Uctění dne válečných veteránů aneb Cesta poděkování, úcty a pokory 2021 - II. díl
Cílem letošní cesty bylo opět objet všechny dostupné hroby v České republice našich novodobých válečných veteránů a uctít jejich památku. Takových hrobů je 27 a cesta trvá 6 dnů křížem krážem celou naší krásnou vlastí. 11. 11. 2021 byla také věnována Lavička válečných veteránů na 24. základnu dopravního letectva v pražských Kbelích, kde sloužila štb. praporčice i. m. Michaela Tichá. Michaela Tichá zahynula v loňském roce při havárii vrtulníku na své zahraniční misi na Sinaji.
Pondělí 8. 11. 2021
V pondělí 8. 11. krátce po 9. hodině ráno dorazila výprava na první zastávku toho dne na hřbitov do Chomutova, na hrob posledního z pětice padlých z 8. července 2014 štábního praporčíka in memoriam Davida Beneše. Toho dne prováděla četa rutinní patrolu, při které došlo k sebevražednému atentátu, na jehož následky David Beneš zemřel. Bylo mu 28 let. V této misi působil od března 2014 jako starší řidič - specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Místo jeho posledního odpočinku nemůžete na chomutovském hřbitově přehlédnout, je to pietní místo s velkým pomníkem s gravírovaným vojákem v životní velikosti a nápisem „Hrdinství, vlastenectví, odvaha a čest“.
Na stejném hřbitově, přímo vedle Davida Beneše odpočívá štábní praporčík in memoriam Martin Marcin. U jeho hrobu najdete také Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů. V dubnu 2018 odjel na svou pátou a poslední zahraniční operaci do Afghánistánu, kde velel 2. strážnímu družstvu 10. strážní roty BAF. Zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka nedaleko spojenecké základny Bagrám, stejně jako Kamil Beneš a Patrik Štěpánek teprve před třemi lety. Tu událost mají všichni ještě v živé paměti. Poslední rozloučení s Martinem Marcinem se uskutečnilo s vojenskými poctami 14. srpna 2018 v kostele sv. Ignáce v Chomutově. Posmrtně byl dnem 5. srpna 2018 povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Prezident republiky ho dne 28. října 2018 vyznamenal Medailí Za hrdinství.
V královském městě Rakovníku navštívili poutníci hrob a uctili památku podporučíka in memoriam Petra Šimonky, který je umístěný hned po levé straně za starobylým Památníkem bojovníkům za svobodu 1914 – 1918 a 1939 – 1945. Petr Šimonka byl pomocníkem - řidičem štábu čs. samostatného speciálního protichemického praporu a byl odveden do Saúdské Arábie, kde tragicky zahynul při bojovém poplachu v polním táboře Hafar el Batin tak, že si způsobil nešťastnou shodou náhod průstřel břicha vlastním samopalem. Pochován byl 31. 1. 1991 s vojenskými poctami v Rakovníku. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka, vyznamenán Záslužným křížem MO ČR III. stupně a čestným pamětním odznakem „Za službu míru“. Bylo mu 21 let, když se stal prvním, který se domů z mise nevrátil. Není tomu ani čtrnáct dnů, co na něj vzpomínali jeho spolubojovníci i velitel mise v odborném historickém pořadu České televize HistorieCS a popisovali, jak byla tato mise, jako první „porevoluční“, náročná a složitá.
Z Rakovníka pokračovala výprava směrem na Plzeň do Štěnovic. Zde navštívila hrob Nikolaje Martynova. Nikolaj Martynov byl v dubnu 2007 vyslán do své čtvrté mise jako starší specialista průzkumného odřadu 5. kontingentu AČR (PRT Fayzabád) do Afghánistánu, kde ve 28 letech zemřel na následky zranění utrpěného při sesuvu půdy. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podpraporčíka a vyznamenán Záslužným křížem MO ČR III. stupně. Jeho památka byla uctěna položením věnečku, vlaječky, svíčky a vlčího máku.
