Komandér Ernest Evans z USS Johnston (DD-557) suše 25. října 1944 oznámil posádce přes lodní interkom: „Byla spatřena velká japonská flotila. Jsou patnáct mil daleko a míří naším směrem. Předpokládá se, že mají čtyři bitevní lodě, osm křižníků a několik torpédoborců. Bude to boj proti drtivé přesile, od kterého nelze očekávat přežití. Uděláme, co bude v našich silách.“ Bitva u Samaru, která byla součástí bitvy v zálivu Leyte, je považována za jedno z největších námořních střetnutí druhé světové války.

Foto: Bitevní loď Jamato a křižník Čikuma během bitvy u Samaru | U.S. Navy

Japoncům se do jisté míry podařila lest s odlákáním amerických letadlových lodí na sever a jejich momentální početní převaha ve směru zálivu Leyte měla přinést rozhodující vítězství zničením invazního loďstva. Ale díky chrabrosti posádek tří torpédoborců a pilotů letadel z eskortních letadlových lodí Američané vývoj otočili. Stálo je to řadu lodí a životů, včetně USS Johnston a samotného velitele Evanse. Za své činy toho dne Evans získal Medaili cti a respekt i u Japonců.

Psali jsme:George A. Cairns: Japonský důstojník mu v boji usekl ruku, pomsta byla okamžitá

25. října 1944 se těsně u pobřeží Samaru tvořilo šest eskortních letadlových lodí, tři torpédoborce, čtyři eskortní torpédoborce a několik set letadel operační skupinu známou jako „Taffy 3“. Jejich úkolem bylo chránit invazní loďstvo před ponorkami a podporovat pozemní vojska. Pro tento účel byly také jednotky vyzbrojeny. A i kdyby očekávaly střetnutí s hladinovými loděmi nepřítele, jejich šance byly spíše velmi malé. Admirál Halsey odplul s většinou hlavních sil severně, kde byly hlášeny japonské letadlové lodě. Šlo o návnadu, kterou nastražili Japonci. V důsledku toho ovšem u Taffy 3 nikdo nepředpokládal a nebyl připraven na střetnutí se silným protivníkem.

Těsně po rozednění 25. října protiponorková hlídka identifikovala to, co zprvu považovala za americké lodě. Záhy však bylo jasno. Velitel Taffy 3 nemohl uvěřit tomu, co mu bylo řečeno, a trval na dalším průzkumu a potvrzení identifikace blížícího se svazu. Nejenže se jednalo o ohromnou japonskou flotilu, ale přítomna byla i největší bitevní loď světa – Jamato (její sestra Musaši byla potopena den předtím v Sibujanském moři). Tato jediná loď měla větší výtlak než celá operační skupina Taffy 3 dohromady. Američany čekal pozoruhodný boj a na přípravu měli jen několik minut. Jamato už byla na dostřel, vypálila první salvu a bitva začala.

Foto: Japonská bitevní loď Jamato | Wikimedia Commons / Public domain

Japonská palebná síla si okamžitě začala vybírat svou daň. Soustředila se na eskortní letadlové lodě, které měli Japonci za Halseyho hlavní americké síly. Evans na můstku Johnstonu nařídil položit kouřovou clonu. Hbitý torpédoborec vyrazil plnou rychlostí a ostře měnil kurz, aby se vyhýbal přilétajícím granátům. Aby odlákal palbu od zranitelnějších eskortních letadlových lodí, zahájil palbu na japonský svaz. A sám se stal jeho hlavním cílem, jakmile vplul mezi Japonce a letadlové lodi Taffy 3.

Psali jsme:Události na Ussuri v roce 1969: Lež a klam coby efektivní zbraň informační války

Johnston za toto odvedení pozornosti zaplatí, protože na jeho paluby začne padat krupobití střel. Přestože komandér Evans viděl rozsáhlá poškození, pokračoval proti Japoncům se sebevražednou odvahou. Na japonském těžkém křižníku Kumano zásahy amerických pětipalcových děl zapálily nástavbu. Plán byl v této chvíli jednoduchý. Zdržet japonskou flotilu co nejdéle, aby pomalejší doprovodné letadlové lodě mohly získat odstup a čas pro start všech dostupných bombardérů.

Jako první se do boje zapojila malá letka Avengerů, které se podařilo několik úspěšných zásahů torpédy. A v náletech pokračovala i poté bez torpéd – manévr nutil Japonce měnit kurz, aby se „vyhnuli“ domnělým torpédům, což opět hrálo ve prospěch Taffy 3. Evans si o osudu, který ho čekal, přesto nedělal iluze. Po pouhých třiceti minutách střetnutí utrpěl Johnston několik přímých zásahů, které snížily výkon motorů a vyřadily řadu jeho zbraní. Evans sám byl těžce zraněn. Přesto ve svém protiútoku pokračoval.

Torpédoborec bojoval s hlavními japonskými silami a největší bitevní lodí světa dvě hodiny. V té chvíli už byl můstek zcela zničený a Evans velel ze zádi tím, že křičel rozkazy dolů na muže ovládající kormidlo. Přibližně v 09:40 byl vyřazen zbývající motor a USS Johnston zůstal na hladině jako nehybný terč. Ale pokračoval v palbě. Po spotřebování všech tříštivotrhavých nábojů došlo i na osvětlovací a cvičné.

Japonská palba rovněž neustávala a o pouhých pět minut později již musel Evans vydat rozkaz k opuštění lodi. Uvádí se, že když japonský křižník proplul kolem trosečníků ve vodě, kapitán zasalutoval. Přestože se komandér Evans údajně z lodi dostal, mezi přeživšími vytaženými z vody nebyl. Statečnost, kterou Evans a Taffy 3 projevili, se však vyplatila.

Japonské síly utrpěly značné škody a rozhodly se ze střetnutí ustoupit. Taffy 3 dokázala zastavit japonský hlavní svaz a zachránit invazní loďstvo, jemuž byla v tu chvíli jedinou a poslední záštitou. Jistě k tomu přispěly japonské omyly a nerozhodnost, ale tím není nijak umenšena role, kterou sehrál komandér Evans a jeho muži, stejně jako ostatní americké lodě a piloti letounů z eskortních letadlových lodí. S přihlédnutím k zuřivosti jejich odporu vlastně není divu, že Japonci věřili, že bojují proti hlavním americkým silám. Bitva u Samaru se zapsala jako další slavná kapitola války v Tichomoří a svým výsledkem přispěla k celkovému spojeneckému úspěchu.

Zdroj: warhistoryonline.com