Asi netřeba širší české veřejnosti příliš představovat osobnost Sira Winstona Churchilla. Často se připomínají aktivity a postoje tohoto britského politika v souvislosti s různými událostmi světových dějin 20.století, a především asi s jeho prvním působením v čele britské vlády v letech 1940-45, kdy Velká Británie představovala a stala se jednou z rozhodujících a vítězných sil druhé světové války. Možná už trochu méně je zde rozšířeno povědomí, že W. Spencer-Churchill, narozený 30. listopadu 1874 v Blenheimském paláci v anglickém hrabství Oxfordshire, patřil k aristokratické rodině, jejíž příslušníci už dříve sehrávali výraznější politickou, příp. i vojenskou roli v britských a anglických dějinách. Mezi nimi rozhodně dominuje John Churchill, I.vévoda z Marlborough.

John Churchill se narodil v roce 1650 v Devonshire na jihozápadě Anglie. Jeho otec, jménem Winston Churchill, přišel o své postavení a majetky v důsledku podpory králi Karlu I. za občanské války a puritánské revoluce v Anglii od roku 1642, tedy událostí, vrcholících popravou dotyčného panovníka v lednu 1649 – a rodině tak přišla vhod restaurace moci Stuartovců v roce 1660. Osudy Johna Churchilla byly spjaty se službami vévodovi z Yorku, později, od roku 1685, jako katolickému králi Anglie Jakubovi II. Je např. známo, že koncem 60.let 17.století působil Churchill po nějakou dobu v Tangeru, marockém městě, nacházejícím se tehdy dočasně pod anglickou vládou. Když během třetí anglo-nizozemské námořní války let 1672-74 Francie krále Ludvíka XIV. svou invazí do Spojených nizozemských provincií podpořila Anglii, objevil se v řadách několikatisícového anglického  kontingentu v rámci francouzské armády, a podílel se na obléhání Maastrichtu v roce 1673.

Foto: Scéna z bitvy u Blenheimu 13.  srpna 1704 na malbě soudobého anglického malíře J. Wootona. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Mrkev jako zbraň proti nacistickému Německu. Mýtus o lepších očích přežívá dodnes

V době tzv. slavné revoluce roku 1688, kdy se v Anglii vylodil nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský, aby, podporován místní parlamentní opozicí, převzal trůn po svrženém Jakubovi II., stal se Churchill předním z vojenských důstojníků, jež se přidali na stranu nového krále. Kromě jiného se pak dočkal titulu hrabě, earl, z Marlborough. V roce 1690 vedl úspěšné tažení proti přívržencům svrženého krále, tzv. jakobitům, na jihu Irska. Na druhou stranu, korespondence, udržovaná jím s Jakubem II., který nalezl azyl ve Francii (a navíc v době tzv. devítileté války let 1688-97, kdy Anglie a Nizozemí vytvářely součást širší protifrancouzské koalice), vedla Viléma III. Oranžského k podezřením ze zrady, a  k Churchillovu uvěznění v londýnském Toweru v roce 1692. I když toto uvěznění bylo jen krátkodobé, obnovení důvěry ze strany Viléma III. se Churchill dočkával pomalu; a skutečný obrat v jeho prospěch přinesl až nástup Anny Stuartovny, protestantské dcery Jakuba II., na anglický trůn v březnu 1702. V Evropě se zároveň právě schylovalo k válce o španělské dědictví. Tento konflikt mezi vlastně francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky o španělský trůn měl být současně opět konfliktem širší koalice evropských států s ambiciózní Francií Ludvíka XIV.

Rozhodující bylo v letech 1701/02 formování protifrancouzské tzv. Velké aliance mezi Anglií, Nizozemím a habsburským císařem Leopoldem I. John Churchill, jmenovaný za přízně nové panovnice mj. generálním kapitánem anglických vojsk doma i v cizině, se změnil v jednu z předních vojenských, ale i politických osobností Anglie a již Velké Británie (připomeňme sloučení anglického a skotského parlamentu v roce 1707). Při svém působení na evropské pevnině již v počáteční fázi konfliktu se stal vrchním velitelem britsko-nizozemských vojsk, a důležitá byla též jeho diplomatická úloha v jednáních s nizozemskou vládou v Haagu. Za dobytí několika Francouzi obsazených, opevněných měst v Jižním Nizozemí, nakonec zejména biskupského Lutychu, byl povýšen na vévodu z Marlborough.

Foto: Blenheimský palác na rytině z 18.století. Dodejme, že tento palác na původně královském pozemku, darovaném J. Churchillovi, vévodovi z Marlborough odměnou za jeho grandiózní vojenský úspěch na jihu Německa (a především dílo architekta Johna Vanbrugha), byl od roku 1716 dostavěn již ryze na vlastní náklady vévody z Marlborough v důsledku těsně předcházející situace (nakonec i faktické roztržky s královnou Annou Stuartovnou). Jistě i fakt, že se později stal rodištěm W. Churchilla, přispěl k věhlasu objektu, který v roce 1987 zařadila UNESCO na svůj seznam památek světového kulturního dědictví. | Wikimedia Commons / Public domain                                                 