V Plzni, konkrétně v Mokrouších, je další důležité místo pro zastávku. Zde má místo posledního odpočinku štábní praporčík in memoriam Patrik Štěpánek vedle svého domova, kde žije jeho maminka s bratrem. Krásně upravené místo svědčící o spoustě lidí, kteří vzpomínají. Desátník Patrik Štěpánek zahynul 5. 8. před třemi lety během pěší patroly v blízkosti základny Bagrám při útoku sebevražedného atentátníka společně s rotným Martinem Marcinem a desátníkem Kamilem Benešem v průběhu plnění zahraniční mise Úkolového uskupení Resolute Support v boji proti terorismu. Členové výpravy uctili jeho památku, postáli mlčky před jeho hrobem, zavzpomínali.
Po dlouhém přejezdu ze západu na jih Čech navštívili poutníci na prachatickém hřbitově hrob štábního praporčíka in memoriam Tomáše Procházky, který tu při první poutní cestě také ještě nebyl. Některé osudy našich novodobých padlých jsou staré více jak čtvrtstoletí, ale osud Tomáše je pro členy výpravy pořád živý. Před třemi lety se výprava zúčastnila jeho pohřbu právě na tomto hřbitově a v témže roce předala Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů jeho domovské posádce v Chotyni poblíž Liberce. Tomáš Procházka se v Prachaticích narodil, v roce 2002 se stal vojákem z povolání, 14 let působil jako psovod, zúčastnil se čtyř zahraničních misí, ta poslední se mu stala osudnou. V srpnu 2018 odjel na poslední zahraniční operaci do Afghánistánu, v níž byl služebně zařazen jako starší psovod skupiny specialistů odřadu mentorů SHINDAND 1. jednotky podpory a vlivu Úkolového uskupení AČR Resolute Support. Zahynul na následky střelného zranění po útoku vojáka v afghánské uniformě na základně Šindánd. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu MO. Členové výpravy uctili jeho památku, přidali věneček, vlaječku, svíčku a vlčí mák k ostatním věncům a květinám, kterými tragické výročí uctili jiní. Před rokem u příležitosti tohoto výročí byla u jeho hrobu instalována Vzpomínková lavička válečných veteránů, má číslo 83. Letos čekalo na výpravu krásné překvapení v podobě setkání s tatínkem Tomáše, který přišel poutníky pozdravit, povyprávět a sdílet vzpomínky i s dávným spolubojovníkem Tomáše. Vzácné setkání plné emocí.
Úterý 9. 11. 2021
V úterý 9. 11. půl osmé ráno za mírného mrazu -2°C vyrazila výprava z Českého Krumlova do Rožmitálu na Šumavě, kde se nachází hrob podporučíka in memoriam Petra Valeše, najdeme ho na malém hřbitově kolem nově opraveného kostelíka. Hřbitov, stejně malebný jako celá horská vesnička kontrastuje s pohledem na 22letého šikovného kluka usmívajícího se na nás z fotografie na pomníku. Nezbytná svíčka, věneček, česká vlaječka a vlčí mák. Petr Valeš byl vyslán do mise UNCRO jako pomocník 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety 1. mechanizované roty 2. praporu mírových sil OSN. V roce 1995 zemřel na následky zranění utrpěného po výbuchu minometného granátu na pozorovacím stanovišti Tango 23 u obce Ličky Oska v Chorvatsku. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán medailí „Za hrdinství“.
