Tato formace se zúčastnila polského tažení, bojovala v Norsku i nehostinném Laponsku, aby zakončila 2. světovou válku při obraně srdce Německa před západními Spojenci –⁠ řeč je o 2. Gebirgs-Division, horských myslivcích Wehrmachtu.

Foto: Příslušníci 2. Gebirgs-Division ve Francii, 1940 | Bundesarchiv / Public domain

Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 povolali Němci do armády rakouské občany v takovém počtu, že bylo možné postavit mj. i dvě nové horské divize. Rakušan Valentin Feurstein byl v dubnu 1938 pověřen vybudováním 2. horské divize, jejímž základem se staly jednotky rakouské 6. divize doplněné branci z Tyrol, Salcburku a Horních Korutan, kde byla také divize později dislokována.

Psali jsme:Flakpanzer Gepard: Historie divoké kočky

Během mnichovské zářijové krize roku 1938 stál útvar na československo – rakouských hranicích a okamžitě po podepsání Mnichovské dohody její jednotky obsadily za velkého nadšení sudetských Němců určené oblasti jižní Čech a Moravy. Právě jižní Morava se poté stala na několik měsíců místem, kde horští myslivci vedli poklidný kasárenský život. V prosinci 1938 začal intenzivní výcvik a do jara byly horské prapory plně bojeschopné.

Situace se opět vyhrotila na jaře 1939, kdy Adolf Hitler za bezzubého odporu Francie a Velké Británie poklidně obsadil torzo Česko-slovenska a vyhlásil protektorát Čechy a Morava. Slovensko se stalo papírově nezávislým státem, ovšem ve skutečnosti bylo v přímém německém područí. Tento stav umožnil přesun německých horských jednotek do Tater k polským hranicím, odkud měly po zahájení útoku na Polsko postupovat na sever přes hřebeny hor a chránit bok postupujících pěších formací.

Prvním operačním cílem německých horských divizí bylo po zahájení operace Fall Weiss, útoku na Polsko, městečko Nowy Sacz, kde se měly německé formace spojit a postupovat směrem ke Lvovu. Němci se i přes silný odpor obránců dostali během 11 dnů, vyplněných bojem a usilovnými pochody, k městu Sambor, odkud to měli do Lvova ještě 80 kilometrů. Velitelství proto nařídilo vytvoření rychlé úderné skupiny, která měla prorazit polskou obranou a dosáhnout předměstí Lvova, zatímco další prapory měly za ní postupovat pěšky. Mobilní jednotka se skutečně dostala až k cíli, ale posádka města byla natolik silná, že horští myslivci museli přejít do kruhové obrany a počkat na příchod posil. Němci drželi strategické Zboiské výšiny nad důležitou silnicí, ale na postup vpřed nebylo ani pomyšlení, protože se do Lvova stahovaly všechny polské útvary z okolí.

15. září 1939 zahájili posílení Poláci protiútok, ve kterém se snažili oslabené horské myslivce vytlačit z kopců a zničit je. V několikadenních tvrdých bojích, kdy Němcům pomalu docházely zásoby, se nakonec podařilo Poláky odrazit, ovšem město se bránilo až do 21. září, kdy polský velitel kvůli sovětské invazi ( zahájené 17. září 1939 ), kapituloval. Německé horské divize vstoupily do Lvova bez boje, ale dostaly rozkaz ke stažení, protože se nacházely v budoucí sovětské okupační zóně. Tím skončil pro 2. horskou divizi křest ohněm, v němž prokázala v boji s odvážnými Poláky vysokou morálku i bojové kvality. V kopcovitém terénu nebyla německá převaha zdaleka tak zřetelná jako v nížinách. Po konci polského tažení se 2. horská divize přesunula zpět do Německa, kde se začala během zimy 1939 – 1940 připravovat na útok na Západ. Vrchní velení však nakonec rozhodlo jinak a horští myslivci byli nasazeni v oblasti, kde si museli sáhnout až na dno svých sil. Čekalo je mrazivé Norsko.

Psali jsme:Wolfram von Richthofen - jeden ze strůjců letecké války nacistického Německa

Severské země zůstávaly stranou pozornosti obou znepřátelených stran, protože jejich obrovská rozloha a nepříznivé klimatické podmínky by si v případě bojových operací vyžádaly velké síly, které byly potřebné jinde. Na jaře 1940 ale důležitost Norska jako přepravní stanice pro kvalitní švédskou železnou rudu vzrostla a Němci začali plánovat invazi. Datum útoku bylo stanoveno na 9. duben 1940 a podíleli se na něm i horští myslivci ze 139. pluku 3. horské divize. Zatímco tato jednotka bojovala o život v Narviku, 2. horská divize byla mimo válečné dění až do 23. dubna, kdy její velitel generál Feurstein dostal rozkaz k okamžitému přesunu do norského přístavu Trondheim a následnému pochodu k Narviku, vzdálenému 1 200 kilometrů. Na splnění rozkazu měl pouhých 60 dní, což bylo i pro vycvičené horaly na hranici možností. Během plavby Němci ztratili jednu nákladní loď, ale začátkem května byla divize připravena vyrazit. Feurstein si byl dobře vědom obtíží přesunu, a proto s sebou nevzal těžké dělostřelectvo a některé týlové jednotky.

