Mark Twain kdysi popsal sochu Umírající lev v Luzernu jako nejsmutnější a nejdojemnější kus kamene na světě. Tato socha byla vytvořena jako památka na švýcarské gardy, které sloužily francouzskému králi Ludvíku XVI. Garda se v srpnu 1792 statečně bránila přesile zdivočelého davu, když revolucionáři zaútočili na královský palác Tuileries v Paříži během francouzské revoluce. Švýcarská garda měla zvláštní postavení, neboť měla za úkol přímou ochranu krále.

Foto: Garda se v srpnu 1792 statečně bránila přesile zdivočelého davu, když revolucionáři zaútočili na královský palác Tuileries v Paříži během francouzské revoluce. | Wikimedia Commons / Public domain

Pluk Švýcarské gardy se skládal ze čtyř praporů a jedné jízdní setniny s osmi děly. Původní počet gardistů činil 2 416 mužů, avšak v roce 1792 se jejich stav snížil na 1 500 kvůli nejisté situaci ve Francii, která bránila naverbování nových rekrutů ze Švýcarska. Navíc král nařídil předat osm děl s municí Národní gardě. Velitelem Švýcarské gardy byl původně králův bratr Karel Filip, který však emigroval do zahraničí. Jeho místo zaujal generálporučík hrabě Louis Augustin d'Affry, který pocházel z Freiburgu. Avšak d'Affry byl již velmi starý a navíc byl politickým oponentem královny. Proto byl v srpnu 1792 ze zdravotních důvodů odvolán.

Psali jsme:Skvělý úspěch CZ Shooting Teamu na mistrovství Evropy 2023 v IPSC střelbě

Umírající lev je socha, která zobrazuje gardisty v jejich posledních okamžicích. Lev, který symbolizuje francouzskou monarchii, je zobrazen v agónii a je nabodnutý na kopí. Tuto sochu lze nalézt v Luzernu a je to jedna z nejsentimentálnějších švýcarských památek.

Vše začalo 1. srpna 1792, když byl v Paříži oznámen Manifest brunšvického vévody. Karel II. Vilém Ferdinand Brunšvický, vrchní velitel pruských a rakouských armád, které byly připraveny k pochodu na Francii, v něm pod hrozbou útoku vyzval francouzské obyvatelstvo, aby propustilo královskou rodinu a navrátilo Ludvíkovi XVI. jeho legitimní práva. Tato proklamace měla ale opačný účinek. V pařížských sekcích začaly přípravy na povstání. K moci se protlačili radikální revolucionáři v čele s Maximilienem Robespierrem. Žádali okamžité rozpuštění Národního shromáždění a svolání Konventu, který by projednal reformu ústavy z roku 1791. Vévodův manifest vedl k nevyhnutelnému povstání, neboť pařížské obyvatelstvo bylo revolučně naladěno. Téměř denně se před Tuilerijským palácem konaly pochody protestujících skupin sansculotů. Pařížské sekce daly Národnímu shromáždění lhůtu do 9. srpna, aby souhlasně odpovědělo na jejich žádost o sesazení krále. Když 9. srpna 1792 Národní shromáždění stále žádný výnos o králi neschválilo, rozezněly se v noci na 10. srpna po Paříži zvony na popud bývalého františkánského kláštera. Na radnici založily radikální sekce namísto legální Pařížské komuny Povstaleckou komunu (Commune insurrectionnelle). Na Dantonův rozkaz bylo mezi měšťany rozdáno na 80 000 nábojů. Nyní byla legislativa násilím dotlačena k sesazení krále a k ústavním změnám.

Foto: Mark Twain kdysi popsal sochu Umírající lev v Luzernu jako nejsmutnější a nejdojemnější kus kamene na světě. Tato socha byla vytvořena jako památka na švýcarské gardy, které sloužily francouzskému králi Ludvíku XVI. | Wikimedia Commons / Public domain

Vlivem bouřlivých událostí, které zasáhly Paříž, Švýcarská garda obdržela 4. srpna rozkaz přesunout se ze svých kasáren do Tuilerijského paláce. Avšak, situace se brzy zhoršila a garda musela být narychlo stáhnuta zpět. Dne 7. srpna bylo 300 gardistů odveleno do Normandie, pravděpodobně za účelem připravit útěk krále do Anglie. To znamenalo, že garda měla pouhých 900 mužů, kteří mohli bránit palác.

Psali jsme:Letecký závod Sokol předal první letošní várku modernizovaných ruských stíhaček MiG-31

Situace se však nezlepšila a 9. srpna přišel rozkaz Národního shromáždění, aby se k gardistům připojili další vojáci z Národní gardy. Naštěstí, 2000 gardistů dorazilo v noci z 9. na 10. srpna. Avšak, loajalita těchto vojáků nebyla jistá, což způsobovalo velké obavy. Národní garda měla k dispozici 12 kanónů a 900 jezdců, ale situace byla napjatá.