Zase necelá hodina cesty k další dnešní jihočeské zastávce. Je to hrob štábního praporčíka in memoriam Kamila Beneše v Hluboké nad Vltavou. Kamil Beneš, Patrik Štěpánek a Martin Marcin byli v osudnou chvíli spolu na osudném místě. Kamil Beneš tragicky zahynul ve věku 28 let v roce 2018 v srpnu na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka nedaleko spojenecké základny Bagrám v Afghánistánu. Poslední rozloučení s Kamilem Benešem se s vojenskými poctami uskutečnilo 16. srpna 2018 v Hluboké nad Vltavou. Posmrtně byl dnem 5. srpna 2018 povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Prezident republiky ho dne 28. října 2018 vyznamenal Medailí Za hrdinství. V půl desáté uctili členové výpravy jeho památku položením věnečku, svíčky, vlaječky a vlčího máku.
Po dalším asi hodinovém přejezdu čekala na výpravu pietní zastávka v Choustníku u Tábora. Před 11. hodinou dopolední se dostali na hrob majora in memoriam Ing. Rostislava Samce, který tragicky zahynul v roce 1998 při leteckém neštěstí u obce Stipanjiči v Bosně a Hercegovině spolu s dalšími českými vojáky – Jaromírem Nasavrckým a Bohumilem Vávrů. Působil zde jako starší pilot vrtulníkové jednotky letecké skupiny 7. mechanizovaného praporu v rámci mise SFOR. Bylo mu 37 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti majora.
Foto: Jaromír Nasavrcký zahynul v roce 1998 při leteckém neštěstí u obce Stipanjiči v Bosně a Hercegovině | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Po poledni, se pokračuje do Českého Rudolce na místní hřbitov. Major in memoriam Bohumil Vávrů patří k trojici našich vojáků, kteří tragicky zahynuli při leteckém neštěstí u Stipanjiče (Bosna a Hercegovina) v roce 1998, Bohumilu Vávrů bylo 45 let. Od ledna 1994 byl zařazen u 6. základny dopravního letectva jako starší palubní technik. Od té doby absolvoval tři mise, přičemž v té poslední bohužel zahynul. Před pár dny, 25. října tomu bylo dvacet tři let od této nešťastné události. Bohumil Vávrů je pochovaný v Českém Rudolci, na malém hřbitově na kopci za vesnicí s nízkou hřbitovní zdí a krásným výhledem do okolí na všechny světové strany. Krásné, mystické místo pro zastavení a odpočinek, nakonec i pro ten věčný.
Z Českého Rudolce není daleko do Dačic, kde leží zde na místním hřbitově hrob podporučíka in memoriam Václava Martínka. V září 1993 byl přijat do činné služby v hodnosti desátníka v další službě a současně ustanoven starším řidičem 2. dopravního družstva dopravní čety roty technického a týlového zabezpečení praporu mírových sil OSN. V říjnu 1993 byl vyslán poprvé do zahraniční operace UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie, kde tragicky zahynul při dopravní nehodě u chorvatské obce Udbina ve věku 42 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka.
Z Českého Rudolce přejela výprava do kraje Vysočina na Jihlavsko do Stonařova, do vesnice kde uctila památku četaře Petra Hose, který přišel o život ve 25 letech při dopravní nehodě v místě Široka Kula v nynějším Chorvatsku, o rok později po Václavu Martínkovi, tzn. v roce 1995 v Buniči (Chorvatsko).
Foto: U hrobu četaře Petra Hose | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Od roku 1994 působil ve své první misi (UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie) jako starší řidič. Také na jeho hrob, tak jako na všechny ostatní, byl položen poutní věneček, česká vlaječka, svíčka a malý vlčí mák. Petrovu památku přijel do Českého Rudolce uctít s poutníky také jeho spolubojovník, Tomáš Sláma. Pro poutníky to bylo další velmi příjemné setkání.
Středa 10. 11. 2021
Den před 11. listopadem, Dnem válečných veteránů, ve středu výprava vyjela plnit úkoly do matičky Prahy. Jako prvním a také nezbytným zastavením byla zastávka v Národním památníku hrdinů heydrichiády v Resslově ulici. V kryptě byl uložen poutní věneček, v pietním tichu bylo mlčky vzpomenuto na naše hrdiny a jejich osudy. K bustě každého z nich byla přiložena malá vlaječka, svíčka a malý vlčí mák.
