Velká sněhová bitva u Fredericksburgu
Zimu 1862-1863 trávila Konfederační armáda Severní Virginie v zimních táborech u Fredericksburgu. Zimní vojenské tábory tehdy připomínaly vesnice, kterými křižovaly cesty, byly tam kostely i několik obchodů. Kvůli sněhu a zabláceným cestám byly takové tábory často odříznuté od okolního světa a vojáci byli odkázáni sami na sebe. Jak to už bývá během válek té doby, v táborech zuřily nemoci, které pak často zabily více vojáků než nepřátelské střely. Mohly za to špatné hygienické podmínky, špatné odklízení odpadu a nedostatek kvalitních zdrojů pitné vody. Kromě těchto neduhů trápil vojáky ještě jeden problém - obrovská nuda.
Vojáci si sice během zimních měsíců odpočinuli a mnohým se zahojily zranění, ale vojáky bylo taky třeba nějak zabavit. Nešlo jen o nudu, ale také o to, aby muži celé měsíce jen nepoléhávali ve stanech a trochu si udržovali kondičku. Důstojníci se to snažili vyřešit tím, že se pokoušeli své muže nějak zaměstnat a vyhledávali jim různé práce. Takováto stále se opakující činnost však byla únavná a vojákům vadila. Proto se důstojníci snažili své vojáky zabavit i jinými způsoby, jako byly společné modlitby, hraní karet, psaní dopisů a nebo vyprávění veselých příběhů z války. V únoru 1863 pak jeden z konfederačních důstojníků vymyslel zcela unikátní zábavu, na kterou pak všichni vzpomínali po celou válku.
Foto: Po sněhové bitvě u Fredericksburgu se sněhové bitvy staly součástí zimních táborů a bojující jednotky pořádaly opravdové manévry. (ilustrační foto) | Pixabay / Public domain
Tehdy 19. února údajně napadlo 20 cm sněhu a o dva dny později dokonce 22 cm sněhu. 25. února se pak počasí zlepšilo, začalo svítit sluníčko a trochu se oteplilo. Toho rána pak několik oddílů ze Severní Karolíny zaútočilo proti části tábora, kde byli ubytováni vojáci z Georgie. Útočníci byli ozbrojeni sněhovými kulemi a mezi útočníky byli nejenom pěšáci, ale i opěšalí kavaleristé a dělostřelci. Napadení muži byli útokem zaskočeni a vojáci ze Severní Karolíny tak snadno pronikli do jejich tábora. Hluk z bitvy se rychle šířil táborem a na pomoc bojujícím mužům přicházely další a další jednotky.
Útočící brigádu ze Severní Karolíny tehdy vedl generál Joseph Kershaw, bránící se brigádě z Georgie pak velel plukovník Stiles a nakonec se do bitvy zapojilo přes 10 000 mužů. Sněhové koule v obrovských počtech nemilosrdně prořezávaly vzduch a každý zásah byl odměněn jásotem vojáků z jiných jednotek, kteří boji přihlíželi. Do bitvy se zapojili i důstojníci, kteří se buď aktivně zapojili do bitvy, nebo aspoň ze zálohy povzbuzovali své muže voláním, aby bojovali do poslední sněhové koule a neudělali svému státu ostudu. Protože se vojáci ze Severní Karolíny ocitli na nepřátelském území a do bitvy se postupně zapojili všichni vojáci z napadaného tábora, jako byli i písaři, kuchaři nebo muži od trénu, byli nakonec útočníci přečísleni a vyhnáni z tábora.
Poražená armáda se následně vrátila do svého tábora a pod dozorem generála Kershawa začali vojáci plánovat další postup. Ale ani vítězové nezaháleli a rozhodli se pro odvetu. Celá brigáda z Georgie se seřadila do vojenské formace a vedena plukovníkem Stiles napochodovala k táboru brigády ze Severní Virginie. Brigádě hrála do pochodu vojenská hudba a vojáci z jiných útvarů příslušníky brigády podporovali svým rebelským kvílením. Celý konfederační tábor už byl na nohách napjatě sledoval sněhovou bitvu. Boji dokonce přihlíželi i generálové Lee, Longstreet a Jackson i se všemi důstojníky svých štábů.
