Polsko má předlouhou historii vojenského jezdectví a jeho lehká kavalerie zvaná huláni (původně tatarský výraz pro hrdinu nebo jezdce) byla chloubou jeho armády. Když Hitler 1. září 1939 vtrhl do Polska, přehnal se přes něj s jiným druhem zbraně – s tanky. Protože polská armáda měla stále v sestavě početné jezdectvo, byly srážky obrněné techniky s kavalerií nevyhnutelné.

Foto: Polsko má předlouhou historii vojenského jezdectví a jeho lehká kavalerie zvaná huláni (původně tatarský výraz pro hrdinu nebo jezdce) byla chloubou jeho armády. | Ministerstwo Wojny 1938 / Public domain

Svobodné město Gdaňsk, zřízené Versailleskou smlouvou, bylo poloautonomním územím, které fungovalo jako součást polského státu. Součástí úvodních bojů invaze byl slavný jezdecký útok u obce Krojanty jihozápadně od Gdaňska. Zde Hitler udeřil jako první.

Psali jsme:ČS pohraniční opevnění 1935-38 - Důmyslný obranný systém lehkých a těžkých objektů, který měl zastavit Hitlera

Současně z východu vstoupila v platnost tajná část paktu Molotov-Ribbentrop. Sovětský svaz vtrhl do země, což způsobilo naprostý kolaps polských pokusů o obranu. Zatímco Němci praktikovali bleskovou válku, Poláci byli zahnáni do kouta a nuceni bojovat na život a na smrt. Přestože polské vrchní velení mělo zpočátku určitou naději na úspěch, nepřítel byl mnohem lépe vybaven a početnější. Poláci spoléhali na odvahu jako na poslední možnost. Vše se zúžilo na hrdinské činy jednotlivců. Tak se i z jezdeckého útoku u Krojant stala novodobá legenda. Základ mýtu je pravdivý, protože Poláci skutečně hojně používali během zoufalého pokusu o obranu proti Němcům jezdectvo, ale příběh později velmi proměnila propaganda obou stran.

Pravdou je, že polské jezdectvo skutečně zažilo rozsáhlé boje a při řadě příležitostí dokázalo porážet nepřátelské pěší jednotky. Nesmyslnou verzí příběhu útoku na tanky je, že Poláci napadli jednotku, o jejíž tancích si mysleli, že jsou jen napodobeniny či návnady. Proč by něčemu takovému věřili? Odpověď se údajně skrývá v ustanoveních Versailleské smlouvy z roku 1919, která výslovně zakazovala používání tanků německou armádou. Hitler tuto dohodu porušil, ale Poláci tomu podle této verze odmítali uvěřit do té míry, že nevěřili vlastním očím.

Foto: Část jezdců byla vyzbrojena protitankovými puškami | Ministerstwo Wojny 1938 / Public domain

Bitva u Krojant se odehrála 1. září jako součást mnohem větší bitvy o Tucholský hřbet. Jednalo se o sérii střetů napříč polskou obrannou linií na severozápadě země. Krojanty, malá vesnice v severním Polsku, která spadala pod Svobodné město Gdaňsk, se staly bitevním polem, z něhož se později stal příběh pro budoucí generace. Na úvod 18. pluk pomořanských hulánů spatřil skupinu německé pěchoty odpočívající u železniční trati nedaleko obce. Plukovník Kazimir Mastalerz nařídil Eugeniuszovi Świeściakovi, veliteli 1. eskadrony, aby využil momentu překvapení. Dostal rozkaz zaútočit na Němce se svými jezdci, kteří byli vyzbrojeni kopími. Další dvě eskadrony, jejichž součástí byly i tanketky TKS/TK-3 jako podpora, byly drženy v záloze.

