Mise UNPROFOR byla ustanovena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27. listopadu 1991. O účasti naší armády v mírových misích na území bývalé Jugoslávie rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní republiky svým usnesením č. 27 ze dne 16. ledna 1992, Původním místem určení připravovaného praporu byla mise OSN UNTAC v Kambodži. Hned na to se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově urychleně stavěl československý prapor v síle 500 osob začleněných do tří rot a velení praporu.

Foto: 3. četa 1. RRN při budovaní check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Do jednotky byli zařazováni jen vojáci-dobrovolníci, kteří byli ochotni plnit úkoly nasazení na vysoké profesionální úrovni se schopností plně se podřizovat rozkazům a nařízením, které vyplývaly z mandátu OSN pro danou mírovou operaci. Prapor byl tvořený z menší části profesionálními vojáky a z větší části vojáky základní služby, většinou z VZ MS OSN v Českém Krumlově, kteří podepsali závazek k Další činné službě a vojáky v záloze. Dnem 7. března 1992 vstoupil v platnost mandát Organizace spojených národů pro ČSFR a 11. března téhož roku vydalo Federální shromáždění ČSFR souhlas k vyslání jednotky.  O dva dny později odletěla první skupina patnácti důstojníků Čs. armády do bývalé Jugoslávie. Pět z nich bylo určeno pro štáby UNPROFOR a deset tvořilo kontaktní skupinu důstojníků praporu mírových sil. Pod velením pplk. Karla Blahny, obsadil prapor prostor odpovědnosti v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska (oblast tehdejší Republiky srbská Krajina - RSK). Příslušníci praporu působili v sektoru JIH, spolu s francouzským a keňským praporem mírových sil.

Psali jsme:Pilot John McCain přežil v severovietnamském zajetí více než pět let. Vrátil se domů mezi posledními

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

K nejdůležitějším úkolům zde patřilo vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovištích (Check point), organizování mobilních pozorovacích týmů, vybudování pozorovacích míst (TANGA), dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran, ochrana obyvatel chorvatské obce Podlapač, patrolovací činnost a humanitární pomoc. Ta spočívala například v ostraze a materiálním zabezpečení dočasného tábora pro přesídlence u osady Dolní Lapač, kromě toho byl zabezpečován i doprovod konvojů s humanitární pomocí nebo konvojů s uprchlíky z RSK do Chorvatska.

3. Četa 1. roty rychlého nasazení (RRN), ve které jsem sloužil, dostala za úkol vybudovat check point u Koranského mostu, na samém začátku Plitvických jezer. To bylo strategické místo, protože most byl umístěn na hlavní silnici z chorvatského Karlovace do Titovy Korenice a také to byl první check point na území, které bylo pod kontrolou československého praporu. Silnice byla velmi frekventovaná, ať už místními obyvateli, srbskou milicí, nebo jednotkami UNPROFOR.

Budování začalo v květnu a check point byl dokončen na přelomu června a července. Jako místo pro check point bylo vybráno odpočívadlo na konci mostu ve směru na Plitvice. Úmysl byl takový, že se hlavní silnice uzavře a průjezd vozidel bude odpočívadlem. Nejdříve byl proveden ženijní průzkum v jeho okolí. Jako první se začal budovat bunkr zhruba uprostřed odpočívadla. Byl ve tvaru kruhu asi 2 m hluboký, z toho 1 m byl z pytlů písku, zbytek byl v zemi, průměr byl asi 2,5 m a střecha byla z dřevěných prken pokrytých pytli s pískem a zakryta zelenou plachtou s nápisem UN, stejně tak byly označeny ostatní bunkry. Tento bunkr sloužil při budování stanoviště i jako místo pro stráž, která pozorovala a hlídala okolí, většinou to byl 1 voják s kulometem.

Psali jsme:Araukánie: Příběh staletého vzdoru původní Ameriky

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Další etapou bylo postavení první ochranné zdi, která chránila vnitřní prostor stanoviště. Základem zdi byly kameny a na nich byla postavená stěna z pytlů s pískem se střílnami, byla cca 20 m dlouhá a 2 m vysoká. Na konci zdi byl pak ve směru na Plitvice vykopán další, tentokrát čtvercový, bunkr zhruba stejných rozměrů jako předchozí bunkr. Vstup do bunkru byl z vnitřního prostoru stanoviště.