Když pak vojáci plukovníka Stilese dorazili do tábora Severních Karolíňanů, čekalo je nemilé překvapení. Vojáci z Georgie si stačili vytvořit obrovské zásoby munice, naskládali stovky sněhových koulí do pyramid a dalšími koule si nacpali do svých toren. Takže když se k nim pak Severní Karolíňané přiblížili, měli obránci obrovskou palebnou převahu, protože nemuseli „nabíjet“ a měli dostatečnou zásobu munice. Útočníci tak byli brzy zastaveni a vyhnáni za pokřiku přihlížejících z nepřátelského tábora. Pamětníci vyprávěli, že se do bitvy tehdy zapojili i muži z jiných jednotek, dokonce i důstojníci ze štábu generála Jacksona. Jackson, Lee ani Longstreet se bitvy sice přímo nezúčastnili, avšak všichni tři prý schytali několik sněhových kulí a určitě nešlo o náhodu.
Sněhové bitvy se následně staly součástí zimních táborů a bojující jednotky pořádaly opravdové manévry. V bitvách se brali zajatci, každý zasažení voják musel odejít do zajetí, ze kterého se musel vykoupit. Úsměvnou dohru pak měla první sněhová bitva pro generála Jamese Longstreeta. Tu zimu se v nedalekém Frederickburgu ubytovala jeho manželka a Longstreet, když to počasí umožňovalo, jí tam navštěvoval. To se pochopitelně některým vojákům, kteří měli své ženy daleko, nelíbilo a tak vždy, když Longstreet na svém koni opustil tábor, si na generála počíhali a zasypali ho salvou sněhových koulí. Nejdříve to „Starý Pete“ nebo „Holanďan“, jak mu vojáci říkali, velkoryse ignoroval, ale pak ho to začalo štvát a učinil tomu přítrž. Jeden den se na místě přepadení zastavil a než vojáci stihli hodit koulí, velmi tiše jim řekl: „Jen si hoďte. Ale jestli mě trefí jediná koule, nebude mít žádný muž z vaší brigády dovolenou.“
Zdroj: historynet.com
Komentáře
Vaclav.Flek
03. 01. 2022, 19:05pro Jerzy Malinowsku : To, co pisete o cernosich, je asi pravda, ale netyka se stretu u Fredericksburgu, ktery mam n a mysli ja. Ten se prave tykal boju Iru s Iry na obou stranach pomyslne barikady.
Alda
03. 01. 2022, 13:19Pane Tinterove, zapracujte, prosím, na ne právě nejlepším pravopisu nebo si nechte Vaše články projít jazykovou redakcí. Docela špatně se to čte.
Jerzy Malinowski
03. 01. 2022, 12:22ad Flek. Nebojovali proti sobě jen Irové ale také černoši. Ti jižanští byli disciplinovaní ale ti seveřanští odmítali proto černochům z Jihu bojovat. Lincoln rozhodl, jestli nebudou bojovat, nechat je pověsit. Pak už to šlo ..
Vaclav.Flek
02. 01. 2022, 22:34No, nevim, ja ten pribeh o snehove bitve neznam, za to znam jiny, a to velmi krvavy pribeh o bitve u Fredericksburgu v prosinci 1862. Skoncil jizanskym defenzivnim vitezstvim, pote, co odrazili nekolik utoku federalni pechoty na sve pevne pozice, umistene ve svahu. To umoznilo vojakum Konfederace vest s prehledem palbu na modrokabatniky, kteri se formovali k utoku v udoli pod nimi.
O teto bitve mam skvely roman americkeho autora Kirka Mitchella "Fredericksburg" (New York 1996). Jeho osou jsou tragicke osudy Iru, cerstvych pristehovalcu do Spojenych statu, kteri se ve snaze rychle ziskat americke obcanstvi masove hlasili do armady. Tragicky osud ovsem zpusobil, ze irske jednotky bojovaly v armadach Unie i Konfederace, a u Fredericksburgu dokonce primo proti sobe. Muzi, kteri prijeli ze zoufaleho, hladem zmitaneho Irska do Ameriky hledat novou nadeji, se nyni pobijeli mezi sebou... Snehove koule tam nebyly.