Tohle palestinské slunce připomínalo Richardovi peklo. Zcela rozhodně tu bylo vedro jako v pekle a ti prokletí Saracéni byli jak čerti. Už osmnáct dní krouží kolem jeho vojska, jako duchové se plíží tmou a děsí mu muže. Richard se znova podíval do okolních lesů, které lemovaly pobřeží. Saladin tam někde byl, Richard ho cítil v kostech. Chtěl by bitvu, touží po ní jako dravec po kořisti, prahne po novém Hattínu. Ale Richard není hlupák. Dopřeje mu bitvu, až on uzná, že je čas. Dřív ne. Nehodlal opakovat stejné chyby jako bratři u Hattínských rohů. Saladin si možná myslel, že jeho vojsko vyhladoví a utýrá žízní, ale i na to byl Richard připraven.

Jeho armáda pochodovala dál k jihu podél pobřeží, kde mu pravý bok chránilo anglické loďstvo. Na lodích byly naložené zásoby, které jeho vojsko udržovaly při životě. Nebyla to sice žádná hostina, ale zelná polévka a kaše z mouky je pořád lepší než prázdný žaludek. Zrovna dnes ráno slyšel, jak jeden mladý lukostřelec žehrá na špatnou stravu a další se k němu přidal, protože přidělovaná voda byla zatuchlá a trochu slaná. Hned se na ně obořil jeden z veteránů, který jim připomněl hladovou zimu před Akkonem. Hladoví muži tehdy pojídali kůru ze stromů a vařili si polévky ze svých opasků a trávy. Kdepak, dokud máme mouku a zelí, pořád je dobře.

Když devatenáctého dne pochodu křižácké vojsko opustilo vyprahlý pás krajiny kolem města Caesarei a vstoupilo do zalesněného území poblíž zřícenin atického města Arsuf, nálada vojska se změnila k lepšímu. Slunce už tam tolik nepálilo, a tu a tam se nacházely potůčky s chladnou vodou. Na druhou stranu se tam mohly dobře ukrýt muslimské houfy a nebyl tam prostor pro těžkou křižáckou jízdu. Richard tomuto prostředí musel přizpůsobit i svou armádu. Do čela vojska umístil templáře a dozadu kolony johanitů. Tyto válečníci vojenských řádů tu žili řadu let, měli s bojem se Saracény velké zkušenosti a také byli z celého vojska nejvíce disciplinovaní.

Psali jsme:Ve správný čas na správném místě aneb jak americké tanky zachránily sovětskou obranu

Foto: Do čela vojska Richard umístil templáře a dozadu kolony johanitů (ilustrační foto) | Wikimedia Commons

Po templářích postupovali Richardovi Angličané a Normané, po nich smíšené oddíly Janovanů, Němců, Bretonců a křižáků z jiných zemí. Na samém konci pochodovali Francouzi pod velením burgundského vévody Huga. Pěšáci kráčeli po pravé straně, kde je chránilo pobřeží, jízda jela nalevo, aby byla první na ráně. Kolem vojska kroužili Turkopolové, lehká jízda křesťanů, která jim sloužila jako tykadla. Vojsko chrastilo svou zbrojí, koně funěli, občas se ozvala drsná nadávka v jednom z evropských jazyků. Barevné vlajky křesťanských národů jim vlály nad hlavami, mírný vítr jimi lehce pohupoval.

Foto: Viktoriánská ilustrace Richarda I. v bitvě | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Piloti argentinského letectva ve válce o Falklandy – pohled z druhé strany konfliktu

I když byl vévoda Hugo na vrcholu svých sil, tažení ho hodně zmáhalo a vypadal vyčerpaně. Na mizejících vlasech se mu objevily první šediny a sluncem opálená tvář se mu loupala. Jeruzalémský král Guy vypadal ještě hůř, v podstatě to byl zlomený muž, který neměl pro co žít. Před lety přišel u Hattína o Jeruzalém, v zimě mu u Akkonu zemřela manželka a dcera. Richarda napadlo, že se k výpravě přidal jen z jediného důvodu - aby zemřel v boji. Jeli vedle Richarda a domlouvali se s ním na dalším postupu. Až opustí tuhle krajinu, zase je čeká vyprahlá poušť a otrávené studny, a to by mohlo armádu zničit. Vyrušil je posel, který dorazil od templářů. Turkopolové narazili na velkou planinu, která leží asi půl hodiny jízdy směrem na jih. Podle všeho to bylo dobré místo k přepadu a vojsko by se mělo připravit. Hugo i Guy se rozjeli ke svým oddílům, aby se připravili.