Když dorazila zpráva o vzpouře ve městě proti králi, v táboře národních gardistů údajně zůstalo jen 30 osob. Podle jiných zdrojů, velitel d'Affry Národní gardu odmítl vyzbrojit větším množstvím munice, neboť považoval obranu Tuilerijského paláce za beznadějnou a nechtěl riskovat konfrontaci mezi národními gardisty a pařížským obyvatelstvem.

Kromě vojska se v paláci nacházelo také několik šlechticů, kteří byli loajální králi. Celkově to byla kritická situace, která ukázala, jak nebezpečnou hrozbou mohou být nepokoje a vzpoury.

V noci na 10. srpna roku 1792 se v Paříži odehrála událost, která otřásla francouzskou monarchií. Převzala zde totiž moc Commune insurrectionnelle, revoluční vláda s podporou měšťanských a dělnických vrstev. Král Ludvík XVI. a jeho rodina se v té době nacházeli v Tuilerijském paláci, kde se kvůli povstaleckým náladám většina gardistů rozhodla přespat. V 23 hodin byl královskému dvoru zpráva o plánovaném útoku na palác, při kterém měl být král zajat a umístěn jako rukojmí ve Vincennes. Cílem bylo chránit Paříž před útoky zahraničních vojsk.

Král byl klidný a spal po celou noc, i když se v okolí paláce shromažďovali ozbrojenci. Teprve v šest ráno byli povstalci připraveni k obsazení města. Markýz de Mandat, velitel Národní gardy v Paříži, byl pod záminkou zvládnutí situace na radnici zavražděn povstalci. Na jeho místo byl dosazen příznivec krajní levice, jakobínů.

Kolem sedmé hodiny ráno přitáhla před palác větší část Národní gardy a král se rozhodl ověřit si loajalitu svých gardistů. Společně s manželkou se vydal k gardistům, aby je oslovil. Současně se u krále objevil Pierre-Louis Roederer, girondista a pověřenec Národního shromáždění, a nabídl mu ochranu v prostorách parlamentu, který sídlil v sousední budově Jízdárny. Král nakonec podlehl nátlaku a společně s rodinou a suitou opustil palác. Dva prapory Národní gardy a 150 švýcarských gardistů doprovodili krále a jeho rodinu do Jízdárny, kde byl král s rodinou uložen do lóže v kancelářích prezidenta parlamentu. Tato událost znamenala konec éry absolutní monarchie a zahájení nové etapy francouzské revoluce.

750 gardistů a asi 200 šlechticů se stáhlo zpět do paláce, na jehož nádvoří vzápětí vtrhli příslušníci komuny. Celkem bylo v paláci asi 1000 obránců, kteří měli stanoviště v zámecké kapli. Hlavním velitelem byl v té chvíli maršál Augustin-Joseph de Mailly. Slabinou obránců bylo především chybějící dělostřelectvo. Dav komuny se skládal asi ze 100 000 osob s 50 děly, ale jen asi 25 000–30 000 tvořilo organizované oddíly. Někteří se pokoušeli přemluvit obránce, aby se přidali na jejich stranu a prodlužovali předání budovy. Z nejasných příčin došlo k eskalaci. Když útočníci zahájili palbu z děl na palác, obránci přešli do protiútoku a vytlačili neorganizovaný dav z nádvoří a z Place du Carrousel do postranních ulic u Louvru. Při tom několik útočníků zahynulo a gardisté ukořistili několik děl a větší množství munice.

Když v prostorách Národního shromáždění zazněly střelby, Ludvík XVI. byl pod tlakem poslanců donucen podepsat rozkaz, který nařizoval švýcarským gardistům ústup k budově Národního shromáždění. Rozkaz nejprve dorazil k důstojníkům, kteří bojovali u strany od Louvru. Ovšem ve všeobecném chaosu nedošel povel k ústupu všem oddílům gardy. Ti, kteří pokračovali v boji, byli v následujících bojích převážně zabiti. Část oddílu se probila až k parlamentu, jiný oddíl asi 50 mužů padl do zajetí, ale cestou do vězení byli zabiti davem. Přeživší gardisté, kteří se dostali do Národního shromáždění, obdrželi od krále rozkaz složit zbraně a vrátit se zpět do kasáren. Kasárna však byla mezitím vydrancována a vypálena a návrat byl kvůli radikálním davům nemožný. Zbylých 150 vojáků bylo proto umístěno do kostela kláštera feulantů.