Foto: U Národního památníku hrdinů heydrichiády v Resslově ulici | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Ten den výprava nevynechala ani Komunitní centrum pro válečné veterány Praha, které bylo postupně zřizováno v průběhu loňského roku při Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha. Ale bohužel jeho otevření bylo z důvodu koronavirové epidemie odsunuto až na rok letošní. Centrum doplnilo již stávající komunitní péči nabízenou při brněnské a olomoucké nemocnici. Bude určeno zejména novodobým válečným veteránům a jejich rodinným příslušníkům, jako místo setkávání, podpory a pomoci v mnoha životních oblastech. Čas v centru běžel rychle, ale bylo třeba se rozloučit a splnit poslání pro tento den - navštívit tři pražská místa posledního odpočinku našich novodobých padlých válečných veteránů.
Na hřbitově v Motole je hrob poručíka in memoriam Milana Štěrby, který zemřel na následky zranění utrpěných po útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu v roce 2008. Dne 17. března jeho útvar zabezpečoval v okrese Gerešk v provincii Hilmand dánský tým CIMIC (Civil-Military Cooperation - jednotka civilně vojenské spolupráce). V 9:30 se stali terčem sebevražedného atentátníka. Milan Štěrba byl smrtelně zraněn, stejně tak zahynuli čtyři dánští vojáci a tři civilisté. Českého kolegu Jiřího Schamse těžce poranila střepina na týlu a další český voják byl raněn lehce. Na hrob byl položen poutní věneček, malá vlaječka, svíčka a vlčí mák a věnována tichá vzpomínka.
Na Olšanských hřbitovech poutníci uctili památku podplukovníka in memoriam Ing. Jaromíra Nasavrckého, který zahynul při leteckém neštěstí ve Stipanjiči v Bosně a Hercegovině, za doprovodu přátel, kteří s poutníky položili na jeho hrob věneček, vlaječku a svíčku. Helikoptéra mise SFOR tehdy mířila bez cestujících z letiště Gornji Vakuf do Splitu. Za špatného počasí letěla přes hory a musela se držet velmi nízko, těsně pod mraky. Kopírovala silnici, pokračovala do kopce a pod vrcholem kopce vrtulník Mi-17 havaroval. Kvůli špatné viditelnosti našli zřícený stroj až druhý den dopoledne. Na místě havárie stojí od roku 1999 památník, který tam nechala postavit česká armáda. Tragédii českého vrtulníku si u něj připomínají i místní obyvatelé. „Každý rok tady vzdáváme čest těmto obětem, protože si to zaslouží. (Vojáci) tu byli jako záruka a jistota míru,“ řekl v roce 2018 Luka Krstanovič, předseda městské rady v Tomislavgradu. Česká armáda byla v Bosně a Hercegovině aktivně zapojena do různých operací dvanáct let, od roku 1996 do roku 2008. Při tragédii v říjnu 1998 zahynuli tři čeští vojáci – Jaromír Nasavrcký, Rostislav Samec a Bohumil Vávrů.
Před strašnickým hřbitovem, kde se nachází místo posledního odpočinku štábního praporčíka in memoriam Jiřího Regi Schamse, čekala na výpravu Regiho maminka a sestra a pár dalších přátel. Díky nim bylo setkání u jeho hrobu ještě slavnostnější. Jirka byl před třinácti lety těžce raněn při útoku sebevražedného atentátníka ve městečku Gerešk (Afghánistán).