Turkopolové měli pravdu. Planina nedaleko Arsufu byla skvělé místo k bitvě a Saladin rozhodl udeřit právě tam. Svým jedním okem sledoval pochodující křižáky a nenávistně si prohlížel Richardovu dračí zástavu. Byl rozhodnutý, že se pomstí za smrt tisíců muslimů, které nechal Richard u Akkonu pozabíjet. Jen krví křižáků smyje jejich krev. Zdálo se mu to jednoduché. Napadne křižáky svými lukostřelci a lehkou jízdou, a až rozvrátí jejich řady, dorazí je úderem těžké jízdy. Křižáci musí být vyčerpaní dlouhým pochodem a nebudou se dlouho bránit. Taky měl dvakrát víc mužů, kteří jako on prahnou po pomstě za Akkon. Saladin také počítal s arogancí některých rytířů, se kterou se setkal u Hattínu. Budou chtít získat slávu pro sebe, opustí šik a rozdrobí jednotu křižáckého vojska. Saracénské trubky se divoce rozječely a vojsko se dalo do pohybu.

„Musíme zaútočit jako první!“ Vykřikl templářský velmistr Robert de Sablé. „Jenom útok může zachránit naší armádu. Rozvrátíme jejich řady jedním mocným úderem rytířů.“

„Nic nerozvrátíme,“ obořil se na něj Richard. Saracéni se už formovaly na obzoru a on neměl čas se tu dohadovat s tím nadutcem. „Bezhlavý útok, to je přesně to, co Saladin chce. Touží po tom, že budeme hrát podle něj jako u Hattínu. Na to však může ten čert klidně zapomenout. Necháme je, ať si rozbijí hlavy o naše pěšáky, vyčkáme, až se jejich muži unaví a teprve potom udeříme. Ne dřív.“ Robert de Sablé nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ani mně se to nelíbí, králi,“ řekl vévoda Hugo. „Budou nás tu mít jak na dlani, jejich lučištníci budou po nás neustále střílet a zničí nás ještě dřív, než se sami unaví.“ „Máme snad štíty,“ odbil ho Richard. „Budeme se krýt za štíty. A nezapomeňte, že i my máme střelce. Jen ať přijdou.“

„Tento styl boje není čestný,“ přidal se do sporu velmistr johanitů Garnier de Naplous. „To řekněte mrtvým od Hattínu,“ odsekl zlostně Richard. „Nenechám zmasakrovat vojsko jen kvůli vaší cti.“ Velmistr johanitů uraženě odvrátil hlavu.

„Souhlasím s anglickým králem,“ řekl do té doby tichý Guy. „Vy jste u Hattínu nebyli, nevíte, čeho je ten Kurd schopný. Musíme být obezřetní a bojovat s rozvahou.“ Templář i johanita mu svým pohledem dali najevo, co si o jeho názorech myslí. Král bez království, nic víc nic míň.

„Král Richard velí vojsku, musíme ho poslechnout,“ uzavřel debatu Hugo, který neklidně sledoval obzor, jenž se vířil nepřátelským vojskem. „Jsme teď v božích rukou a nesvár nás jen oslabuje.“

„Dobrá, tedy. Templáři se podřídí,“ souhlasil neochotně de Sabblé a otočil koně, aby se vydal ke svým mužům.

„Však i johanité,“ přidal se de Naplous. Nasadil si přilbu a vzdorně dodal. „Ale chci, abyste věděl, že s tímto plánem nesouhlasím.“ Pak se rozjel ke svým oddílům, které stály na levém boku křižáckého vojska.

„Paličáci,“ zamumlal pro sebe Richard a otočil se na Guye a Huga. „Jsem si jist, že vojsko by uvítalo naší přítomnost.“ Oba muži přikývli a rozjeli se s Richardem podél křižácké linie. Na pravém křídle stáli templáři, střed tvořili Angličané, křižáci a Francouzi, levé křídlo johanité. Richard přijížděl kolem nastoupeného vojska a mával taseným mečem. „Bůh to žádá! Bůh to žádá!“ Řval hlasitě a vojsko mu odpovídalo.

