Na sklonku minulého roku jsem na hledání neměl žádný čas. Byl jsem pracovně vytížen a navíc se o mně pokoušela chřipka. Přesto všechno jsem toužil vyrazit do terénu a pořádně si vyčistit hlavu. Už jsem to potřeboval jako sůl!

Jasná volba

Netradiční náhoda pomohla tomu, že jsem se s detektorem do lesa dostal až den před 24. prosincem. Ve večerních hodinách, 21. prosince, mě totiž policie oznámila: „Máte na chalupě vloupačku! Potřebujeme, aby jste co nejdříve přijel zjistit škody a sepsat protokol". Samozřejmě jsem měl ohromnou radost. Čas jsem ovšem měl až v neděli 23. takže jsem vyrazil na chalupu. Nejdříve jsem se zastavil na policii informovat se na správný postup. Bylo mi řečeno, abych zjistil co se ztratilo a následně přijel sepsat protokol a podat trestní oznámení. Na chalupě jsem zjistil, že nic nebylo odcizeno - ono ani vlastně nebylo nic co by se ukrást dalo. Co teď? Přece jen jsem počítal s tím, že bych si mohl, alespoň na chvilku jít vyrazit zahledat. Detektor jsem měl samozřejmě sebou v autě a vzhledem k tomu, že se na chalupě nic neztratilo, zavrhl jsem druhou návštěvu policejního oddělní s tím, že se tam zastavím někdy mezi svátky a hurá do lesa.

Než padne tma

Asi za 30 minut jsem stál v plné připravenosti s detektorem na kraji jednoho lesa, na který jsem již delší dobu dělal zálusk. Po měsíční hledačské „abstinenci" mě prvních pár mávnutí detektorem řádně nabudilo, a jelikož jsem měl něco málo přes hodinu času než padne tma, pustil jsem se do rychlého průzkumu terénu. Teplota -7°C, zem promrzlá na kost. Proběhl jsem kraj lesa, který byl v podstatě bez jediného signálu a mé kroky začaly směřovat vzhůru po prudkém svahu. Po nalezení několika protektorátních mincí a běžných věcí jsem zpozoroval, že se již začíná smrákat. Nedá se nic dělat, byla to fajn procházka, i když příliš krátká. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil jestli budu pokračovat dále nebo se vrátím přes les zpět k autu. Zalíbil se mi kraj lesa, kde byly vidět zbytky staré úvozové cesty. Projdu ještě tento růžek a pak rychle k autu. Přeci jen představa větví, které mě po tmě budou šlehat do obličeje, nebyla moc lákavá.

Psali jsme:Řopíky na Králicku - Červenovodská příčka

Zázrak se ovšem nekonal a nic zajímavého kromě několika nábojnic neobjevilo. Tak ještě ten malý svah u velkého dubu a opravdu už pro dnešek končím. I když jsem v podstatě nic nenašel, byl jsem spokojen, jelikož jsem si v lese krásně odpočinul, a proto mi příliš nevadilo, že tak jako již mnohokrát předtím se vrátím domů s prázdnou. Ne nadarmo se říká, že lov je cennější než kořist!

Signál jako hrom

Jenže najednou se objevil velký signál. No co, bude to další z hrnců, kterých každý již vykopal mraky, a ještě vykope spousty dalších. Kopat? Nekopat? Přeci jen už skoro není vidět a k autu je daleko. Samozřejmě mi to nedalo a do kopání jsem se pustil. Pomocí Kerimovy tlučnice nebyl problém proseknout asi 7cm silnou zmrzlou vrchní krustu zmrzlé země a pod ní to již šlo velmi dobře. Asi ve čtyřiceti centimetrech jsem narazil na cosi kovového a za chvilku jsem držel v ruce víčko z bandasky. Přejel jsem díru opět detektorem, ale neozval se jediný signál. I přes velmi špatnou viditelnost jsem poznal, že to víčko muselo být na něčem nasazeno, protože kdyby bylo jen volně v zemi, vypadalo by rozhodně jinak. Tak jsem ještě jednou hrábl do díry, když v tom se ozval skřípot mého kopáče o nějaké sklo! Napětí stoupá, že by se dalo krájet, a já sahám do díry, kde jsem našmátral sklenici větších rozměrů. Vytahuji jí na povrch a vidím krásnou velkou uzavřenou zavařovačku.

