Přinášíme druhou zpověď vdovy po veteránovi Magdaleny Strnadové – je to na její výslovné přání, je nadána silou psát bez obalu a směrem k publiku, zveřejnit své takřka deníkové zápisky, protože věří, že to pomůže dalším v podobné situaci.

Foto: Magdalena Strnadová s manželem

Ale jo...

Jak se dá žít, když vás opustí drahý člověk... Ale jo, žít se dá, žít se musí i když vás potká ten asi nejtěžší okamžik v životě. Manžel mi zemřel, stál za tím post-traumatický stresový syndrom. Kdyby ho rozsekal granát, tak se o něj, o naše děti, o mně, možná, ale spíše také ne, bude někdo zajímat. Takhle se já zajímám o druhé.

Dnes o tom ale vlastně nechci vůbec psát, konečně ten příběh už znáte (pozn. red.: jde o článek Post-traumatická stresová porucha – další příběh, tentokrát bez happy endu). Jsou to už čtyři měsíce, co mi odešel, jak ten čas letí. Doposud je můj smutek stejný, neustupuje, nikdy na něj nezapomenu. A dost, chci jen krátce napsat, že žít se dá, sice těžko, s velkým úsilím.

S čím se potýkám?

Musím se prostě "aklimatizovat", je to blbej výraz, ale mně se zdá příhodný. Musela jsem se vyrovnat, vlastně se ještě vyrovnávám, s tím, že mně opustili i takzvaní celoživotní přátelé, ano myslela jsem si spoustu let, že máme s manželem o p r a v d o v é přátele, teď jsem poznala, jak jsem se mýlila.

Přátelé přestali existovat, neptají se, neozývají se, dokonce ani nepřijeli na pohřeb. Proč? Já se na to sama sebe ptám, asi nemusím vést takové ty řeči o tom, jak v podobných situacích potřebujete pomoc přátel. Co já vím, jestli je v tom "velká" vzdálenost, pohodlnost, anebo jen ostych, že se mě třeba nechtějí dotknout tím, že mi zavolají a poptají se, co a jak. Naše kultura smrt vytěsnila předůkladně, ohledy k pozůstalým jdou tak daleko, až jsou bezohledné.

Foto: Na misi V Bosně

Fakt nevím, na radu lékařky se jim mám ozvat já, alespoň se o to pokusit. Nemůžu, nejde to, cítím se odstrčená, ukřivděná, nechápající. Hlavně si myslím, že to není na mně se jim ozvat, možná se pletu, jsem až moc sebestředná. Možná, prostě je to tak, jak to je a zatím nechávám všechno být.

Jak se snažím?

Podle mně se mi to celkem daří. Hledám nové přátele, ono je někdy snazší po takové události komunikovat s neznámými lidmi. Můžu vám říci, že se opravdu najdou, ale jsou jiní, jsou chudší sociálně, ale bohatší duchem, snaží se mi pomáhat jak mohou.

Já ale také nezahálím, pomůžu jim, pokud je to v mých silách. Konečně jsem se vrátila k mému milovanému malování. Jak by řekla moje lékařka, je to takový terapeutický prostředek. Namaluji jim obrázek, velký, malý, prostě jaký chtějí. Co za to chci, nic, nemohou mi zaplatit, vím. Ale věřte mi, že obdarovat tyto lidi mi dává sílu a radost.

Tito lidé, hlavně ženy-vdovy, rozvedené, svobodné maminky atd. jsou prostě fajn. Mají v sobě vnitřní sílu a jsou svým způsobem hrdé. No a já se snažím o totéž. Jednoznačně je snazší svěřit se někomu, kdo už taky o svýho chlapa přišel, z rozličnejch důvodů, já se svoji zkušenost snažím veřejně popsat, ale i kdybyste četli i mezi řádky, tak pokud jste nezažili, nepochopíte to celé. Každopádně díky, že čtete...

Foto: Portrét namalovaný paní Strnadovou

Další terapie – vypíšu se

Chci se už konečně pustit do své druhé knihy, cítím, že ten okamžik, kdy zase začnu psát, se hlásí o slovo. Jednu knihu jsem už napsala a kupodivu má úspěch (pozn. red. jde o knihu Její strašně krásný život).Ta druhá kniha bude ale o něčem jiném a bude opět velmi otevřená, až drsná.

Chci ji psát tím stylem, jak jsem psala první. "Z jedné vody načisto", bez přípravy, bez konceptů, bez poznámek. Prostě sednu a budu psát a psát tak, jak mi půjdou myšlenky. Chci jí vydat u toho samého nakladatele a už vidím, jak z mého rukopisu "roste". Bohužel, jsem bez peněz a víte, jak to chodí na knižním trhu. No hledám sponzora, který by mi alespoň částečně pomohl financovat vydání mé druhé knihy. Kdybyste o někom věděli...

Musí se pomoci veteránům a jejich rodinám

Napsala jsem, jak žiju, ono by toho bylo více, ale zdráhám se psát dál, nechci publikum unavit, ostatně není to o mně, ale o těch dalších, co procházejí peklem. Chci hlavně napsat pár mých úvah a návrhů, jak by se dalo pomoci válečným veteránům, jejich rodinám, a – bohužel - i pozůstalým.