„Bůh to žádá! Bůh to žádá,“ křičelo deset tisíc mužů, kteří bušili svými meči do štítů. Richard se hrdě díval na svou armádu a žehnal jí mečem. Jen ať ti pekelníci přijdou, ať přijdou.

Foto: Richard I. se loučí se Svatou zemí | Wikimedia Commons / Public domain

Útok zahájilo divoké kvílení muslimské jízdy, která se v oblacích prachu rozjela proti křižácké armádě. Křesťanští pěšáci v předních řadách zaklekli za svými štíty a nastavili Saracénům kopí. Za nimi stáli střelci z luků a kuší a za střelci byli pak rytíři. Někteří sesedli, jiní vyčkávali útok na svých koních. Muslimská jízda zaplavila křižáckou linii a zasypala jí šípy a oštěpy. Křižáci odpovídali střelbou z luků a kuší, občas se z řady vynořil pěšák, který kopím srazil neopatrného Saracéna z koně.

Po prvním útoku Saladun své turecké jezdce odvolal, protože si je chtěl šetřit. Místo nich poslal proti křižákům beduínskou a egyptskou pěchotu, která se s jekotem rozeběhla ke křižákům. Vzduch krájely stovky šípů, které kovově narážely na štíty pěšáků a odrážely se od pancířů rytířů. Některé však našly svůj cíl a desítky mužů tak byly sraženi k zemi. Ti, které šíp jen lehce zranil, pokračovali dál v boji i se šípem v těle a ti, co již bojovat nemohli, byli odneseni k moři, kde se o ně postarali kněží. Zabití muži zůstali na místě, nebyl čas se starat o jejich těla. Šípy si nevybíraly. Se svištěním zasahovaly i koně, kteří bolestivě poskakovali na místě a divoce ržáli.

„Vydržte bratři!,“ povzbuzoval své muže Richard, který stál nezlomně pod dračí zástavou a ignoroval šípy, jenž mu hvízdaly kolem hlavy.

Zatímco muslimští lukostřelci pálili proti křižákům z luků z bezpečné vzdálenosti, vlna za vlnou saracénských pěšáků útočila proti křižákům, ječeli na ně Alláhu akbar a snažili se je co nejvíce oslabit. Do toho všeho se ozýval ten prokletý řev muslimských trubek a bubínků, který křižákům trhal nervy. Vždy po nějaké době se řady muslimských pěšáků otevřely a z mezer se vyřítila turecká jízda. Turci najížděli na křižáckou linii a snažili se jí rozbít. Bušili do pěšáků meči a palcáty, ale ti jim odpovídali svými kopími, sráželi je ze sedel a masakrovali je sekerami. Angličtí lukostřelci působili svými dlouhými luky nepřátelské jízdě obrovské ztráty, protože pancíře tureckých jezdců byly pro anglické šípy jak z papíru.

Tlak Saracénů pořád víc rostl a nepolevoval. Nejvíce ohrožená část křižácké armády bylo její levé křídlo, kde srdnatě bojovali johanité. Směřovalo tam nejvíce saracénských útoků, kteří tam vycítili svou šanci. Povšiml si toho i Saladin, který do těch míst osobně vedl útoky. Muslimská jízda tvrdě najížděla na šik johanitů a obkličovala jej z obou stran. Johanité se kryli za štíty a krok za krokem ustupovali. Jenže ono nebylo kam a tak se tlačili jeden na druhého, muži se otírali o boky koní rytířů a začínalo tam být nepříjemně horko. Saladin cválal na koni kolem bojující jízdy a křikem jí poháněl k ještě většímu tlaku. Vystavoval se tak šípům z křesťanských kuší, ale nedbal toho. Stačí jen málo a křižácká linie se prolomí. Alláhu akbar, Alláhu akbar!

„Pane, musíte dát povel k útoku,“ žádal Robert de Sabblé, který se u Richarda ukázal už počtvrté. „Déle už své muže neudržím. Dejte signál, snažně vás prosím, ať troubí k útoku!" Richard se rozhlédl po bojišti. Nebyl slepý, viděl, že tlak Saracénů roste a věděl, že odolnost křižáků má své meze. Ze všech částí armády mu přicházely stejné zprávy. Johanité byli krůček před zhroucením a polední slunce vysávalo z jeho mužů sílu. Ale Saracéni bojovali pod stejným sluncem a nemohli toto tempo vydržet. Ještě chvíli a budou na kolenou.