Foto: Místo posledního odpočinku štábního praporčíka in memoriam Jiřího Regi Schamse | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Po sedmi letech, kdy statečně čelil následkům těžkých zranění zemřel po krátké a těžké nemoci. Svým statečným letitým bojem s nepřízní osudu se stal symbolem válečných veteránů. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka in memoriam. Tímto nádherným setkáním u Jiřího hrobu byla završena letošní cesta po všech dostupných místech posledního odpočinku na padlých v novodobých zahraničních misích. Na všech místech položila výprava věneček, malou státní vlajku, svíčku a malý papírový vlčí mák vyrobený válečným veteránem, Standou Holotíkem, u každého hrobu tiše zavzpomínala a projevila úctu. Zítra zbývá už jen poslední úkol – předat Vzpomínkovou lavičku válečných hrdinů na 24. základnu dopravního letectva v pražských Kbelech, kde sloužila štb. praporčice i. m. Michaela Tichá.
Čtvrtek 11. 11. 2021
11. 11. – Den válečných veteránů je svátečním dnem, zároveň ale téměř na den smutným výročím leteckého neštěstí, ke kterému došlo 12. 11. 2020 na Sinajském poloostrově, kde plnila úkoly ve své zahraniční misi štábní praporčice i. m. Michaela Tichá. Bohužel došlo k havárii vrtulníku, která byla pro Michaelu fatální. Každý má před očima usměvavou dívku z fotografie, která proběhla všemi médii. Pro členy výpravy bylo jasným rozhodnutím, že letošní Vzpomínková lavička válečných veteránů bude věnována na posádku do Kbel jako projev úcty Michaele i všem ostatním válečným veteránům. Předání proběhlo v rámci malého slavnostního aktu zároveň s odhalením nově vytvořeného pietního místa v prostoru kbelské základny. Přítomní kolegové, rodina, pan kaplan, poutníci i všichni ostatní přítomní sdíleli společně tuto smutnou připomínku ztráty.
Foto: Letošní Vzpomínková lavička válečných veteránů byla věnována na posádku do Kbel jako projev úcty Michaele i všem ostatním válečným veteránům. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Už se také stalo tradicí, že se výprava nakonec zastavuje na Náměstí Míru, aby položila na pietním místě vytvořeným městskou částí Praha 2 poutní věneček.
Foto: Už se také stalo tradicí, že se výprava nakonec zastavuje na Náměstí Míru, aby položila na pietním místě vytvořeným městskou částí Praha 2 poutní věneček. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Velmi vkusné pietní místo na trávníku s křížky našich padlých veteránů navštěvují lidé a zatloukají malé dřevěné křížky a vlčí máky. Milá veteránská připomínka uprostřed velkoměsta.
Foto: Se starostkou Městské části Praha 2, Janou Černochovou | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Součástí byl program věnovaný veteránům a armádě. Také to byla příležitost pro ty, kteří cestu sledují na sociálních sítích, setkat se s poutníky osobně. Z letošní Cesty poděkování, úcty a pokory zbývá posledních 400 km a ty jsou domů.
Foto: S plukovníkem Eduardem Stehlíkem | Pavel Křižka (se souhlasem autora)
Pátá cesta je u konce, čas na závěrečné bilancování. Sedm dnů intenzivních prožitků, ujeto celkem 2359 km.
Epilog: V. Cesta poděkování, úcty a pokory 2021
Jsou chvíle, kdy vystává na mysli nutnost zrevidovat potřebu odhalování pamětních desek, pokládání věnečků, zapalování svíček. Je to ještě aktuální? K čemu je dobré v dnešní době připomínat staré události? Proč číst životopisy lidí, kteří tu žili?
A zas a znova nás tato revize donutí konstatovat, že to je víc než nutné. Právě přečtení životopisů těchto lidí ukazuje, jak konání každého jednoho z nás ovlivňuje naše budoucí. Ve výchově našich dětí, při udržování křehkých tradic, ve volbách. Řetízky našich jednotlivých rozhodnutí už teď směřují do budoucna. Je dobré si jednou za čas připomenout ty, kteří se pro dobro budoucna rozhodovali správně.
Poděkujme jim, žili opravdu životem pro vlast.
Poděkovat opravdu není slabost.
Petr, Andrea, Pavel, Petr
Komentáře