Foto:  Pan Strnad se svojí mladší dcerou

Mezi ně patřím i já. Že by měl pomoci stát, o tom snad nikdo nepochybuje. Ne, špatně, pochybuje o tom náš stát, zdá se mi, že vše se snaží "dostat pod pokličku". Nesnaží se o tom mluvit, jaký je to velký problém. Podle mého názoru mu v tom i vydatně pomáhají média, dávají od tohoto velkého problému ruce pryč.

Moje možná naivní návrhy? Je zde mnoho prázdných, nevyužitých prostor. Můj sen je zařídit na takových místech jakási střediska, kde by mohli opravdu odborníci i lidé sobě navzájem pomoci. Kde by se prostě lidé, kteří potřebují pomoc, radu, cokoliv... mohli scházet pod odborným vedením. Nechci lacině poukazovat na to, že na západ od nás to mají, no ale mají. Ježíši, to jsou úplné hordy projektů, nápaditých a skutečně pomáhajících.

Samozřejmě, psychology, psychiatry, jiné související profese, by to byla jakási charita, dobrovolnost. Nevidím to zase tak černě, myslím, že by se našli lidé, kteří by chtěli jen tak pomoci, vzít to za svoje poslání by je obohatilo a nebyl by to pro tyto nadšence zase až tak nesnadný úkol. Ostatně byla jsem přizvána do jedné takto vznikající party, která si říká Spolek VLČÍ MÁKY (pozn. red. nově vznikající organizace www.spolekvlcimaky.cz).

Možná se mýlím, ale jsem snílek a optimista. Chtělo by to ovšem nějakou medializaci, prostě hodit to v plén. Moje milé „makovičky" zatím vyčkávají, až bude vše hotové ke souštění. Proč by se ale nemohli inspirovat i jiní? Proč

Ad. ta medializace...

Musím natvrdo napsat, že jsem se v jednom deníku, opravdu čteném, velmi zklamala. Nabídla jsem jim rozhovor, napsala téma, čeho by se měl rozhovor týkat. Prvně zavládlo v redakci nadšení, zavládla odvaha vydat to pomyslné tabu.

Jak vše dopadlo, nemusím ani psát, určitě vám to "docvakne". Vše vyšumělo do ztracena, už se mi redaktorka neozývá, nereaguje na mejly... Ze začátku jsem se nechtěla vzdát, byla jsem až úporná, no vzdala jsem to. Došlo mi, že pro ně jsem jen stará žena, které se stalo neštěstí, ale nikoli veřejností akceptované.

Žena, která chce upozornit, jak nebezpečný je post-traumatický stresový syndrom, která chce upozornit, jak se stát "stará" o veterány (velmi často nazývané jejich čtenáři žoldáky - fuj). Jak se stará, aby měli byť jen nepatrné výhody. (Můj manžel mněl tu výhodu, že nemusel čekat u lékaře, až na něj přijde řada - cha-cha-cha! Využíval jí? Samozřejmě, že ne, protože by se ze zlou potázal od té plné čekárny).

Média prostě nahrávají státu nebo celospolečenské tuposti, což se nevylučuje. Vždyť, když jsou úspěšní vojáci v misích, policajti, když objasní případ, hasiči, když vytáhnou lidi z požáru atd. Píše se o tom? Ano, ale velmi málo, malinko. Ale když se něco nezdaří, jejda, jak se o tom píše, v televizi se vše "rozpatlává". A tisk je velice konzervativní. Víme to všichni.

Co dál? Oslovit naše VIPky? Oslovit dobře situované a známé lidi, takzvané mecenáše? Podporuje se tady spousta věcí, tak nepodporovat tuto citlivou záležitost? Zase ono se o ní nemluví, že. S oslovováním celebrit, divné slovo v tom našem rybníčku mám také "dobrou"zkušenost.

Na moji žádost o pomoc, byť nepatrnou, mi přišly dokonce dvakrát dvě podepsané fotografie s věnováním od jisté osoby. Toť vše, je to krásné, ale k ničemu. Vydedukovala jsem, že "celebrita" ani moje dopisy nečetla, jelikož fotečky přišly od jejího asistenta, sekretáře, jak to nazvat nevím a je to jedno.

Závěrem...

Nejsem vlivná osoba, ano jsem jen obyčejná ženská, která jde hlavou proti zdi a ať dělá, co dělá, nedaří se. Budu ráda, když spolu se mnou popřemýšlíte, co a jak se dá udělat, na truc, z nadšení dobrovolníků. Věřím, že by se s tím dalo něco dělat. Dělat, dokud je čas.

Pravda, pro mě už čas jaksi není, vypršel, nebyla tu žádná pomoc včas. Manžel zemřel, odborná podpora nebyla dost důsledná, byl to prostě jeden z mnoha, nestál nikomu za větší odbornou konzultaci, jo, stačilo pouze sotva deset minut na předepsání léku na tu „depku". A věta: "zase se přijďte ukázat." Manžel se tedy chodil ukazovat, toť vše.

Jsem ráda,že jste si můj článek přečetli až sem, vím, je to pelmel, a budu ráda za vaše názory a nápady. Děkuji za Váš čas a trpělivost.

Magdalena Strnadová