Některé hrůzy a válečné zločiny nejsou tak známé, jako ty, které páchalo nacistické Německo během 2. světové války. Hlavním důvodem proč tomu tak je, byl fakt, že zůstaly po válce téměř nepotrestány. Vítězné mocnosti neměly zájem Japonce trestat, protože potřebovali jejich spojenectví proti novému nepříteli, Sovětskému svazu. Všichni si asi můžeme domyslet, jak by dopadl Adolf Hitler, kdyby byl dopaden živý. Jistě by to byl vrcholný program Norimberského procesu. Jak je ale možné, že císař Japonska zůstal nepotrestán?! Možná proto, že s bezpodmínečnou kapitulací Japonska jim spojenci přislíbili imunitu. Japonci uctívali císaře jako Boha, nebyla šance, aby ho vydali spojencům, jako válečného zločince.

Nankingský masakr

Nankingský masakr nebo znásilnění Nankingu byl válečný zločin spáchaný Japonskou císařskou armádou během druhé čínsko-japonské války. K události došlo v průběhu přibližně sedmi týdnů po 13. prosinci 1937, kdy byl dobyt Nanking, od roku 1928 hlavní město Čínské republiky. Ve městě byli hromadně popravováni zajatí čínští vojáci, masakrováni civilisté, mučeny a znásilňovány desetitisíce osob. Rozšířené bylo rabování a žhářství. Během několika prvních týdnů zničila armáda ohněm třetinu celého města a tři čtvrtiny všech obchodů. Přesný počet obětí masakru není znám. Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) odhadl jejich počet na 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000 Počet znásilněných je odhadován na 20 000 až 80 000.

Mnoho měst a vesnic bylo Japonci srovnáno se zemí cestou k Nankingu. Velké množství čínských vojáků na předměstí bylo zajato a popraveno ještě předtím, než císařská armáda do města vůbec vkročila. Teprve poté začalo zabíjení civilistů. Důvodem poprav čínských vojáků byla mimo jiné jejich početní převaha nad Japonci, kteří čínské vojáky nechtěli živit. Z hlediska japonského vojenského kodexu cti navíc neměl život zajatce žádnou hodnotu. Před i po pádu města Japonci zatýkali muže, o kterých se domnívali, že mohou být čínští vojáci — de facto všechny muže určitého věku. Zajatci byli obvykle rozděleni do menších skupin a zastřeleni, setnuti či pohřbeni zaživa. Velké množství mladých mužů bylo zmasakrováno na březích řeky Jang-c’-ťiang a jejich těla řeka odnesla pryč. To znesnadnilo pozdější odhady počtu obětí. Podle odhadu tehdejšího japonského majora Óty Hisaa bylo do řeky naházeno na 150 000 těl. Popravováni byli též ranění lidé zajatí v nankingských nemocnicích.

Psali jsme:Bitva o Kolwezi a tajemný tvor kongamato

Po likvidaci zajatců vnikli Japonci do města a začali zabíjet civilisty, které v ulicích města či při rabování domů potkali. Běžně přitom používali bodáky a meče, zatímco jindy byly oběti upáleny zaživa, použity pro výcvik útoku na bodáky či usmrceny psy. Japonští vojáci též pořádali soutěže ve stínání hlav, o kterých byly psány reportáže do japonských periodik. Vraždy obecně provázelo mučení, mrzačení a znásilňování.

Podle Brownmillerové bylo hromadné znásilňování svým měřítkem druhé nejhorší v historii, hned za znásilňováním bengálských žen pákistánskými vojáky během Indo-pákistánské války v roce 1971. Podle Iris Changové je srovnatelné se situací během občanské války v Jugoslávii. Odhady počtu znásilněných žen se pohybují mezi 20 000 a 80 000. Cílem útoků se staly ženy všech věkových skupin (včetně malých dětí) i povolání, buddhistické mnišky nevyjímaje. Znásilnění mnohdy probíhala brutálním způsobem před zraky rodiny či za vynucené účasti jejích členů, přičemž znásilněné ženy a jejich příbuzní byli poté často zabiti. Ženy byly též odvlékány do zajetí a zavírány do armádních nevěstinců.

Foto: Poprava čínského vojáka pomocí samurajského meče

Pro ,,pár" zločinců si spravedlnost sice přišla, ale v celkovém měřítku to lze brát jako ,,obětní beránky". Po skončení války Spojenci zorganizovali tribunály pro souzení japonských válečných zločinů. Hlavním byl Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu, známý též jako Tokijský proces. Proces byl zahájen 3. května 1946 a trval celkem dva a půl roku. Tribunál soudil 28 japonských vysokých vojenských a politických činitelů, označených jako zločinci kategorie A. Tribunál došel k závěru, že nankingský masakr nebyl nahodilý, nýbrž plánovaný akt, o kterém politici v Tokiu věděli. Hlavním viníkem byl označen generál Iwane Macui, velitel japonské armády v oblasti centrální Číny, odsouzený k trestu smrti.