Foto: Právě otvírám zavařovačku po více jak 60 letech

Uvnitř matně vidím nějaké figurky vojáčků a dokumenty zabalené do papíru. Pokládám sklenici opatrně stranou a šátrám dál v díře. Objevilo se ještě několik dalších sklenic, ale ty již byly bohužel prázdné. Radost mě ještě udělal nepoškozený kameninový hrneček. Důkladně jsem zahrabal díru a ještě v rychlosti prozkoumal blízké okolí.

Psali jsme:Ještě dnes se v zemi nacházejí válečné artefakty z bitvy o Berlín

Foto: Obsahem zavařovačky byli hlinění vojáčci a vkladní knížky z roku 1945

Zavařenina č. 2

Asi 2 metry od prvního nálezu druhý velký signál! Hlavou mě prolétla jediná myšlenka – pokračování! Opět nějaká poklice, několik prázdných rozbitých sklenic, ale v díře byl ještě signál. Tak hrabu dál dokud jsem asi v 70 cm jsem nanarazil na další zavařovačku. Po chvilce zápolení jsem ji vytáhl a vidím, že uvnitř je pár centimetrů vysoká vrstva nějakých mincí. Rychle ještě projíždím díru detektorem, ale ten již mlčí. Opatrně ukládám obě sklenice a kameninový hrneček do batohu, a již za úplné tmy se vracím k autu. Až na drobné zaváhání doprovázené ekvilibristickými kreacemi po nečekaném uklouznutí na zamrzlé kaluži jsem se dostal k autu v pořádku. Batoh jsem opatrně uložil na zadní sedadlo a rychle uháněl k domovu.

Foto: 2. zavařovačka obsahovala mince

Ještě cestou k autu jsem si usmyslel, že doma nikomu nic neřeknu, a že si nechám obsah batohu jako překvápko pod stromeček. Největší radost udělá totiž hledači dárek, který si vlastnoručně vykope sám... Teď to ještě vydržet a sklenici neotevřít předčasně!

Nadílka

Druhý den večer jsme v rodinném kruhu usedli k štědrovečerní tabuli a já se tvářil tajemně jako hrad v Karpatech. Všem jsem během dne říkal jak jsem byl celý rok hodný a že budou koukat jaký to dostanu dáreček. Bratr tipoval nové auto atd., ale já nic neprozradil. Po večeři jsem se jali rozdělovat dárky a já jen šoupnul můj hledačský batoh nenápadně pod stromeček.

Foto: Pod vánočním stromkem se objevily i nalazené zavařovačky

Bratr pochopil, že to asi nové auto nebude a čekal jako ostatní, co se z toho vyklube. Tento rok s námi štědrý večer trávil i děda s babičkou, a jelikož je naše babička typ člověka, který se hrozně rád prohrabuje ve starých krámech a harampádí, tak si hned ke mně přisedla a vánočním papírem od jednoho z již rozbalených dárečků začala napjatě „šudlat" hlínu z povrchu větší zavařovačky.Po očištění jsem se ji pokusil otevřít – babička samozřejmě tvrdila, že to dělám špatně a ať ji k tomu pustím. Ve sklenici byl totiž stále podtlak, a když se mi konečně podařilo opatrně odpáčit skleněné víčko, ozvalo se mocné zasyčení. Skutečně kvalitně zavařeno a uloženo. Malá armáda německých vojáčků byla zřejmá, ale netušili jsme co je uvnitř za dokumenty.

Foto: Malá armáda hliněných vojáčků

Po „odborném" vyjmutí všech vojáčků za pomocí kleští na okurky jsem ze sklenice vytáhl papírový sáček ve kterém byly dokumenty uloženy. Po jeho otevření jsem zjistil, že se jedná o čtyři vkladní knížky a čtyři potvrzené dokumenty o přihlášení vkladů. Později jsem zjistil, že toto přihlášení vkladů bylo nutné učinit do 30. 11. 1945 jinak peníze na účtech propadli ve prospěch Československého státu.

