Bělorusko, stát, který byl ještě donedávna považován za periferii Evropy, v souvislosti s ukrajinskou válkou nabylo na geopolitickém významu. Přestože není přímým aktérem ukrajinského konfliktu, právě jeho postoje, ve kterých balancuje mezi proruskou politikou a  zachováním svébytné zahraniční politiky, ukrajinský konflikt výrazně ovlivňují. Zároveň je ale i samo Bělorusko na určitém rozcestí a je otázkou, jakou cestou se vydá dál.

Foto: Bělorusko je na určitém rozcestí a je otázkou, jakou cestou se vydá dál. | Shutterstock

Lukašenkovo Bělorusko – poslední diktatura v Evropě

Bělorusko přitom letos slaví poněkud kontroverzní výročí. Je to již 30 let, kdy byla v tehdejším čerstvě existujícím Bělorusku potýkajícím se s důsledky rozpadu Sovětského svazu přijata nová ústava. Tato ústava, která definovala Bělorusko coby prezidentský systém, nepřímo přispěla ke vzniku diktatury, protože dala nebývalé pravomoci do rukou prezidenta. Tím se v následných prvních a zároveň posledních svobodných volbách stal dosud vládnoucí A. Lukašenko, který díky tomu také slaví 30 let u moci.

Psali jsme:Náhorní Karabach prizmatem ukrajinského konfliktu

Zde lze připomenout, že postoje A. Lukašenka byl již od samého počátku silně prosovětské. Byl to A. Lukašenko, který jako jediný člen parlamentu hlasoval proti rozpuštění Sovětského svazu. A .Lukašenko dokonce snil o tom, že on sám by se stal prezidentem Sovětského svazu. Možná ještě důležitější je ale to, že A. Lukašenko byl hrdým nositelem sovětských tradic, a opakovaně se k nim hlásil. To mnohé občany odpuzovalo, zároveň to ale nemalé části běloruského obyvatelstva, kterému se stýskalo po zdánlivé stabilitě sovětských časů, do jisté míry imponovalo.

Svou myšlenkovou příslušnost k myšlenkovému dědictví Sovětského svazu následovně Lukašenko převedl i do své reálné politiky. I díky tomu, že mu ústava vkládala do rukou velké pravomoci (v jejichž vykonávání přitom na rozdíl od jiných prezidentských systémů, např. francouzského, nebyl nijak kontrolován), dokázal A. Lukašenko zemi opět proměnit v totalitu. Již brzy došlo k omezování opoziční politiky, k faktickému zrušení svobodných voleb, k porušování elementárních lidských práv.

Stejně tak se autoritativní politický styl A. Lukašenka projevil i při formování ekonomiky. V Bělorusku prakticky nedošlo k žádné privatizaci, soukromé vlastnictví a podnikání je i nadále velmi omezeno. Klíčovou, určující roli v ekonomice si zachoval stát. Státní podniky, které navíc mají nejasnou strukturu, se zásadním způsobem podílí nejen na tvorbě HDP, ale i na politickém systému. I tyto podniky, které jsou v rukou lidí spojených s vládnoucí garniturou či přímo s osobou A. Lukašenka, tak výrazně přispívají k zachování současného režimu.

Autoritativní politika A. Lukašenka pochopitelně vedla k zformování demokratické opozice. Ta chtěla primárně využít toho, že v zemi i nadále formálně probíhaly volby, a to jak volby parlamentní, tak i prezidentské. Prakticky všech voleb se proto opozice účastnila, a snažila se postavit své vlastní kandidáty coby alternativu stávajícímu režimu. Prakticky žádné volby ale neproběhly svobodně, natož demokraticky. Mnozí kandidáti byli zastrašováni, často jim ani nebylo dovoleno kandidovat. Běžným jevem se stalo i falšování voleb, které vyvrcholilo v prezidentských volbách v roce 2020. Demonstrace proti režimu jsou surově potlačovány, představitelé opozice jsou vězněni - stejně jako v dobách Sovětského svazu. To se pochopitelně projevilo i ve výsledku voleb, v nichž A. Lukašenko vždy zvítězil a díky tomu si dokázal zachovat svou moc.

