Vládci velkých říší měli ve zvyku si vydržovat vlastní osobní gardu, která k byla k panovníkovi loajální a oni se na ni mohli spolehnout. V Byzanci tuto roli plnili divocí Seveřané, kteří byli k císaři mimořádně věrní svědomitě plnili svěřené úkoly. Oficiální vznik Varjažské gardy se datuje v roce 988, kdy Vladimír, kníže Kyjevské Rusi, vyslal kontingent 6000 Varjagů, kteří patřili k jeho vlastní družině, na pomoc byzantskému císaři Basileovi II. Císař tehdy čelil nebezpečnému povstání generálů a hlavně díky tomuto kyjevskému oddílu 13. dubna 989 se podařilo císaři vzbouřence v bitvě u přístavu Abydos porazit, díky čemuž si zachránil trůn. Basileos se rozhodl, už nebude byzantským vojákům věřit, starou strážní jednotku Exkoubitai rozpustil a ze spolehlivých Varjagů vytvořili novou osobní stráž, Varjažskou gardu. Ta sloužila následujícím císařům prakticky až do zániku císařství.

Foto: Varjažská garda - elitní jednotka byzantské armády | Varjag - Kampgruppe

Její název je odvozený od skandinávského pojmenování Varingjar, což znamenalo skupinu společníků vázaných vzájemnou přísahou. Příslušníky Varjažské gardy se totiž stávali zmiňovaní Seveřané, Dáni, Norové, Švédi a i Islanďané, kteří se v malých skupinách jako obchodníci či nájezdníci pohybovali od 9. století po celé východní Evropě. A přes dnešní Rusko se dostávali do Konstantinopole. Od konce 11. století se ke Skandinávcům do gardy hlásili i Anglosasové, kteří opouštěli Anglii poté, co ji ovládli Normani.
Seveřané vstupovali do služeb císaře s vlastním bojovým vybavením. Jeho základ tvořila kroužková košile s krátkým rukávem splývající až na bedra a železná kónická přilba zvaná spangenhelm, někdy vybavená nánosníkem. K ochranné výbavě patřil i neodmyslitelný kulatý štít se středovou puklicí s průměrem 80 až 100cm, od 11. století potom podlouhlý štít mandlového tvaru. Nejtypičtější útočnou zbraní Varjagů byl dvojitý rovný meč vikingského typu a obouruční sekera s násadou často dlouhou až 120 cm a s jedním zaobleným ostřím. Díky ní bývají Varjagové v byzantských pramenech často označováni jako pelekyforoi ( nosící sekeru ). Kromě toho ovládali Seveřané i boj s kopím a dokázali velmi dobře bojovat s oštěpy. Po zařazení do Varjažské gardy dostávali Seveřané z císařské zbrojnice další části výstroje, kterými si mohli své vybavení vylepšit. To se týkalo zejména jejich zbroje, když svou kroužkovou košili nahradili kvalitním byzantským lamelovým brněním zvaným klibanion, které sahalo jen po pás a prošívanou suknicí, jež chránila nohy od pasu až po lýtka. Při vstupu do gardy začali Seveřané nosit svůj meč na tzv. římský způsob, tedy v pochvě visící na bandalíru z pravého ramena.

Psali jsme:Nacistický hon na homosexuály

Varjažská garda představovala elitní jednotku těžké pěchoty, proto její členové nikdy nebojovali jako jízda. Pokud je v pramenech někdy zmínka o Varjazích na koních, šlo o potřebu se rychle přesunout na bojiště. Varjažská garda nejčastěji v bitvách nastupovala v těsné pěchotní formaci složené z několika tisíc mužů. Bývala hluboká několik řad a podle potřeby chránila velitelské stanoviště císaře, nebo pomalu postupovala vpřed a vytlačovala protivníka z bojiště. Varjagové také velmi často sloužili jako záloha. Silné defenzívní schopnosti jejich těsné formace vůči jakékoliv pěchotě a jízdě nepřítele umocňovala taktika štítové hradby, typická kromě Skandinávců i pro Anglosasy. Kromě vynikající obrany mohl byzantský císař využít své gardisty i ofenzívním způsobem a vyslat je proti konkrétnímu bodu nepřátelské sestavy, kde hodlal udělat průlom. Tehdy jim hodně pomáhala kvalitní zboj a obouruční sekera.
Tato taktika se uplatnila například v bitvě u Beroe v roce 1122, kdy na Byzanc zaútočili nomádští Pečeněhové. Císař Jan II. zorganizoval vojenskou výpravu, která měla útočníky zničit. Byzantské vojsko mělo 10 000 mužů a jeho součástí bylo 540 Varjagů. Byzantinci zaútočili na pečeněžský tábor, který byl podle nomádské taktiky opevněný vozovou hradbou. Varjagové nejdříve čekali v záloze, ale když císař Jan Komnénos viděl, že jeho vojáci nedokáží vozovým opevněním prorazit, přikázal, aby zaútočila garda, kterou osobně vedl. Varjagové s císařem v čele se v těsné formaci přiblížili k vozové hradbě, přičemž jejich kvalitní zbroj eliminovala účinky nomádské lukostřelby. Následně za pomoci obouručných seker prosekali na několika místech vchod do pečeněžského tábora, čímž docílili rozhodující průlom, který do tábora pronikl i zbytek byzantského vojska.