Zmizelé osudy?

Při podrobnějším studiu nalezených dokumentů jsem se dozvěděl, že dvě vkladní knížky patřili tehdy malému chlapci jménem Helmuth (zřejmě to byl majitel vojáčků) a jedna jeho sestře - jmenovala se Helga. A ta poslední vkladní knížka patřila jejich otci Josefovi, narozeného v roce 1899, který byl v době přihlášení vkladů v zajetí a tudíž se asi jednalo o vojáka. Poslední vklad učinil v roce 1941, potom pravděpodobně narukoval na frontu, kde jak již bylo zmíněno padl do zajetí. Přihlášení vkladů a pravděpodobně i uložení nalezených věcí provedla babička oněch dvou sourozenců. 

Foto: Vkladní knížky 

Díky kvalitnímu uložení vypadají vkladní knížky i dokumenty o přihlášení vkladů jako, kdyby se po mnoha letech vytáhli ze zapomenutého šuplíku. Pomocí zjištěných údajů včetně bydliště se pokusíme pátrat po osudech těchto lidí. S velkou pravděpodobností by obě děti mohli ještě dnes žít.

Foto: Přihlášky vkladů

Ve druhé sklenici byly uloženy německé mince, převážně feniky z Výmarské republiky, několik stříbrných říšských pěti, dvou a jednomarek a jeden RU zlatník France Josefa. Guma kterou byla sklenice zvenku křížem přetažena bohužel nevydržela ve slušném stavu, nicméně mince jsou v dobré kvalitě, a já se rozhodl, že si tuto sklenici nechám zavřenou, a zůstane tak v nálezovém stavu. Otevřít ji přece mohu kdykoliv, navíc budu mít zajímavý doklad o způsobu uložení depotu ve „zdivočelém" roce 1945.

Dohledávka v dešti broků

V dalších dnech jsem se vydal opět na místo nálezu zavařovaček a snažil se prozkoumat okolí a přilehlé lesy. Zaskočil mne ovšem soupeř jenž měl mnohonásobně větší početní převahu a byl vyzbrojen flintami přes ramena a štěkajícími loveckými psy. Ze začátku bylo vše v pohodě, ale jen do té chvíle, kdy myslivci spustili kanonádu a kolem mě začali prchat divočáci vskutku jak o život. Naštěstí o mě jeden z myslivců věděl, ale moc klidu mi to nepřidalo a radši jsem se krčil za stoletým smrkem. Jakmile střelba polevila jsem začal opatrně pokračovat v hledání a po chvilce se objevil zajímavý signál. a už v ruce držím půlku německé ID známky – policajt – snad tu bude i druhá půlka, říkám si. Asi metr od místa nálezu je od divočáka vyhrabaná menší jamka a hned vedle ni další signál. Kouknu pozorně na místo a známka leží přimrzlá k zemi přímo na povrchu. Kolega kňour zřejmě nebyl „válkař" a tak tam tu známku nechal ležet. Obě půlky k sobě patří.

Opět kolem prosvištělo několik vystrašených divočáků. Další mohutná střelba a můj pud sebezáchovy mě odradily od dalšího setrvávání v tomto lese. Přesunul jsem se tedy níže. a jelikož jsem měl již hlad, usadil jsem se na mýtince a posvačil.

Necelé dva metry od mýtinky hlásí můj detektor zajímavý signál. Je to rozhodně něco většího než půlka ID známky. V duchu si říkám: „sakra to by mohla být hliníková přezka tu ještě ve sbírce nemám". Věřte tomu nebo nevěřte, byla tam! Nádherně zachovalá hliníková přezka LW.

Foto: Nalezená hliníková přezka LW a německá ID známka

Nic dalšího zajímavého se mi již nepodařilo na tomto místě najít ani při dalších dvou dohledávkách s kolegou, ale určitě jsme něco minuli a proto se sem na jaře vrátím.