Pro tento článek jsem se nechala inspirovat textem v časopise Military Spouse „Čtyři věci, které by měli civilisté vědět o veteránech". Vybrala jsem dva postřehy, které považuji za důležité pro naši veřejnost – přechod do civilu a PTSD...

Přechod z vojenského do civilního života je děsivý!

Není to snadné pro vojáka ani pro členy jeho rodiny. Dochází ke ztrátě identity, změnám ve způsobu života. Většina veteránů na dotaz, co pro ně byla nejděsivější chvíle v životě, odpoví, že vyřizování papírování odchodu ze služby.

Foto: Přechod z vojenského do civilního života je děsivý! 

Objevuje se strach z neznámého. Na mysl přichází otázky typu „Jak bude vypadat můj civilní život?" nebo „Jak se budu cítit, když už nebude každodenní holení a jiné činnosti obvyklé pro vojáky součástí mého života?" Člověk by myslel, že to musí být pro každého úleva, ale místo toho se veteráni bez každodenní rutiny cítí zmatení.

Prioritou se stává nalézt druhou kariéru, která dává smysl. Strávili část života ochranou těch našich, tak se nemůžeme divit, když nechtějí ani slyšet o práci v kanceláři, která se jim často zdá nesmyslná. Veteráni, kteří čerstvě odejdou z armády, mají tendenci podceňovat svoji hodnotu a dovednosti. Mají potíže orientovat se na tru práce. Jejich pracovní očekávání je jiné než naše.

Nicméně, mají cenu zlata, protože umí řešit problémy, jsou týmoví hráči, umí pracovat s cizími lidmi s různými povahami. Nelze nic vytknout jejich pracovní morálce a jsou loajální. Chtějí smysluplné zaměstnání a zaměstnavatelé by si měli uvědomit, že přijetím veteránů do pracovního poměru mohou jen získat.

Post-traumatická stresová porucha (PTSD) není legrace!

Najde se hodně lidí, kteří si dělají z vojáků, armády a PTSD legraci. Neuvědomují si, že lidé trpící tímto syndromem, viděli a zažili věci, které oni si neumí ani představit. Lidé často nechápou, že stresovou poruchu nezískáte hraním vojáka ve videohře nebo díváním se na válečný film v televizi - veteráni reálně riskují život, i když je to třeba na druhém konci světa. Za naše bezpečí! A to má někdy celoživotní následky a nekončí to vždy „žili šťastně až do smrti".

Je třeba více zájmu veřejnosti. Lidé by se měli zajímat a vzdělávat mládež. Naše dnešní děti se zdají být podivně odpojené od války, znají ji jen z videoher, filmů a televizních zpráv... v nichž je všechno tak vzdálené, nereálné. Je jen na nás, aby veteráni měli zasloužený respekt od nás a našich dětí.

Foto: Veteráni si zaslouží místo legrace a hloupých vtipů úctu a uznání 

Veteráni si zaslouží místo legrace a hloupých vtipů úctu a uznání. Jsou odvážní a všichni bychom se měli přičinit o změny v naší společnosti, aby se vojáci nestyděli za to, že jsou součástí armády, naopak, aby byli na sebe hrdí. A veteráni, samozřejmě i ti s PTSD, aby našli mezi námi více podpory pro bitvy, které často svádí i v civilním životě.