Psali jsme:Fotbalová válka: konflikt dvou středoamerických republik

Absurdita diktatury

To, že A. Lukašenko vládne již šesté volební období, neuvěřitelných 30 let, je do jisté míry absurdní. Samozřejmě, v mezinárodním srovnání můžeme najít diktátory, kteří vládli ještě déle – lze připomenout např. gabunského prezidenta O. Bangu, který ve své zemi vládl 42 let. Jenže obvykle jde o zaostalé rozvojové, převážně africké země, u kterých je to vzhledem k jejich nižší politické úrovni částečně pochopitelné. U Běloruska, které je součástí Evropy, to působí takřka jako výsměch.

Absurdita této situace vyniká i v souvislosti s tím, že současnou běloruskou vládu a především samotné prezidentství A. Lukašenka po sporných volbách v roce 2020 celá řada zemí neuznává. Jedná se především o země EU, ale také USA, Velkou Británii a Kanadu. Jako legitimního představitele Běloruska tyto státy uznávají Svetlanu Czichaunovskou a její exilovou vládu, tzv. Sjednocený přechodný kabinet Běloruska, sídlící v Litvě. Tato exilová vláda S. Czichaunovské sice získala značné uznání ve světě, bohužel zatím ale nezískala potřebnou podporu mezi širšími vrstvami běloruské společnosti. Vedle této exilové vlády S. Czichaunovské (a vedle oficiální běloruské vlády) ale existuje i další exilová vláda Běloruska, Rada Běloruské demokratické republiky. Ta odvozuje svou legitimitu od Běloruské demokratické republiky, která byla vyhlášena na sklonku r. 1918. Tato exilová vláda dokonce představuje v současnosti nejdéle fungující exilovou vládu na světě. Dále existuje ještě několik opozičních hnutí, která jsou ale odlišně orientována, a spojuje je jenom nesouhlas s vládou A. Lukašenka. Opozice je tak do značné míry roztříštěná. Žádná z těchto opozičních skupin a exilových vlád navíc nedisponuje žádným politickým nástrojem, který by mohl vládnutí A. Lukašenka nějak reálně ohrozit.

Na druhou stranu se v samotném Bělorusku  projevují příznaky, které jsou symptomatické pro každý takovýto totalitní režim, pro každou dlouhodobou vládu, založenou pouze na jednom jedinci. V zemi, v chování státní správy se čím dál silněji projevuje únava, přerůstající až v apatii. Je to důsledek přístupu vládnoucích elit, které se snaží spíš jen o své přežití, a nikoliv o nějaký politický či ekonomický rozvoj země. To se samozřejmě následně obráží i ve státní exekutivě, v jejím přístupu k řešení každodenních problémů. Tato situace je ovšem nepřirozená, a právě to si uvědomuje čím dál větší množství Bělorusů.

Přesto lze  režim v Bělorusku hodnotit jako poměrně stabilizovaný. A to i navzdory nízkému výkonu běloruské ekonomiky, kdy HDP Běloruska zaostává za HDP pobaltských států, a nízké životní úrovni. Je ale třeba vidět, že této stability se režimu podařilo dosáhnout jen díky politice represí. Velká část obyvatelstva je totiž zastrašena brutálními zásahy proti demonstracím po volbách v r. 2020, a proto se jen málokdo odváží otevřeně se postavit proti režimu.

V poslední době se ale tato situace začíná měnit. Do značné míry je to díky válce v sousední Ukrajině, která - byť jen nepřímo - zasáhla i Bělorusko, a dynamizovala jeho politiku. Současné Bělorusko totiž musí oproti minulosti mnohem více taktizovat, kdy Lukašenkův systém chce zachovat dobré vztahy s Moskvou, a na druhou stranu se nechce zatáhnout do války. Téma války je totiž v Bělorusku krajně nepopulární, a pokud by se vedení země rozhodlo o zapojení do ukrajinského konfliktu, pak by to mohlo vést k masovým protestům. A to protestům mnohem rozsáhlejším, než jaké proběhly v roce 2020, a které by mohly režim A. Lukašenka smést. Zdánlivě stabilní Bělorusko se tak ocitá na jakémsi rozcestí, a je otázkou, jakou cestou se vydá dál.

Co bude dál?

