Americký púříslušník speciálních sil Roy Benavidez je jedním z držitelů nejvyššího amerického vyznamenání, Medaile cti (Medal of Honor). Toto vyznamenání obdržel za intenzivní boje z 2. května 1968, které vešly do historie pod označením „6 hodin v pekle“.

Raul Perez „Roy“ Benavidez se narodil 5. srpna 1935 v Lindenau poblíž Cuero v Texasu do farmářské rodiny. Když byl ještě malý, otec mu zemřel na tuberkulózu a o pět let později také tuberkulóze podlehla jeho matka. Po těchto tragických událostech se Roy Benavidez a jeho mladší bratr Roger přestěhovali do El Campo k dědečkovi, který je také vychoval. Roy již od útlého věku byl okolnostmi donucen  vydělávat peníze a postupně prošel několika profesemi, od leštiče bot na autobusovém nádraží, po prodejce pneumatik.

Foto: Roy Benavidez | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Štěchovický poklad: Místo zlata nacistická tajná zázračná zbraň

Roy Benavidez začal svou vojenskou kariéru jako vojín v texaské Národní gardě poté, co narukoval v roce 1952 během války v Koreji. O tři roky později přešel z Národní gardy do aktivní služby k výsadkářům. V roce 1959 dokončil výsadkový výcvik a rozšířil stavy legendární 82. výsadkové divize „All American“ dislokované ve Fort Bragg v Severní Karolíně. Zde svými výsledky zaujal natolik, že mu bylo umožněno zúčastnit se výběrového řízení k Zeleným baretům. Výcvik úspěšně absolvovat a přidal se k 5. skupině speciálních sil a s jednotkou Studies and Observations Group (MACV-SOG) byl vyslán v roce 1965 do Vietnamu. 

Ve Vietnamu byl úkolem jeho jednotky strategický průzkum a během jedné z operací šlápl na protipěchotní minu, která mu vážně zranila nohu a poškodila nervový systém. Na ošetření musel být evakuován zpět do Spojených států, kde mu lékaři sdělili, že již nikdy nebude chodit. S tím se odmítl smířit a sám tajně po nocích cvičil, i přes přísný zákaz doktorů. Nohy si protahoval a snažil se chodit s chodítkem. Po nějaké době se mu vrátil cit do prstů na nohou. Po několika měsících tajných cvičení se již dokázal na posteli pomocí nohou posadit a zvednout se. V červenci 1966, po více než roce stráveném v nemocnici navzdory prognózám doktorů dokázal z nemocnice odejít po svých. Navzdory stále silným bolestem si vynutil návrat do Vietnamu, i přes odpor vojenských úřadů. Nakonec se do Vietnamu zpět dostal v lednu 1968. 

Foto: Roy Benavidez během svého nasazení ve Vietnamu | U.S. Army

Pojďme se nyní podívat na oněch 6 hodin v pekle. 2. května 1968 se skupina 4 členů speciálních sil a 9 Montaňárů (Montaňárové byli vojenští spojenci Američanů a jejich spojenců) v oblasti Loc Ninh u kambodžské hranice do obklíčení celého severovietnamského praporu o síle zhruba 1000 mužů. Když američtí speciálové volali rádiem o pomoc, volání uslyšel i Roy Benavidez, který se rozhodl okamžitě přispěchat na pomoc. Do volného vrtulníku naházel v rychlosti všechen zdravotní materiál, který dokázal sehnat a s pilotem vyrazili na pomoc. Natolik spěchal, že si zapomněl vzít svou zbraň a měl s sebou jen nůž. 

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Joseph Liebgott

Foto: 2. května 1968 se skupina 4 členů speciálních sil a 9 Montaňárů v oblasti Loc Ninh u kambodžské hranice do obklíčení celého severovietnamského praporu o síle zhruba 1000 mužů. | Shutterstock

Na místě nebylo kde přistát, Benavidez tedy rozkázal pilotovi, aby sestoupil co nejníže, přičemž z devíti metrů vyskočil z vrtulníku jen se svým nožem a náručí plnou zdravotního materiálu. Při dopadu si ale zranil nohu a udeřil s do hlavy. Pod těžkou palbou se dokázal dostat k obklíčenému týmu. Velitel jednotky byl po smrti a všichni vojáci již utrpěli lehčí i závažnější zranění. Benavidez rozhodně převzal velení nad zbylými vojáky a zapojil se s nimi do obranných bojů. Podařilo se mu najít místo, kam mohl přistát evakuační vrtulník a pomocí dýmovnice ho navedl na místo. Sám odtáhl osm raněných na místo vrtulníku, zatímco ostatní ho kryli palbou. První vrtulník úspěšně odlétl.