Psali jsme:Okno do historie - Asyrská armáda a její umění teroru

Počáteční útok se ukázal jako úspěšný. Německá pěchota se rozprchla a huláni ji pronásledovali po poli. Pak se ale do boje zapojila německá obrněná vozidla (nejspíše lehká a těžká průzkumná vozidla SdKfz 221/222 a SdKfz 231 6-Rad), která postupovala nedalekým lesem. Zahájila kulometnou palbu, která polské jezdce zdecimovala. Velitel Świeściak byl zastřelen. Plukovník Mastalerz mu přispěchal na pomoc a přiměl druhé dvě eskadrony k ústupu. Záhy byl i on zabit stejnými obrněnými vozidly.

Bitva skončila a němečtí a italští váleční zpravodajové spěchali, aby o ní informovali. Jakmile spatřili mrtvé jezdce, okamžitě usoudili, že napadli obrněnou techniku. Italský novinář Indro Montanelli toho dne napsal o statečnosti polských hulánů, kteří s kopími a šavlemi zaútočili na německé tanky. Tento článek byl výchozím bodem mýtu.

Třetina polských sil byla po bitvě u Krojant mrtvá nebo zraněná. I když byla bitva prohraná, umožnila polskému 1. střeleckému praporu a praporu národní obrany Čersk provést taktický ústup z nedaleké obce Chojnice. Boj zanechal na Němcích dojem, protože pro tento den ukončili svůj postup. Překvapivé útoky hulánů narušily postup wehrmachtu na několika místech fronty.

Polákům se dařilo vyhýbat německým tankům a udeřit na pěchotu zezadu a zbavit tím obrněné jednotky její podpory. Při 15 různých příležitostech se polským jednotkám podařilo provést výpady, krýt ustupující spřátelené jednotky a vyvolat paniku a zmatek v nepřátelských řadách. Přestože kopí přestalo být v roce 1937 součástí oficiálního jezdeckého arzenálu, bylo stále k dispozici jako zbraň, kterou jezdec vézt mohl. Tradiční dlouhé kopí bylo často zdobeno malou polskou vlajkou, a tak bylo kromě účinné zbraně proti pěchotě vnímáno i jako motivační nástroj.

Po měsíci bojů padlo Polsko do rukou svého dobyvatele. Nacisté chtěli poražené Poláky zesměšnit dalším rozvíjením propagandistického mýtu, který zahrnoval sebevražedné útoky polské jízdy na německé tanky. Chtěli poukázat na to, jak jsou Němci ve srovnání s primitivními Poláky nadřazení.  Poláci tento mýtus vnímali spíše jako lichotku – a příběh hrdě a vzdorovitě převzali. Mýtus přežil válku a byl používán jako sovětská propaganda k diskreditaci předválečných polských důstojníků, kteří údajně plýtvali životy svých vojáků, což bylo ze strany Sovětů při přístupu jejich velitelů k lidským životům vlastních vojáků zcela licoměrné až absurdní.

Přesto zůstává příběh v polské variantě dodnes inspirativní, protože zobrazuje romantickou statečnost proti přesile nepřítele. Spisovatele Günthera Grasse, nositele Nobelovy ceny, zpráva o Polácích útočících na německé tanky obzvlášť zasáhla. Ve svém slavném románu „Plechový bubínek“ z roku 1959 napsal: „Nejdříve se však shromáždí se západem slunce za zády – neboť barva a romantika jsou jejich výsadou – a před nimi německé tanky, hřebci z hřebčína Krupp von Bohlen und Halbach, na celém světě nejsou žádní ušlechtilejší. Ale Pan Kichot, výstřední rytíř zamilovaný do smrti, skloní kopí s červenobílým praporcem a vyzve své muže, aby políbili ruku té dámy. Praporce bíle a červeně rachotí na špicích a zapadající slunce rudne jako třešně, když zvolá na svou kavalerii: „Vznešení Poláci na koních, to nejsou žádné ocelové tanky, to jsou pouhé větrné mlýny nebo ovce, vyzývám vás, abyste dámě políbili ruku.“

Zdroj: warhistoryonline.com