Zatím se tak rýsuje hned několik scénářů. První a do značné míry ideálním scénářem jak pro samotné Bělorusy, tak i pro Evropu by bylo, kdyby se opozici (reálně především exilové vládě S. Czichaunovské) podařilo Lukašenkův režim svrhnout, a dovést zemi ke svobodným volbám. Za takové situace by patrně bylo možno vytvořit v Bělorusku demokracii, a navrátit Bělorusko do rodiny evropských států. Bohužel lze konstatovat, že takovýto scénář je zatím nereálný. Částečně je to díky tomu, že současná opozice je rozdrobená. Jednotlivé opoziční skupiny se totiž fatálně se liší v představách o formování státu a jeho ekonomiky, a především v zahraniční politice, primárně v otázce vztahů s Ruskem. Negativem je i to, že se dosud  opozici nepodařilo vyprofilovat nějakou skutečně silnou osobnost, která by se mohla stát protiváhou A. Lukašenka.

Stejně tak je ale dnešní situace výsledkem toho, že opozice se při prosazování svých dopustila celé řady chyb, byť do jisté míry přirozených. Opozici se například nepodařilo získat žádnou kompromisní osobnost mezi představiteli státní exekutivy. I v rámci Lukašenkova systému je přitom čím dál patrnější nechuť k současné politice, byť se zatím příliš hlasitě neprojevuje. Takovýto rozklad režimu zevnitř by přitom byl mnohem účinnější než nějaké protesty v ulicích, které vládní moc vždy snadno potlačí, a které se beztak díky cenzuře nedostanou do podvědomí širších vrstev obyvatelstva. Za takové situace jsou ovšem šance dnešní exilové vlády S. Czichaunovské poměrně omezené.

Druhou, a bohužel mnohem reálnější možností je, že si Lukašenkův režim v Bělorusku i nadále zachová svou moc, a to patrně ještě hodně dlouho. Z části je tomu i díky osobě samotného A. Lukašenka. A Lukašenko totiž ještě není až tak starý, je mu teprve 70 let. Navíc je ve výborné fyzické formě, kterou se ostatně rád pyšní, obdobně jako V. Putin. Musíme také brát v potaz, že někteří diktátoři se dožívají mimořádně vysokého věku. Např. takový Mugabe, bývalý diktátor Zimbabwe, ve své zemi vládl až do převratu v roce 2017, kdy mu bylo neskutečných 93 let.

V Bělorusku (které mimochodem má se Zimbabwe vynikající vztahy) by to mohlo být obdobné. Jako docela reálně se jeví to, že by A. Lukašenko mohl vládnout klidně ještě dalších 15-20 let! A. Lukašenko sice opakovaně řekl, že tak dlouho vládnout nehodlá, nicméně lze podotknout, že obdobně tak A. Lukašenko prohlašoval, že nebude usilovat o páté, šesté volební období, a přesto pokaždé znovu kandidoval. Takovéto výroky lze proto brát s rezervou. Je také třeba si uvědomit, že A. Lukašenko nemá pro sebe žádnou alternativu, a že pokud by pod tlakem opozice či spíš pod tlakem nějaké složité situace odstoupil, pak by mu patrně hrozilo vězení. Za takového stavu věcí se ovšem Lukašenko bude držet moci zuby nehty, a pro její zachování bude ochoten nasadit jakékoliv prostředky. To ostatně už opakovaně prokázal.

Bylo by navíc chybné spojovat Lukašenkův systém jen s jeho osobností. Lukašenkovi se totiž podařilo postupně vytvořit skutečný mocenský systém, který je tvořen především silovými složkami, jako je policie či obávané jednotky ministerstva vnitra, ale stejně tak i po dlouhá léta opomíjená armáda. Významnou roli hraje také státní exekutiva, ve které jsou na klíčových místech lidé spojeni s osobou A. Lukašenka, a stejně tak i  management státních podniků. Ti všichni na současném režimu výrazně profitují, byť na úkor většinové společnosti, a proto se snaží zachovat status quo. Samozřejmě, tento režim do značné míry stojí na A. Lukašenkovi, ten je jakýmsi jeho tmelem. Nicméně je možné, že by se tomuto režimu mohlo podařit přežít i smrt samotného A. Lukašenka – zvlášť pokud by se našla nějaká osobnost, která by představovala formální hlavu tohoto systému.

Mohl by se tak opakovat scénář jako v již zmíněném Zimbabwe. Tam sice R. Mugabe po nepokojích v roce 2017 odstoupil z prezidentského úřadu, ale jeho režim přežil, protože se moci ujal E. Mnangagwa, který do té doby zastával post viceprezidenta a který v nové funkci plně pokračoval v politice R. Mugabeho. Opozice byla následně z reálné politiky zcela vyšachována. A sám R. Mugabe si pak pohodlně dožil ve svém luxusním sídle.

