Letošní Vánoce jsou pro mě náročným obdobím. Když slyším melancholickou vánoční hudbu, vybavují se mi vzpomínky... ty dobré a hlavně ty špatné. Snažím se nedávat svoji smutnou náladu znát kvůli dceři, snažím se předstírat úsměv před rodinou. Jediná otázka, jestli jsem v pořádku, jediný projev lítosti příbuzných, by mě mohl rozplakat. Je to už tolik měsíců a stále je ta rána čerstvá.

Foto: Letošní Vánoce jsou pro mě náročným obdobím...

Ne, můj partner, voják z povolání, nezemřel, jak jste si možná někteří mysleli, „jen" už není mým partnerem. Bolí to tak moc, že si nedokážu ani představit, jak musí být bolestná ztráta, když se muž nevrátí z mise. Někdo může namítnout, že nemám co řešit, když jsme se rozešli, že to přebolí, mně to ale tak jednoduché nepřipadá a myslím, že nejsem jediná.

Muž, kterého jsem milovala, se kterým jsem žila a byla hrdá na to, že je vojákem, se po misi v Afghánistánu změnil. Na první pohled to zřejmé možná není, jeho přátelům se možná zdá stejný, já s ním ale žila, já s ním trpěla a jsem přesvědčená, že trpí post-traumatickou stresovou poruchou.

Po návratu z mise v Afghánistánu, kde strávil 6 měsíců, jsem mu nějakou dobu odpouštěla časté pití alkoholu a návraty z baru v ranních hodinách. Omlouvala jsem i jeho slovní útoky a stále jsem doufala, že se to zlepší. Moje snaha přimět ho, aby vyhledal pomoc, se míjela účinkem... a situace se zhoršovala.

Trávil hodiny v hospodách a barech, vracel se domů ráno a chtěl se hádat. I když hned po návratu z mise tvrdil, že chce miminko a vlastně mě přemluvil, že je na dítě správný čas, jakmile jsem otěhotněla, nezdál se vůbec nadšený. Nezajímal se o mě, nezajímal se o dítě, ale já stále doufala, že budeme šťastná rodina, stále jsem ho omlouvala a dávala mu další a další šance, i když na mě byl zlý čím dál víc. Občas se omluvil a slíbil, že se změní... a já mu vždy uvěřila, protože jsem chtěla věřit.

Když jsem se v pokročilé fázi těhotenství dozvěděla o nevěře, byl to začátek konce a také důvod, proč jsou pro mě Vánoce tak bolestné. Nevím, jestli mi víc vadilo, že mi byl nevěrný, nebo že chtěl se mnou a s dítětem zůstat, jen se nehodlal vzdát alkoholu a jiných ženských. Vánoce i Nový rok jsem strávila sama v slzách, můj „milovaný" v hospodě. Nabídky příbuzných, abych přijela na svátky k nim, jsem odmítla, protože jsem věděla, že by mě litovali, a to bych nezvládla.

Těsně před porodem jsem se rozhodla, i přes to všechno, dát mu ještě poslední šanci, pokud se po narození dcery změní, jak neustále sliboval... dva měsíce po porodu jsme se s dcerkou stěhovaly.

Být sama s malým dítětem je náročné... několik měsíců jsem se nevyspala, můj společenský život je na bodu mrazu a po finanční stránce to není žádný zázrak, protože otci mého dítěte je přednější alkohol než placení alimentů. Tím si nechci stěžovat, ani ve Vás nechci vzbudit lítost, jen konstatuji skutečnost.

Většina známých, vyjma mojí rodiny, je proti mně. Nazývají mě těmi nejhoršími jmény a litují mého ex-partnera, že si našel takovou mrchu, která ho připravila o dítě... Nikdo z nich ale nezažil hádky po návratu z baru, výčitky, že mě nenávidí a že má kvůli mně a dítěti zkažený život, nadávky, že jsem neschopná, když mi v 8. měsíci těhotenství trval úklid bytu o hodinu déle...

Od hrdosti na svého partnera, válečného veterána, jsem se dostala k zášti vůči němu. Bolí mě srdce vždy, když ho vidím, když si vzpomene, že má dceru a chce ji vidět. Cloumá se mnou zlost pokaždé, když se vychloubá, jakou má krásnou a úžasnou dceru a přitom se téměř nepodílí na péči o ni.

Jsou dny, kdy se musím do všeho nutit, a chce se mi plakat, ale ani tehdy nelituji, že jsem odešla. Tyto dny uplynou a přijdou další a já vím, že všechno zvládnu. Žít s někým, kdo si Vás neváží, uráží Vás a zajímá se jen o to, kdy se bude moct jít do baru opít, to není život... Nechat dítě vyrůstat v nefunkční rodině, kde se jeden z partnerů opíjí a na toho druhého křičí, není správné... Proto nikdy nebudu litovat, že jsem svého ex-partnera opustila, ani v těch nejosamělejších dnech.

Vánoce by měly být o rodině, o šťastném společně stráveném čase... a proto je tento čas pro některé z nás nelehký. Touto zpovědí chci podpořit všechny z Vás, kdo zažíváte něco podobného, jako já o loňských Vánocích. Nechci nikoho nabádat k opuštění partnera nebo rozvodu. Pokud je šance na záchranu rodiny, jděte do toho!

Pomoc ale musí chtít oba, v mém vztahu jsem se snažila jen já a to nestačí. Jestli není jiné východisko, udělejte rázný krok směrem k novému životu. Jestli se bojíte osamění, máte strach oprávněně, nebudu Vám lhát, ale věřte, že člověk zvládne víc, než si myslí. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že je lepší žít bez partnera než se špatným partnerem.

Velice děkujeme autorce předešlé zpovědi, jakož i všem dalším, které se společně dělíte o své radosti i trápení na facebooku Zpověď ženy vojáka AČR. Náš redakční tým je připraven naslouchat vám v diskusích i formou soukromých chatů. Pochopitelně i manželkám vojáků je k dispozici poradenství Spolku VLČÍ MÁKY.