Cesta na sever vedla po jediné silnici, po které se do Narviku stahovaly spojenecké jednotky ustupující z jižního Norska. Britové a Norové podnikali časté přepady a ničili vše, co by mohlo Němcům posloužit. Roty horských myslivců se za postupu roztáhly na desítkách kilometrů silnice, ale nedostávalo se času na řádné zformování, protože situace na severu byla pro Němce kritická. Nakonec důstojníci vyzvali dobrovolníky, kteří by se nechali jako parašutisté vysadit u Narviku a posílili těžce zkoušené jednotky generála Eduarda Dietla. Mužů se našel dostatek a vzdušný výsadek horských myslivců, prakticky nevycvičených k seskoku, skutečně proběhl. Vojáků ale přistálo příliš málo na to, aby mohli okamžitě zvrátit situaci na narvickém bojišti.

Po usilovných pěších pochodech se vyčerpané prapory nakonec dostaly až za polární kruh do městečka Sorfold, odkud to bylo do Narviku již jen „pouhých“ 200 kilometrů arktickou pustinou. Jednotky potřebovaly před závěrečným náporem několikadenní odpočinek, teplé jídlo a usušení mokrých uniforem, avšak zoufalá situace v Narviku to neumožnila. Generál Feurstein si byl vědom toho, že někteří vojáci jsou na pokraji sil, proto vydal 22. května 1940 rozkaz k vytvoření tzv. narvických praporů z těch nezdatnějších příslušníků divize, kteří měli okamžitě vyrazit vpřed, zatímco zbytek divize je měl následovat po krátkém odpočinku. Dobrovolníků z řad mužstva i důstojníků se opět našlo dost a tři prapory vyrazily na sever. Během postupu sice nenarazily na nepřítele, ale pouhý pochod zasněženým terénem, kterým protékalo množství ledových potoků, byl mimořádně obtížný.

9. června 1940 byla akce zrušena, protože Norsko kapitulovalo, ale horští myslivci přesto pokračovali dál a jejich průzkumná skupina dosáhla 13. června narvického perimetru. Po skončení bojů se jednotky 2. horské divize, roztroušené po severním Norsku, nejprve znovu seskupily a potom se přesunuly na jih, kde plnily v rámci horského sboru Norwegen povinnosti strážní a okupační služby na norském pobřeží. Divize se rozdělila do posádek v jednotlivých městech a v této poklidné oblasti setrvala až do léta dalšího roku, kdy Německo v rámci operace Barbarrosa zaútočilo na Sovětský svaz.

Velitel horského sboru Norwegen generál Dietl dostal od Adolfa Hitlera důležitý úkol, který měl plně využít speciálního výcviku jemu podřízených horských divizí. Během operace Silberfuchs ( Stříbrná liška ) se jeho cílem staly severní ruské přístavy Murmansk a Archangelsk, k nimž vedla souběžně s finskou hranicí železnice. Touto cestou mohli Sověti dopravit daleko na sever jednotky, které mohly obsadit důležité niklové doly u Petsama, nebo dokonce zaútočit na Narvik. Murmansk také mohl jako nezamrzající přístav výrazně zlepšit německé zásobování, což z něj činilo důležitý strategický cíl ještě dříve, než do něj připluly první spojenecké konvoje.

Horští myslivci vyrazili 22. června 1941 z finského Kirkenes do Petsama a odtud dál k řece Titovka, kterou se podařilo překročit po mostě obsazeném z chodu. Útočníkům napomohla mlha a také promyšlený obchvatný manévr. I tak ale odpor Sovětů v linii bunkrů musel zlomit 137. horský pluk v boji muže proti muži. Poté se podařilo postoupit dále do vnitrozemí, kde podle map měla vést silnice až do Murmanska. Ve skutečnosti ale v oblasti nevedla ani jedna cesta a jednotky 2. horské divize, která postupovala na levém křídle sboru, se musely probíjet zalesněnou tundrou, zatímco těžké zbraně a zásobovací kolony uvázly daleko vzadu. Předsunutý prapor horských myslivců narazil na silnici až 3. července po desítkách kilometrů vyčerpávajícího pochodu. Háček byl v tom, že ona silnice začínala až za řekou Lica, kterou Sověti úporně bránili. Situace přesto vypadala nadějně, protože Němcům zbývalo k Murmansku již jen 50 kilometrů. Další postup však uvázl kvůli nedostatku zásob a mnoho mužů bojových jednotek muselo nastoupit jako nosiči. Sověti plně využívali výhod železnice a přiváželi do oblasti posily, které útoky horských myslivců, kteří měli jen slabou podporu děl a letectva, úspěšně odrážely. Generál Dietl se proto 17. července 1941 rozhodl ukončit pokusy o proražení sovětské linie, přejít do obrany a počkat na posily.

