V prosinci 1943 poblíž Polotska, ve vesnici Bělčica, narazilo několik partyzánů ze Ščorsova oddílu na dětský domov, ve kterém bylo 200 dětí. Partyzáni se od pečovatelek dozvěděli, že tam Němci posílali děti partyzánů a umučených členů odboje, aby jim sloužily jako rukojmí (předmět vydírání). Některé měly být převezeny do Německa na poněmčení, a zbývající děti měly být odeslány jako „dárci“ do německých nemocnic. To ale nebylo vše. Pečovatelky partyzánům sdělily, že kvůli šířícímu se tyfu, který si mezi podvyživenými dětmi vybíral krutou daň a také kvůli napjaté situaci na frontě, mají být děti v nejbližší době popraveny.

Foto: V prosinci 1943 poblíž Polotska, ve vesnici Bělčica, narazilo několik partyzánů ze Ščorsova oddílu na dětský domov, ve kterém bylo 200 dětí. | Gorodkovrov.ru

Partyzáni o sirotčinci informovali velení a byla vypracována Operace Hvězdička, která měla děti zachránit. Operace začala 18. února 1944. V noci 200 partyzánů ze Ščorsova oddílu provedlo bleskový výpad do Bělčice. Sáně nechali partyzáni v nedalekém lese, kde rychle vytvořili zesílenou palebnou linii, umístili kulomety a připravili úkryty pro děti. Polovina oddílu zůstala v lese a připravovala se na krytí spolubojovníků. Druhá polovina partyzánů v maskovacích pláštích vyrazila vstříc dětem, které měla za hranicí vesnice nenápadně vyvést průzkumná skupina. Partyzáni svůj úkol provedli tiše a rychle. Jakmile se děti dostaly z vesnice, bojovníci je, s batolaty a nemocnými dětmi v náručí, převedli do úkrytů v lese. Tam byly děti zabaleny do připravených přikrývek, uloženy na saně a odvezeny nejprve do vesnice Jemeljanka, kde byli malí uprchlíci umyti, převlečeni do suchého oblečení, nakrmeni a byla jim poskytnuta lékařská pomoc. O několik dní později byly děti odvezeny ještě hlouběji do partyzánského týlu, do vesnice Sloveni.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československé tanky v německé armádě

Zdálo se, že jsou děti zachráněny, ale osud měl jiné plány. Na začátku jara 1944 se Němci rozhodli partyzánskou brigádu zničit, kvůli čemuž stáhli z fronty velké posily a následně partyzánský oddíl obklíčili. Bylo jasné, že děti musí za každou cenu na východ k Rudé armádě. A tehdy začala druhá fáze operace Hvězdička.

Na konci března se velení 1. pobaltského frontu společně s partyzánskými veliteli rozhodlo přepravit děti na osvobozené území za pomoci letadel. Sirotky měli zachránit piloti 105. leteckého pluku civilní flotily 3. letecké armády, která byla vybavena dvojplošníky Polikarpov R-5. Přistávací plocha pluku se nacházela poblíž vesnice Vojlovo, severně od města Veliža. Podle rozkazu měli piloti partyzánům dopravovat munici, jídlo a léky, a zpět odvážet sirotky a zraněné partyzány. Partyzáni připravili vzletovou a přistávací dráhu na ledě jezera Věčelje nedaleko Vitebska. Piloti 105. pluku několikrát denně přelétali frontu a přepravovali do zázemí desítky dětí a zraněných partyzánů.

Mezi nimi byl i pilot Alexandr Mamkin, který byl ve svých 28 letech zkušeným pilotem. Mamkin ještě před válkou pracoval v civilním letectví, létal do Tádžikistánu, přepravoval zboží a vozil cestující. Na začátku války byl zařazen do 105. pluku, který měl za úkol zásobovat obklíčené armádní jednotky a později partyzánské oddíly. Mamkin za dva roky války uskutečnil na svém víceúčelovém dvojplošníku R-5 více než 70 misí do hloubky nepřátelského území a byl zkušeným veteránem.

Němci v oblasti neměli letadla, ale i tak byl úkol pilotů mimořádně nebezpečný, protože Němci stáhli do Vitebska frontové jednotky vybavené protiletadlovými bateriemi, které na sovětské piloty zahájily palbu. Piloti 105. pluku museli projevit hodně statečnosti, vytrvalosti a odvahy, a navíc je tlačil čas, jelikož německá protipartyzánská operace rychle postupovala.

Psali jsme:Smrt carevny a „carevny“: Dva německé příběhy

11. dubna měl pilot Mamkin za sebou již osmý let k partyzánům. Během devátého letu přivezl partyzánům munici a na zpáteční cestu jako vždy naložil co nejvíce dětí. Tentokrát bohužel měli uprchlíci smůlu. Nad frontou se R-5 dostal pod palbu nepřátelských protiletadlových děl. Letadlo bylo poškozeno střepinami, motor začal hořet a pilot byl zasažen do hlavy.

Zasažené letadlo se sice dostalo přes válečnou linii fronty, ale bylo zčásti v plamenech. Mamkin měl ještě možnost záchrany – mohl nabrat výšku a seskočit s padákem. To však statečně odmítl, protože na palubě byli zranění, žena a hlavně děti. Vybral si nesmrtelnost. Plameny rychle zachvátily kokpit letadla, Mamkinovo oblečení vzplanulo, letecké brýle a kukla se začaly roztékat. Téměř nic neviděl, a přesto překonal nesnesitelnou bolest a vedl letadlo na východ. K letišti už nedoletěl a přistál s R-5 na rovné ploše poblíž Bolnyrjanského jezera.

Pilotovi se nějakým zázrakem ještě podařilo vylézt z letadla a směrem k vyděšeným dětem zavolal: „Jsou děti naživu?“ Teprve potom ztratil vědomí. Zraněným partyzánům a učitelce se podařilo dostat ven a zachránit z hořícího letadla všechny děti i umírajícího Mamkina. V nemocnici zjistili, že v době přistání už měl nohy spálené na kost a letecké brýle se mu doslova zatavily do obličeje. Mamkinovi nebylo dáno taková zranění přežít a šest dní po svém posledním letu v nemocnici na popáleniny zemřel. Všech jeho 13 cestujících přežilo let bez zranění. Během druhé fáze operace Hvězdička Mamkin zachránil 90 dětí, žen a zraněných partyzánů.

Za tento čin byl posmrtně navržen na titul Hrdina Sovětského svazu, který mu však nikdy nebyl udělen. Piloti 105. leteckého pluku civilní letecké flotily nebyli součástí Rudé armády, a proto na vyznamenání neměli nárok. Pro zachráněné děti však navždy zůstane skutečným hrdinou, který jim dal život. Před ruskou invazí na Ukrajinu v Rusku žilo více než 80 potomků zachráněných sirotků, kteří si říkali „děti Mamkina“.

Zdroj: britannica