Při druhém příletu byli evakuováni všichni zbývající ranění, Benvidez se ale rozhodl zůstat na místě a počkat na další vrtulník, aby mohla být odvezena i těla padlých vojáků, včetně mrtvého velitele. Když ale druhý vrtulník vzlétal, byl pilot zasažen několika ranami z kalašnikovu a vrtulník havaroval. Z hořícího vrtulníku se Benavidezovi podařilo všechny evakuovat a rozmístil je do obranného postavení a sám se zapojil do bojů. V tu dobu již utržil několik střelných zranění a byl zasažen několika šrapnely z granátů. Během několika hodin se americkým vojákům podařilo odrazit několik severovietnamských útoků až se během jednoho z nich příslušníci Vietcongu dostali až mezi zraněné a jeden z vojáků bajonetem na kalašnikovu bodl Roye do břicha. Ten si z břicha bajonet vytáhl a vlastním nožem nakonec severovietnamského vojáka zabil. V nastalém boji se mu nožem podařilo zabít další dva severovietnamce, než se stáhli. 

Po šesti hodinách se mu podařilo rádiem spojit s velením a navedl na nepřátelské pozice bombardovací útok amerických letounů, které kryly evakuační vrtulník, který přiletěl pro zbytek Američanů. Benavidez odtáhl všechny zraněné do vrtulníku a při nakládání posledního vojáka kvůli ztrátě krve zkolaboval. Podařilo se ho vytáhnout do vrtuníku a evakuovat do bezpečí. Po návratu na základnu byl prohlášen za mrtvého a uložen do vaku na mrtvoly. Když ho jeden z vojáků zapínal, Benavidez mu plivl do obličeje na znamení, že ještě žije. 

Benavidez utržil 37 zranění, z toho bylo sedm střelných. Kromě střelných zranění byl i Benavidez několikrát bodnut a pořezán bajonetem a byl zasažen velkým množstvím šrapnelů v hlavě, na temeni rameni, rukou, stehnech a hrudníku. Benavidez byl znovu evakuován do Brooke Army Medical Center ve Fort Sam v Houstonu, kde se nakonec zotavil. Vyznamenán byl nejdříve Křížem za vynikající službu a čtyřmi purpurovými srdci. Poté, co se přišlo na detaily bojového střetnutí, ho podplukovník speciálních sil Ralph R. Drake doporučil na udělení Medaile Cti. Časový limit pro udělení medaile však vypršel. Výjimečnou žádost ovšem americký kongres schválil, ale armádní velení udělení zamítlo, protože příběh byl podle nich až příliš nereálný. Benavidez měl najít svědka, který by jeho akci potvrdil, ovšem měl za to, že všichni nakonec zemřeli. Jeden muž ale přeci jen přežil a byl jím radista Brian O'Connor. Ten si v novinách v roce 1980 přečetl Benavidezův příběh a rozhodl se muže, který mu zachránil život, kontaktovat. Brian O'Connor vypracoval i podrobnou zprávu o Royových hrdinských činech a to armádě stačilo. 24. února 1981  tehdejší americký prezident Ronald Reagan vyznamenal Roye Benavideze Medailí cti. Reagan při projevu k udílení řekl: „Kdyby byl příběh o jeho hrdinství filmovým scénářem, neuvěřili byste tomu!“.

Foto: Americký prezident Ronal Raegan uděluji Benavidezovi Medaili cti (Medal of Honor) | Wikimedia Commons / Public domain

Po svém uzdravení Benavidez často navštěvoval školy, kde apeloval na školáky, aby neodcházeli ze školy a pilně se učili. Pomáhal také vojenským vysloužilcům vrátit se z armády zpět do civilního života. Svůj život shrnul v celkem třech knihách. V roce 1986 vydal knihu The Three Wars of Roy Benavidez, později napsal ještě knihu The Last Medal of Honor a v roce 1995 Medal of Honor: A Vietnam Warrior's Story.

Roy Benavidez zemřel 29. listopadu 1998 ve věku 63 let na následky selhání plic v důsledku silné cukrovky a byl pohřben se všemi vojenskými poctami na hřbitově Fort Sam Houston National Cemetery.

Zdroj: Special Ops Magazine, U.S. Army Special Operations History Office