Vrchní velení nařídilo horskému sboru Norwegen obnovit ofenzívu 8. září 1941. Horští myslivci opět vyrazili přes řeku Lica a postupovali vpřed, ale po počátečních územních ziscích je Sověti zastavili a 19. září museli Němci ustoupit do výchozích postavení. Muži 2. horské divize, bojující za polárním kruhem, byli od prvního dne laponského tažení na pokraji sil, a proto velení rozhodlo o jejich stažení do týlu. Vystřídala je 6. horská divize narychlo převelená z Řecka, ovšem její přesun zastavily sněhové vánice a k vystřídání došlo až koncem října 1941. Tím sice skončilo pro 2. horskou divizi alespoň na nějaký čas nasazení v první linii, ale vojáci museli absolvovat dlouhý pochod tundrou zpět do Finska. Murmansku se nepodařilo dosáhnout a operace Silberfuchs tak skončila neúspěchem.

Německé vrchní velení si bylo dobře vědomo důležitosti tohoto přístavu, která se zvýšila připlutím prvních konvojů se západní pomocí pro Sovětský svaz. Rudá armáda pochopitelně hodlala životně důležitý přístav zajistit, a proto padlo rozhodnutí zničit německé síly v oblasti během zimní ofenzívy. Obrana horských myslivců však odolala a až do jara 1942 větší boje ustaly. V rámci reorganizace sil Osy na dalekém severu pak byla ustavena německá 20. horská armáda, která dostala za úkol buď obsadit přístav, nebo přerušit železnici, po které proudily americké a britské zbraně a zásoby do vnitrozemí. Sověti vyrazili v dubnu 1942 opět proti německým postavením, přičemž tentokrát nasadili i brigádu námořní pěchoty, kterou vysadili do německého týlu. Kombinovaný útok postavil horské myslivce koncem dubna do těžké situace, ale Němce zachránila několikadenní sněhová bouře, která Sověty zastavila. Ani na jiných místech bráněných 2. a 6. horskou divizí Rudá armáda neprorazila a boj se změnil v řadu šarvátek.

V létě rozmrzly bažiny, které nyní bránily pohybu větších jednotek. Přesto však sovětští vojáci v červnu 1942 opět zaútočili na postavení 6. horské divize a byli odraženi až po přisunutí posil od jiných svazků, včetně 2. horské divize. Válka na severu pak znehybněla, protože Němci nemohli své horské jednotky dostatečně posílit na to, aby obsadily Murmansk a Sovětům se zase nedařilo prorazit zarputilou obranou horských myslivců. Během roku 1943 nedošlo k žádným větším změnám na tomto úseku fronty a obě strany se soustředily spíše na hlídkovou činnost. Zatímco na jihu Němci ustupovali, tady se válka stala spíše rutinní záležitostí. Ani začátek roku 1944 nepřinesl žádné podstatné změny. Situace se začala překotně vyvíjet až v létě, kdy Finové začali vyjednávat se Sovětským svazem o separátním míru. Velitel 20. německé horské armády generál Lothar Rendulić začal s přípravami na ústup.

V září Finové podepsali se Sověty mírovou smlouvu a němečtí vojáci se museli stáhnout až do Norska, které prozatím pevně drželi ve svých rukou. Celý ústup byl dobře naplánován a i přes nepřízeň počasí vše probíhalo ukázněně a bez zbytečných zmatků. Za pochodu si musely jednotky 2. horské divize občas probojovat cestu drženou menšími sovětskými útvary. Pokud Němci narazili na Finy, většinou se podařilo domluvit dočasné příměří, které umožnilo další ústup. Německé jednotky musely projít nejsevernějším cípem země a poté pokračovaly Laponskem až do severních norských přístavů, odkud byly všechny jednotky 20. horské armády včetně 2. horské divize odveleny na jih a tam zreorganizovány a doplněny. Samotná 2. horská divize byla v prosinci 1944 převelena do Dánska, kde probíhal výcvik nováčků.

Začátkem roku 1945 mělo nacistické Německo kritický nedostatek vojáků, a proto začalo stahovat jednotky z méně důležitých oblastí. Tak došlo i na 2. horskou divizi, která byla povolána z poklidného Dánska na západní frontu, kde se po neúspěšné německé ofenzívě Wacht am Rhein v Ardenách situace pro Němce velmi zhoršila. V únoru 1945 byla divize zařazena do skupiny armád G a převelena do Sárska, kde bojovala jižně od Trevíru jako běžná pěší jednotka. Dopravní kolony měly málo vozidel a muly, které odváděly skvělou práci na horských stezkách, byly v nížinách spíše přítěží. Nedostávala se těžká výzbroj, zvláště pak protiletadlové dělostřelectvo, ženistům chyběly těžké stroje a mechanikům pojízdné dílny. Přesto příslušníci divize bojovali se západními Spojenci až do kapitulace, která zastihla její zbytky v jižním Německu. Většina horských myslivců tak skončila v americkém zajetí, ze kterého byli brzy propuštěni. Proti žádnému důstojníkovi ani vojákovi 2. německé horské divize nebylo, narozdíl od sesterské 1. horské divize, vzneseno obvinění z válečných zločinů, a tak její bojová cesta skončila se ctí.

Zdroj: Druhá světová válka