„Vydržte pane, ještě neuzrál čas. Jen malou chvíli a vítězství je naše,“ řekl velmistrovi, který zoufale protočil oči. Velmistr odcválal ke svým mužům a chrlil nadávky na královu hlavu. Richard se zadíval na dračí zástavu, kterou proděravělo několik saracénských šípů. Ještě chvíli.

Garnier de Naplous polykal písek a kletby. Už to nemohli dál vydržet, už to prostě nešlo. Jestli tu mají zemřít, nechť je to se ctí. Víc od života stejně nečekal, tak proč otálet. Jeho muži poslechnou každé velmistrovo slovo, má za ně odpovědnost, nesmí je nechat jen tak beze cti zmasakrovat. Naplous pozvedl zakrvácený meč a hlasitě zvolal, aby ho slyšelo co nejvíce rytířů: „Za mnou bratři v Kristu, za mnou. Boží království na nás čeká.“ Naplous se rozjel vpřed a johanité začali divoce řvát. Konečně útok! Vyřítili se za svým velmistrem a sráželi z cesty překvapené muslimy. Pěšáci běželi rytířům v patách a údery seker a mečů doráželi muslimskou pěchotu.

„Pane, to jsou johanité! Oni útočí!,“ vykřikl celkem zbytečně některý z anglických rytířů v králově družině. Richard to viděl a rozmrzele se mračil. Ještě nedal signál. „Pane, Francouzi útočí také!,“ vykřikl jiný rytíř. Richard se zadíval na masu v modrých varkočích, jak se dává do pohybu a následuje johanity. Nebylo už důležité, jestli je Hugo neuhlídal, nebo porušil příkaz a zaútočil o své vůli. Tady už nebylo co řešit, musí je podpořit, buď jak buď. Richard se otočil na své rytíře a zeptal se jich.

„Copak necháme Francouzům ukrást všechnu čest a slávu jen pro sebe?“ Rytíři pokývali s úsměvem hlavami a nasadili si helmy. „Trubte signál!,“ vydal král příkaz a také si nasadil helmu. Trubka šestkrát zakřičela a křesťanští rytíři se dali do cvalu. Křižácké vojsko se vlnilo jako had, vřelo jako kotlík s olejem a řvalo jako peklo. Barevné prapory se vlnily vzduchem, země duněla a „železný válec“ se dal do pohybu. „Vpřed bratři, vpřed! Bůh to žádá!“

Jako lavina drtili rytíři vše před sebou a nemilosrdně zabíjeli každou živou duši. Teď přišel čas pomstít předchozí příkoří. Čas pomsty za Hattín i Jeruzalém. „Vpřed bratři, vpřed! Bůh to žádá!“ Křižáci sekali Saracénům po hlavách, dupali po nich svými těžkými koňmi, kterým se arabští poníci nemohli vyrovnat, bodali jim do zad, když se pokoušeli utéct.

Saladin se ještě pokusil zvrátit bitvu ve svůj prospěch a dal dohromady na sedm set jezdců své tělesné stráže, kterým velel jeho synovec Taqi al-Din. „Udeř synku tam, kde vidíš ten dračí prapor. Tam je anglický král, hlava těch prokletých křižáků. S jeho smrtí zemře i celá armáda těch pohanů.“

A tak Taqi al-Din vedl jízdu v lesklých zbrojích a špičatých helmách přímo proti anglickému oddílu, kde vlála dračí zástava. Angličtí rytíři se tak srazili se Saladinovou gardou a skoro celou jí vyhladili. Samotný Saladinův synovec se zachránil útěkem z bojiště, které ovládli křižáci. Richard nakonec pronásledování saracénského vojska zastavil, protože se obával, že by rozptýlené vojsko mohli Saracéni ohrozit.

Rozhlížel se po bojišti, které mu nyní patřilo. Všude se válely tisíce saracénských těl, zakrvácených a zamotaných do muslimských praporců, na arsufské pláni se leskly saracénské zbraně, bylo slyšet sténání raněných mužů a koňů. Dosáhl velkého vítězství, ale Saladin uprchl a vrátí se. Jen ať přijde, Richard bude čekat...

Zdroj: britannica.com, worldhistory.org