Pak se pokračovalo s budováním místa pro vojáky ve službě a kuchyně, která byla i jakousi společenskou místností a jídelnou. Základnou této stavby byl velký dřevěný poutač na Plitvická jezera. Při stavbě kuchyně nám byli velkými pomocníky vojáci z Roty oprav techniky a jejich TATRA 815 8x8 AV-15 s jeřábem, který celý poutač rozebral, takže zůstaly jen zabetonované dřevěné pilíře původního poutače, které pak sloužily jako základ pro prkenné zdi kuchyně. Ty byly následně z vnější strany také obloženy pytli s pískem. Vojáci z této roty nám také vyrobili velice pěknou závoru pro check point. Místo závory se také používalo dřevěné prkno s provazem, pobité hřebíky. Využití automobilu AV-15 byla jediná pomoc mechanizace při stavbě check pointu, jinak se vše dělalo ručně, což bylo velmi náročné. Zvlášť náročné bylo pak hloubení bunkrů ve skalnaté půdě, či takřka přímo na silnici, nebo i taková běžná věc jako bylo vykopání jámy pro záchod. 

Foto: Check point na Koranském mostě, červenec 1992 | archiv autora

Naplnění stovek pytlů s pískem, které sloužily ke stavbě bunkrů a ochranných zdí, byla také nekonečná a úmorná práce. Pytle se používaly většinou francouzské jutové nebo igelitové německé, tuším od firmy BASF. Kvůli těmto německým pytlům jsme měli jeden docela nepříjemný konflikt s pravoslavným popem, který nás dost sprostě seřval, že používáme pytle z Německa a máme je okamžitě odstranit, protože Němci jsou spojenci Ustašovců (Chorvatů). České pytle byly pro stavbu více či méně nevhodné, jelikož byly moc velké a těžké a když zmokly, tak se trhaly, proto se používaly v nejmenší míře.

Další vykopaný bunkr, byl umístěn vně check pointu před kuchyní a budoucím stanovištěm spojařské Pragy V3S, takže bunkry tvořily takový obranný trojúhelník.

Foto: Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. | archiv autora

Poslední etapou výstavby check pointu bylo samotné přehrazení hlavní silnice. Na to byly použity plechové kontejnery, které byly naplněny pískem. Na nich se pak postavily ochranné zdi z pytlů se střílnami a navrch byl pak natažen kruhový ostnatý drát, dodaný francouzskou armádou. Ten byl mimochodem natažený i kolem celého stanoviště.

Následně byl postaven stan, který sloužil jako ubikace pro vojáky, zatloukání kolíků do asfaltové silnice také nebylo právě jednoduché. Později byl stan nahrazen unimobuňkami, které dovezli finští vojáci. Pro ochranu stanu byla postavena ještě jedna vnitřní ochranná zeď. Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. Maskovací síť jsme bohužel po několika týdnech museli odstranit, protože jsme prý byli moc maskovaní a to vojáci OSN být nesmějí.

Foto: Česky voj. konvoj při průjezdu check pointem, červenec 1992 | archiv autora

Check point byl také chráněn betonovými retardéry pro zpomalení automobilů. Tuto ochranu bylo nutné později zesílit o další retardéry pomocí 3 hromad písku, které byly vysypány na silnici ve směru od Plitvických jezer. Bylo to z toho důvodu, že stanoviště bylo na konci dlouhého klesání a místní řidiči kamionů v rámci šetření paliva nahoře na kopci tzv. vyhodili rychlost a dole pak už nebyli schopni včas zabrzdit. Kvůli tomu se tak check pointem prohnalo několik kamionů. Naposled to byl kamion, který vezl živé krávy a během své jízdy zdemoloval betonové retardéry, velmi těsně minul bunkr, ve kterém jsem zrovna byl, prorazil a zničil kovovou závoru. Závorou si poškodil olejovou vanu motoru a zůstal tak odstaven tři dny i s krávami u našeho stanoviště, což bylo v letním vedru velmi nepříjemné. Naštěstí se při těchto incidentech nikomu z vojáků nic vážného nestalo, i když k tomu bylo někdy velmi blízko, když například museli přeskakovat plot z ostnatého drátu, aby se vyhnuli srážce s rozjetým kamionem.

Foto: S anglickými vojáky na check pointu, červenec-srpen 1992 | archiv autora

Ke stavbě check pointu se váže také historka, kdy na check point přijel na kontrolu keňský generál Robb, velitel našeho sektoru JIH. Náš check point se mu vůbec nelíbil, že je prý až moc opevněný a zvláště mu vadila dlouhá ochranná zeď, kterou nařídil zbourat, protože prý musíme být vidět. Tím nám zcela vzal veškerý elán do další práce. Naštěstí v jeho doprovodu byl jeden holandský důstojník, který naši práci pochválil a řekl, že náš check point je vynikající a generála Robba ať neposloucháme, že tomu vůbec nerozumí. Check point začal plnit svou funkci na přelomu června a července, vojáci sloužili v klasickém třísměnném provozu po 8 hodinových směnách: stráž, pohotovost, odpočinek.