Podobný scénář by mohl být realizován v Bělorusku. Formální hlavou státu by se tak mohl stát někdo z osobností současné vlády, resp. státní exekutivy. Nějaká zdánlivě vstřícnější, liberálnější tvář. Už třeba kvůli zlepšení vztahů s Evropou, kvůli zrušení či alespoň omezení sankcí. A. Lukašenko by odešel do ústraní, a patrně by se i nadále podílel na rozhodování státu. Na podstatě systému by se ale nic nezměnilo, a tak by Lukašenkův režim pokračoval dál.

Existuje ale i další, byť zdánlivě bizarní možnost. A. Lukašenkovi se totiž už podařilo získat či spíše vytvořit takovou osobnost, která by jednou mohla po něm převzít moc. Takovouto osobností je nejmladší syn A. Lukašenka, Nikolaj Lukašenko (A. Lukašenko má ještě dva další starší syny z jeho prvního manželství, oba sice zastávají posty ve státní správě, ale na účast v nejvyšší politice státu neaspirují). Právě tohoto svého syna si A. Lukašenko velice oblíbil, a dokonce jej bere na různé zahraniční cesty. A je třeba říci, že N. Lukašenko je bystrý, a projevuje značný zájem o státní otázky.

Proto se i v samotném Bělorusku čím dál častěji objevují úvahy, že by N. Lukašenko jednou mohl převzít moc v zemi po svém otci. Proti něčemu takovému hovoří především to, že je Lukašenko příliš mladý, je mu teprve 20 let. V Bělorusku přitom na prezidenta může kandidovat jen člověk, kterému již bylo 35 let. Navíc i sám A. Lukašenko takovéto předání moci v rámci rodiny odmítá, a obvykle se mu posmívá. Ale opět – i na základě dosavadních zkušeností s fatálním rozdílem mezi oficiální rétorikou a následně reálnou politikou je otázkou, zda lze v tomto A. Lukašenkovi věřit. Něco takového by navíc dobře zapadalo do výše popsaného scénáře. A. Lukašenko by mohl vládnout klidně i dalších 15 let, do svých 85 let, samozřejmě za předpokladu, že mu to zdraví dovolí. A potom moc v zemi předá svému synovi, který v zemi může vládnout celé desítky let – možná stejně dlouho jako jeho otec.

Něco takového na první pohled vypadá na první pohled absurdně. Nicméně tato absurdita jen zapadá do dnešního stavu běloruského režimu. Lze ostatně připomenout, že obdobné dynastické diktátorské režimy jsou ve světě docela běžné. Nejde přitom jen o známý příklad Severní Koreje, kde dynastie Kimů vládne již neuvěřitelných 80 let. Obdobné systémy jsou časté v Africe (Togo, Čad), ale také v zemích bývalého Sovětského svazu. Např. v Turkmenistánu vládne od r. 2022 prezident S. Berdimuhamedov, syn bývalého prezidenta G. Berdimuhamedova. A. Lukašenko se tedy má kde inspirovat, případně může pozorovat chyby těchto režimů, a předem se jich vyvarovat.

Je tedy možné, že v Evropě vznikne dynastický diktátorský režim. A to v zemi, která je strategicky významná a která představuje jakousi hráz mezi Evropou a nevyzpytatelným Ruskem. Tento dynastický režim pak může dlouhodobě fungovat, a to poměrně úspěšně, především díky dobrým vztahům s Ruskem, ale i dalšími zeměmi bývalého Sovětského svazu. Potažmo také díky vztahům s dalšími diktátorskými režimy (Kuba, Venezuela), se kterými dnešní Bělorusko čile obchoduje.

Je samozřejmě otázkou, který z těchto scénářů bude realizován. Do hry totiž vstupuje celá řada proměnných, které mohou věci zkomplikovat. Nejde přitom jen o ukrajinskou válku, otázky vyvolává stav samotného Ruska, jehož situace je i díky válce složitější než v případě Běloruska. Jakýkoliv zásadní politický pohyb v Rusku by se následně projevil i v Bělorusku. Přesto je vysoce pravděpodobné, že Lukašenkův systém v Bělorusku bude i nadále existovat. Může existovat i celá dlouhá desetiletí, a to patrně i bez samotné osoby A. Lukašenka. Evropa by se na to měla připravit.

Zdroj: britannica, Euronews.com