání nebylo možné, aby byli všichni vojáci neustále připraveni. Proto v místě léčky zůstali jen dva a ostatní se přesunuli opodál na skryté místo a postavili stan. Dva vojáci v místě léčky měli za úkol pozorovat prostor a přivolat ostatní jakmile se bude blížit nepřítel nebo, pokud by to nebylo možné, provést léčku samostatně.
Nepřítele jsme zaregistrovali po první hodině ráno. Po silnici se pomalu blížil obrněný transportér a nákladní vozidlo, až později jsme zpozorovali, že před OT jde i několik pěšáků. Hlídku v léčce jsem měl právě já a Jiří, stačil nás doplnit ještě jeden voják naší skupiny, takže jsme léčku spustili jen ve třech. Když se OT dostal do správného místa Jiří odpálil EFP a my dva LAW, já na OT a druhý voják na nákladní vozidlo, hned potom jsme spustili palbu z ručních zbraní a Jiří odpálil směrovou protipěchotní minu. Do deseti sekund od zahájení léčky jsme již ustupovali směrem ke shromaždišti, kde čekali zbylí tři vojáci.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Po pár minutách jsme byli instruktory svoláni do místa léčky a vyslechli hodnocení. Jak se dalo čekat, krom pozitiv zazněly i výtky. Celkový koncept léčky byl dobrý, výběr místa dobrý, pozice min byly doporučeny jen mírně odlišné, pozice pro odpal LAW optimální, doba odpoutání z kontaktu optimální... bohužel jsme však nedostatečně dbali na maskování před termovizí, takže si nás všimli ještě předtím než jsme spustili léčku. Hloupá chyba, ale nová zkušenost, protivníka s termovizí jsme do té doby nikdy neměli. Dostalo se nám tedy rovnou poučení, jak snížit demaskující příznaky a zmenšit tak šanci, že nás někdo pomocí termovize odhalí i příště. A právě získávání takových zkušeností a informací je smyslem výcviku.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Po noci ve stanu jsme se ráno nasnídali a zahájili přesun na základnu. Cestou jsme absolvovali ještě pár výcvikových stanovišť a instruktáží k odstranění chyb, kterých se různé skupiny dopustily. Zajímavou zkušeností nakonec byla i malá opičí dráha, a to kvůli zimě. Respektive kvůli zimním botám, silným rukavicím a vrstvě oblečení na sobě, nikde jinde jsem si nemotornost z toho plynoucí neuvědomoval tolik.
Na závěr jsme zamířili opět k jezeru, kde již čekali instruktoři u vyříznuté díry v ledu. Instrukce byly jasné, v asi 100 metrů vzdálené sauně se vysvléknout do spodního prádla, nebo do naha, dle chuti každého, a potom dojít zpět k nim. Po jednom si skočíme do vody, překonáme ty asi tři metry ke konci díry, vylezeme a doběhneme se ohřát do sauny.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
„Ty vole... já tu chcípnu.", pronesl Jiří při zkoumání své vrstvy podkožního tuku. „Neboj, napíšu bráchovi, že si zmrznul jako hrdina.", to už jsme jen v boxerkách a ponožkách vylézali ze sauny a třeskutou zimou se blížili k díře v ledu. Jako první do ní postupně naskákali domácí příslušníci našeho družstva a pak už jsme byli na řadě my. Jiří byl přede mnou a musím říct, že předvedl parádní skok z místa, chybělo mu tak půl metru k tomu, aby vodu přeskočil. V momentě, kdy se začal škrábat zpět na kru, skočil jsem s očekáváním všeho špatného já, ale mýlil jsem se, první vjem po kontaktu s vodou bylo teplo. Vzduch měl -20°C a voda lehce nad nulou, ale než jsem překonal ty asi tři metry, už jsem cítil značný chlad. Pořád to ale nebylo nic proti tomu, když jsem se začal škrábat na led. Mokré tělo mi dalo okamžitě vědět, že je opravdu třeskutá zima a k sauně jsem dosprintoval s drkotajícími zuby. Po chvilce uvnitř jsme byli všichni rozehřátí až až... takže byla správná chvíle na skok do sněhu, osušení a opětovné oblečení šatů.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Poté už následovalo celkové vyhodnocení, údržba a odevzdávání fasovaného materiálu, výměna kontaktů, předávání plaket, focení a večerní společenská zábava obsahující nejeden přípitek.
Následující den ráno nás pak autobus zavezl do města, odkud jsme se všichni vydali různými cestami domů.
Foto: Momentka z týdenního mezinárodního cvičení
Samotným závěrem výcviku však není ani tak odjezd z místa, nebo příjezd domů, ale spíš předání získaných zkušeností a informací. Na následujícím výcviku jsme proto četě a několika vojákům z povolání, kteří měli zájem, tři hodiny prezentovali své zkušenosti a nejdůležitější poznatky, které jsme vyhodnotili jako cenné pro jednotku našeho typu.
des. v z. Mattauch
des. v z. Jiroušek
četa AZ u 72. mpr
Komentáře