Stanoviště bylo doslova náš domov a na to jakým způsobem jsme ho postavili, jsme byli velmi hrdí. Každý voják přispěl, jak nejlépe uměl. Jeden byl v civilu zedník, další truhlář atd. Přísloví o českých zlatých ručičkách se zde opravdu potvrdilo. Snad bych k němu přidal ještě jedno ryze vojenské přísloví „voják se stará, voják má“. Check point jsme přece stavěli pro sebe, pro svoji bezpečnost a i pohodlí.

Foto: S francouzskými vojenskými novináři | archiv autora

Toto stanoviště bohužel fungovalo přibližně jen půl roku a pak bylo zrušeno (duplicita s check pointem polského praporu, který byl asi o 1 km dál ve směru na Karlovac). Ale i za tu krátkou dobu jsem na něm zažil několik velmi vážných situací. Např. střelbu odstřelovače na naše stanoviště. Opravdu se nejedná o nic příjemného, když slyšíte létat střely kolem své hlavy a ani nevíte odkud. Dalším zážitkem bylo poměrně složité a vyhrocené vyjednávání se srbskou milicí, která měla svoje stanoviště asi 50 m od našeho. Srbská milice chtěla obsadit naše bunkry a použít je v boji proti skupině chorvatské armády, která byla vysazena v okolí našeho stanoviště. My jsme však byli neústupní a srbským vojákům jsme důrazně vysvětlili, že naše bunkry v žádném případě použít nemohou. Znepřátelené strany budovaly svá stanoviště poblíž pozic MS OSN hlavně z důvodu jejich monitorování, kvůli palbě mezi sebou, kterou díky vzdálenosti často odnesli i naši vojáci na těchto stanovištích. Důvodem byla také potřeba stavět stanoviště na strategické místech.

Dost složité bylo také vyřešení konfliktu mezi dvěma skupinami srbské milice, jejichž příslušníci se do sebe pustili. Nejdříve šlo o slovní potyčku, poté došlo i na fyzický kontakt přímo na našem stanovišti. Tuto situaci nakonec vyřešil můj kolega střelbou do vzduchu. Až po této výstražné střelbě se obě skupiny uklidnily.

Foto: Check point na Koranském mostě | archiv autora

Asi nejvážnější incident, jaký jsem tam zažil, bylo napadení mne a mého kolegy ve službě posádkou vozidla, která na nás po kontrole začala z odjíždějícího auta střílet. Jednali jsme s kolegou automaticky. Okamžitě jsme zalehli a chtěli jsme střelbu opětovat. Byli jsme přeci napadeni a měli právo se bránit. Avšak v tu samou chvíli k nám přiběhli srbští vojáci, kteří byli opodál a začali na nás křičet, ať nestřílíme. Na to jsme na ně s prstem na spoušti křičeli my, že se přeci nenecháme zabít. Ale to už střelba ustala a auto bylo pryč. Následně nám Srbové vysvětlili, proč se nám tak moc snažili zabránit v opětování střelby. Šlo o to, že kdybychom posádku auta zranili nebo dokonce usmrtili, nikdo z místních by nevěřil, že jsme byli v právu a chtěli by se nám za ně mstít. Daný incident byl pak nahlášen a řešen jak naší vojenskou policií, tak i srbskou.

Dnes jsem rád, že jsem tenkrát s kolegou nevystřelil. Možná bychom tu už nebyli, i když tehdy jsem to viděl trochu jinak. I takové situace jsme museli řešit a nebylo to vůbec jednoduché.

Foto: Autor článku u mostu spolu s psím maskotem. Pejsek se jmenoval Jugo a zemřel později na psinku. Druhý pes v pozadí zemřel později na setkání s minou. Válka… | archiv autora

Ale byly i veselejší chvíle,  zejména když na našem stanovišti zastavili vojáci ostatních armád působících v rámci UNPROFOR. Jednalo se hlavně o francouzské vojáky, Keňany, Kanaďany, ale třeba i Rusy, Finy apod. Velmi rád vzpomínám na to, když na check pointu zastavili francouzští důstojníci, novináři vojenského časopisu a velmi obdivovali to, jak jsme check point vybudovali a udělali s námi takový minirozhovor a přitom si fotili nás i náš check point. Slíbili mi, že se v tom vojenském časopisu určitě objevíme a že mi pošlou výtisk. To se bohužel nestalo, ale jak jsem se později dozvěděl od jednoho našeho vojáka, který sloužil na velitelství sektoru v Kninu, tak jsme v tom časopisu nakonec opravdu byli. Škoda že ho nemám.

Foto: Nášivky se znaky mise, praporu, 1 RRN a návlek na rukáv | CZFORCES

Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil s bezvadnou partou vojáků, na které jsem se mohl ve všem a kdykoliv spolehnout.