Polovina generální setniny se zdráhala odevzdat zbraně a pokusila se probít do svých kasáren. Při pochodu na Champs-Élysées však byli poraženi. Několik málo přeživších bylo následně vyslýcháno na pařížské radnici a poté zabito. Veliteli jednotky, plukovníkovi von Erlach, byla odříznuta hlava a nošena po ulicích v triumfálním průvodu. Zbývajících asi 450 gardistů, kteří se o rozkaz o stažení nedozvěděli, bojovali dál.

Kolem 11. hodiny zahájili národní gardisté ​​s podporou asi 30 až 40 děl útok na palác. Švýcaři ztráceli palác sálem za sálem, přesto způsobovali útočníkům vysoké ztráty. Také se jednotky pokusily neúspěšně probít do svých kasáren. Když nakonec došlo Švýcarům střelivo, tak zahodili zbraně a vzdali se. Byli bez milosti zdivočelým davem brutálně povražděni.

Lůza se valila do paláce, podřezávala každého, koho potkala - ceremoniáře, pážata, dvěřníky, kuchaře, služebné, vojáky i následníkova vychovatele. Revolucionáři vyhazovali těla z oken, napichovali hlavy na píky, rabovali pokoje, rozbíjeli nábytek a okna, kradli šperky a ozdoby a rozhazovali papíry po podlaze. Uprchlíci, kteří se snažili utéct, byli sraženi v zahradě a rozsekáni pod stromy nebo u fontán. Někteří se vyšplhali na památníky, ale píky a bajonety útočníků je dostaly dolů. Lůza nestřílela, aby neponičila mramor, raději se vrhali natahovali a snažili se bodnout. Jeden svědek viděl, jak si velice malí chlapci hráli s lidskými hlavami, další slyšel, jak "jeden poctivý řemeslník" poznamenal: "Ach, Monsieur. Prozřetelnost ke mně byla milosrdná. Vlastníma rukama jsem podřezal tři Švýcary."

Jeden královský sluha později vylíčil: "Běhal jsem z komnaty do komnaty, ale když jsem viděl, že místnosti i schodiště jsou již posety mrtvolami, rozhodl jsem se vyskočit z králových komnat z okna na terasu. Poté jsem utíkal k brance do zahrady, kde nějací Marseillané právě zavraždili několik bezbranných Švýcarů a okrádali je. Jeden z nich ke mně přiběhl se zakrváceným mečem v ruce a řekl: "Nazdar, občane! Nemáš zbraň? Vezmi si to a pomoz nám zabíjet." Naštěstí jsem po meči nesáhl a další Marseillan se na mě neútočil, pravděpodobně kvůli prostému kabátu, který jsem měl na sobě. Někteří pronásledovaní Švýcaři se skryli v sousední stáji, tak jsem se tam také ukryl. Brzy byli kousek ode mě rozsekáni na kusy.

Když pán domu uslyšel jejich naříkání, vběhl ven a odvedl mě sebou do domu. Zanedlouho se přišla skupina ozbrojenců podívat, jestli se v domě neskrývají další Švýcaři. Po marném hledání se zastavili, majíce ruce rudé od krve, a začali jeden druhému chladně líčit vraždy, kterých se dopustili. Zůstal jsem v domě do čtyř hodin odpoledne a před očima se mi odehrávaly všechny páchané hrůzy. Někteří muži stále pokračovali v jatkách, jiní odřezávali mrtvolám hlavy, zatímco ženy naprosto bezostyšně a nemravně mrzačily mrtvá těla, odřezávaly z nich kusy masa a triumfálně si je odnášely.

V podvečer jsem vyrazil do Versailles a překročil Pont Louis Seize posetý nahými mrtvolami mužů, kteří byli vzhledem k nesnesitelnému vedru již ve vysokém stupni rozkladu.

Po skončení útoku na palác byli v kasárnách zatčeni a popraveni i zbývající Švýcaři. Podle pramenů padlo celkem mezi 550 a 700 švýcarskými gardisty. Na straně Pařížanů a Národní gardy se odlišné prameny udávají počty od 600 až do 4000 mrtvých. Přestože hrozilo nebezpečí, podařilo se díky pomoci některých Pařížanů několika švýcarským gardistům uprchnout z Paříže - jednalo se o 17 důstojníků a 200 poddůstojníků a vojáků. 246 gardistů a důstojníků, kteří byli do 11. srpna v Konventu, bylo zatčeno a 2. září 1792 revolučním tribunálem odsouzeno k trestu smrti a následující dny byli popraveni. Pouze polní maršál Bachmann byl dne 3. září řádně popraven gilotinou. Těla gardistů byla pohřbena na hřbitovech Madeleine a Roule.

Zdroj: historie válek