K hlavním povinnostem Varjagů v gardě patřila neustálá strážní služba ve Velkém císařském paláci v Konstantinopoli, nebo kdekoliv, kde se právě císař zdržoval. Varjagové také samozřejmě doprovázeli císaře do bitev, kde ho hlídali. Ne všichni Varjagové sídlili v blízkosti panovníka, protože část z nich zůstávala roztroušená v provinciích říše, aby střežila specificky významné lokality. Vzhledem k tomu, že Varjagové byli v podstatě Vikingové, asi nepřekvapí, že malé oddíly Varjagů bývaly zformované do lodních posádek a následně detašované pro službu v byzantském námořnictvu.
V řadách celé gardy vládla striktní disciplína, kterou bez výjimky dodržovali všichni její členové. Velitelem Varjažské gardy byl důstojník označovaný titulem akolouthos ( pobočník ), který zpravidla patřil osobním přátelům císaře. Do pozice velitele se mohl vypracovat jakýkoliv člen gardy na základě svých osobních schopností, ale samozřejmě se stávalo, že funkci často dostali urození Seveřané. Roku 1034 se například velitelem gardistů stal Harald, nevlastní bratr norského krále Olafa II. Svatého. Později byl velitelem gardy i známý Harald Hardrada, který mimo jiné prohrál bitvu o vládu v Anglii u Stamfordského mostu. Všichni příslušníci gardy dostávali jednou za měsíc vysoký žold ( roga ), který byl vyplácený v byzantské zlaté měně. Někdy, při výjimečných příležitostech, kdy chtěl císař své muže potěšit, mohli Varjagové rituálně vyplenit předem vybrané místnosti v císařském paláci, do kterých byly předem umístěni rozličné cennosti. Během válečných tažení měli Varjagové nárok na podíl z kořisti, který nebyl malý. Není proto divu, že mnoho Varjagů se po skončení služby vrátili domů jako boháči. Výhodou jejich služby prvotřídní zásobování jídlem, kvalitní ubytování a často se císař postaral o to, aby dostali velmi kvalitní víno.

Varjagové se císařům odměňovali extrémní věrností a oddaností. Byli v zemi cizinci, nevlastnili v císařství žádnou půdu a nemovitosti, a proto neměli žádný důvod proti císaři kout pikle, jak tomu bývalo u gardistů v jiných zemí. V zájmu Varjagů bylo, aby se císař, který je štědře platit a živil, udržel na trůnu, a byli proto ochotni udělat cokoliv. Poslední bojové nasazení Varjažské gardy se odehrálo během tragické čtvrté křížové výpravy, kdy křižáci dobyli a krutě vyplenili Konstantinopol. Varjagové statečně bránili hradby a 17. července 1203 zmasakrovali oddíl francouzských rytířů, kteří se pokoušeli za pomoci žebříků proniknout na hradby. Varjagové je všechny rozsekali svými sekerami a poshazovali z hradeb a do zajetí se dostali jen dva Francouzi. Varjagové město opustili krátce před jeho pádem, ale nejednalo se o dezerci, protože císař utekl jako první a oni už neměli komu sloužit. Když byla v roce 1261 byzantská říše znovu obnovena, byla obnovena i Varjažská garda, ale už se jednalo jen o malou ceremoniální jednotku.

Zdroj: historie válek

Psali jsme:Modernizovaný systém NASAMS a pásová vozidla z Německa pro PVO Nizozemska