Bitva u Cantigny byla prvním velkým americkým vítězstvím v 1. světové válce. S nedostatečně vycvičenou a špatně připravenou armádou bylo nutné zvítězit na světové scéně, aby se prokázala síla ozbrojených sil Spojených států, které zde poprvé vystoupily na evropském kontinentu. Cantigny pak bylo prvním místem, kde se americká armáda musela osvědčit – a nezklamala.

Dne 6. dubna 1917 vyhlásily Spojené státy pod vedením prezidenta Woodrowa Wilsona vstup do první světové války. Jejich armáda byla ovšem velmi špatně připravena a trvalo více než rok, než se americké jednotky skutečně vydaly na cestu do zámoří.

Foto: Britský král Jiří V. a generál Pershing přehlížení americkou pěchotu ve Francii | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Srbsko-bulharská válka roku 1885: malý balkánský konflikt v širších návaznostech

Jednou z amerických divizí vyslaných do Evropy byla 1. pěší divize – známější jako "Big Red One". Byla složena z nejlépe vycvičených mužů americké armády a vedl ji generálmajor John Pershing, který byl pověřen vedením bojů u Cantigny v severní Francii. Město bylo vybráno kvůli jeho významu jako pozorovacího stanoviště a on sem poslal divizi, aby ukázala, jak silná je americká armáda.

Pershing věděl, že k pozvednutí morálky je třeba vítězství, a proto použil plán útoku "kombinovaných zbraní", zahrnující specializované týmy tanků, pěchoty, dělostřelectva a dalších jednotek. V době, kdy země vstoupila do první světové války, čítala americká armáda pouhých 127 000 vojáků, 67 000 příslušníků federální Národní gardy a 100 000 na státní úrovni, čímž se vyrovnala například Portugalsku. Bylo nezbytné, aby 1. pěší divize plán útoku použila s přesností, která jí měla zajistit vítězství.

Bitva u Cantigny začala 28. května 1918 kolem 6:30–6:40 ráno. Za podpory francouzských jednotek zahájily americké síly pod velením generála Charlese P. Summeralla masivní bombardování německých linií a vytvořily kouřovou clonu pro krytí. Francouzské tanky pak začaly postupovat vpřed a americké jednotky je využívaly jako další krytí, zatímco útočily vpřed.

Foto: Bitva u Cantigny | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Příběh křižáka Jeana de Joinville, přímého účastníka bitvy o Al Mansurah

Dohodnutý plán útoku spočíval v tom, že vojáci budou postupovat každé dvě minuty o 110 metrů, a fungoval skvěle. Během pouhé půlhodiny postoupili natolik, že mohli nasadit týmy s plamenomety a vyčistit zákopy od německých vojáků. Během dvou hodin americké jednotky vytlačily Němce okupující město, přičemž 100 z nich vzaly jako válečné zajatce (celkem jich během bitvy padlo 250), a nárokovaly si Cantigny pro sebe. Tato cesta k vítězství byla krátká a sladká, ale bitva tím rozhodně neskončila.

Němci byli sice z Cantigny vyhnáni, ale nehodlali nechat Američany, aby je obsadili bez protiútoku. Ve skutečnosti vojáci zaútočili na americké jednotky šestkrát v průběhu následujících 72 hodin. Během této doby byly francouzské jednotky, které podporovaly americký útok, vyslány k Marně v reakci na překvapivý útok, který zahájil německý generál Erich Lundendorff. To znamenalo, že Američané byli odkázáni na obranu Cantigny sami.

Navzdory horšímu výcviku, nedostatečnému vybavení a celkově malému počtu dokázali američtí vojáci odrazit všech šest německých protiútoků. Do 31. května dorazily spojenecké posily a Němci konečně svou porážku uznali. Když bylo po všem, americká 1. divize sečetla 1 603 ztrát, z toho 199 vojáků padlo v boji.

Když Američané vstoupili do války, jejich početní stav a nedostatečný výcvik naznačovaly, že nebudou mít velký vliv. Němci byli proto připraveni na to, že americká armáda buď stráví dlouhou dobu výcvikem vojáků, nebo bude špatně připravená a snadno poražená. Po bitvě u Cantigny si uvědomili, že tomu tak není.

Americké vítězství u Cantigny nejenže připravilo Němce o důležitý pozorovací bod ve Francii, ale dokázalo zbytku světa, že Amerika je silou, se kterou je třeba počítat. Ukázalo také, že USA se mohou postavit evropským armádám bez ohledu na svůj nedostatečný výcvik. Bylo zřejmé, že Pershingův přístup "tým týmů" byl účinnou vojenskou strategií, a je to do značné míry styl, který americká armáda používá dodnes.

Zdroj: warhistoryonline