Psali jsme:Bývalý příslušník SAS, který měl zabít Pabla Escobara

V samotném Nankingu byly uspořádány procesy se zločinci kategorií B a C. Nankingské procesy probíhaly od srpna 1946 do února 1947. Svědčilo v nich více než 1000 lidí. Asi nejvýznamnější v Nankingu souzenou osobou byl generálporučík Hisao Tani, který během masakru velel japonské 6. armádní divizi. Soud uznal Hisaa vinným z porušení haagské konvence o pravidlech pozemní války a o zacházení s válečnými zajatci v době války a odsoudil ho k trestu smrti. Dne 26. dubna 1947 byl Hisao popraven zastřelením. Dalším z případů byli japonští podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai, kteří ve městě soutěžili ve stínání zajatců a o soutěži dokonce referoval japonský tisk. Každý měl zabít více než sto lidí. Oba přitom své činy popřeli. Na základě rozhodnutí soudu byli zastřeleni popravčí četou.

Další viníci masakru z různých důvodů soudu unikli. Generál Kesagó Nakadžima zemřel 28. října 1945, patrně na uremii a cirhózu jater. Generál Heisuke Janagawa zemřel v roce 1945 na infarkt. Císař Hirohito získal před procesem od americké vlády imunitu a nemohl být ani předvolán jako svědek. Možná míra jeho zavinění tak nemohla být posouzena. Stejně tak byl chráněn jeho strýc, princ Asaka Jasuhiko, hlavní velitel vojsk v Nankingu, za jehož velení byl vydán rozkaz zabíjet všechny zajatce. Stejně tak nebyli souzeni řadoví vojáci císařské armády.

Jednotka 731

Jednotka 731 byl krycí název pro Jednotku biologického a chemického výzkumu Japonské císařské armády během 2. čínsko-japonské války (1937–1945) a 2. světové války. Jednotka se podílela na nejhorších japonských válečných zločinech a byla umístěna u Pingfangu, jednom z okresů Charbinu, největšího města japonského loutkového státu Mandžukuo (nyní severovýchodní Čína).

Oficiální název byl "oddělení Kuantungské armády pro prevenci epidemií a čištění vody“. Původně byla zřízena na základě vojenské policie císařského Japonska Kempeitai. Až do konce války ji velel důstojník Kuantungské armády, generál Širo Išii. Samotné zařízení bylo vybudováno v letech 1934 až 1939 a název "jednotka 731" oficiálně přijalo v roce 1941. Předmětem pokusů této jednotky bylo 250 000 až 300 000 mužů, žen a dětí z nichž bylo 600 každým rokem poskytnuto policií Kempeitai a kteří zemřeli během pokusů v rámci jednotky 731 v Pingfangu. Tento údaj nezahrnuje oběti z ostatních zdravotnických výzkumných zařízení, jako např. Jednotka 100.

Foto: Jedna z mnoha tisíců obětí jednotky 731

Japonští veteráni jednotky 731 potvrdili, že většina obětí na kterých experimentovali, byli Číňané, Korejci a Mongolové. Téměř 70% obětí, které v Pingfangu zemřely, byli Číňané, ať už civilisté nebo vojáci. Kolem 30% obětí bylo z Ruska, resp. SSSR. Další oběti tvořili obyvatelé kolonií Japonského impéria (Jihovýchodní Asie a Tichomořské ostrovy) a malý počet válečných zajatců z řad Spojenců. Jednotka až do konce války v roce 1945 od japonské vlády dostávala velkorysou podporu.

Místo toho, aby byli výzkumníci jednotky po válce souzeni za válečné zločiny, dostali ze strany USA imunitu výměnou za údaje získané pokusy na lidech. Někteří byli zadrženi sovětskými sílami a souzeni v chabarovském procesu v roce 1949. Američané výzkumníky nesoudili. Informace a zkušenosti získané v oblasti biologických zbraní byly použity do amerického programu biologických zbraní. Vrchního velitel spojeneckých sil Douglas MacArthur napsal 6. května 1947 do Washingtonu, že "další informace, možná některé výroky velitele Išiho, lze pravděpodobně získat informováním angažovaných Japonců tím, že informace budou zachovány uvnitř zpravodajských kanálů a nebudou použity jako důkazy "válečných zločinů". Údaje o obětech pak byly na Západě z velké části ignorovány nebo zavrhovány jako komunistická propaganda.

Po válce mnoho ze zajatých japonských vojáků provádějící experimenty na zajatcích pokračovalo v prominentních kariérách v politice (na ministerstvu zdravotnictví), akademickém světě a obchodě. Někteří členové Jednotky 731 se stali částí japonského zdravotnického establishmentu. Dr. Masadži Kitano vedl největší japonskou farmaceutickou společnost, Green Cross. Spojené státy udělily experimentátorům amnestii, zaručily vědcům beztrestnost výměnou za jejich poznatky z experimentování. Širo Išii, velitel Jednotky 731, se přestěhoval do státu Maryland a pracoval na výzkumu biologických zbraní v USA.

Video: Masakr na vlastní oči - Nanking 1937 (1. část) / YouTube

Video: Masakr na vlastní oči - Nanking 1937 (2. část) / YouTube