V situaci, kdy francouzské úspěchy v horním Porýní a vstup bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela do války na straně Francie, a navíc eventualita francouzské pomoci kuruckému, protihabsburskému povstání v Uhrách se zdály být vážným nebezpečím pro rakouskou monarchii (v podobě francouzského postupu k Vídni a vnucení pokořujících mírových podmínek císaři), navrhl Marlborough postup velké části svých vojsk do německého vnitrozemí, jako vlastně možnost zmařit hrozbu francouzské hegemonie v kontinentální Evropě. Tento plán narazil na obecný nesouhlas Holanďanů, vzhledem k tomu, že Marlboroughovy síly zadržovaly Francouze na jejich vlastní jižní hranici, ale přesto dosáhl podpory hlavního z nizozemských předáků, velkého pensionáře Hensia. Kromě toho zde bylo rozhodující spojení s princem Evženem Savojským (čili císařským velitelem, asociovaným ve středoevropském povědomí zejména asi s válkami s Turky v Uhrách a na Balkáně v desetiletích předchozích a opět pozdějším) – a který byl nyní přesunut z protifrancouzské fronty v severní Itálii, aby stanul v čele jedné z císařských armád v Německu. Jiné diplomatické úsilí vévody z Marlborough zatím mířilo k přesvědčení pruského krále a dalších německých spojenců Aliance, aby navýšili početní stavy svých vojsk, s nimiž by mohl změnit situaci na území Říše.

Psali jsme:Zrůdy války v Jugoslávii: Željko Ražnatović „Arkan“

19. května 1704 vyrazil Marlborough směrem na jihovýchod v čele asi 16-tisícové britské armády (složené z 51 batalionů pěchoty a 92 jízdních eskadron), kterou shromáždil jeho bratr generál Charles Churchill nedaleko Maastrichtu. Předem se počítalo s postupným připojením vojsk německých knížat a 11 nizozemských batalionů v Porýní. Přes Nizozemí pak navíc směřovala posila z Dánska, dalšího ze spojenců Aliance. Rýn překročila tato armáda u Koblence, a od jeho pravého břehu pokračovala do povodí horního Dunaje. Hovoří se o disciplíně, stejně jako o dobré organizaci zásobování, provázející rozrůstající se vojsko během této fáze tažení. V Mundelsheimu na Neckaru se Churchill, vévoda z Marlborough poprvé osobně setkal s Evženem Savojským – a jeho přímá spolupráce s tímto habsburským vojevůdcem měla charakterizovat nejen bezprostředně následující operace.

Foto: John Churchill (vlevo), I. vévoda z Marlborough (1650-1722) a jeden z jeho potomků, Sir Winston Spencer-Churchill (1874-1965). W. Churchill byl mj. autorem biografie svého dotyčného předka (prapraprapraprapraděda, pokud bychom měli nejpřesněji vyjádřit jejich příbuzenský poměr), sepsané zhruba v desetiletí před druhou světovou válkou. | Wikimedia Commons / Public domain

S úspěchem, byť za nemalých ztrát, udeřilo ráno 2. července Marlboroughovo vojsko na bavorský vojenský tábor, chráněný zákopy, na výšinách Schellenberg poblíž Donauwörthu. Bavorský kurfiřt poté ustoupil před aliančním vojskem do Augsburgu. Mezitím se ovšem na východ pohnula asi 45-tisícová francouzská armáda z alsaského Štrasburku, jejíž velitel, maršál vévoda de Tallard, byl předtím přesvědčen, že postup v jádru anglického vojska podél Rýna na jih cílí k úderu právě na Alsasko. Tallardovi vojáci překročili Rýn a po pochodu přes oblast Schwarzwaldu se v Biberachu poblíž Augsburgu spojili s bavorskými vojsky a oddíly francouzského maršála Marsina, již se v jihoněmeckém prostoru zdržujícími.

Marlborough v bavorském (švábském) Podunají spojil 11. srpna své síly s císařským vojskem prince Evžena a společně, s armádou o přibližně 56 tisících mužů a s 52 děly, zaujali pozice v oblasti severovýchodně od města Höchstädt, při levém břehu Dunaje, zhruba v místech, kde Francouzi a Bavoři uštědřili porážku císařským silám v předcházejícím roce. O něco početnější francouzsko-bavorské vojsko (asi 60 tisíc mužů s 61 děly) pod vrchním Tallardovým velením se rozložilo na výšinách západněji, mezi vesnicemi Blindheim (Angličany nazývané Blenheim) a Lutzingen, obehnanými palisádami a zákopy. Tady mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí. V prostoru mezi oběma vojsky směřoval do Dunaje potok  Nebel. Kromě jiného, třeba už jen složitější mnohonárodnostní ráz vojsk pod Marlboroughovým a Evženovým velením je hodnocen jako handicap oproti opačné straně, převážně francouzským vojákům, připravovaným na vzájemně koordinovaný postup.

Časně ráno 13. srpna 1704, za husté mlhy, nařídil Marlborough postup proti nepřátelským pozicím. Na dělostřelbu, zahájenou pravým křídlem francouzské strany proti blížícím se Britům, odpověděla dělostřelba některých z britských baterií; a zatímco severněji se oddíly Evžena Savojského pomalu přibližovaly k Lutzingenu, Marlborough, po bohoslužbách pořádaných kaplany jednotlivých regimentů, nařídil jednomu ze svých velitelů, lordu Cuttsovi, aby se svou pěchotou zaútočil přímo na Blenheim, kde se nacházel maršál Tallard. Sám se s hlavní částí vojska pokusil proniknout přes Nebel v místech uprostřed bojové linie.

Poté, co byli Cuttsovi pěšáci se ztrátami od Blenheimu odraženi, posunul vévoda z Marlborough úsilí na prolomení francouzské linie mezi Blenheimmem a vískou Oberglau, ležící na jejím severnějším úseku. Zčásti na improvizovaných mostech ze sesbíraných fošen, zčásti po místním kamenném mostě překračovali jeho vojáci Nebel, ale francouzská dělostřelba a zejména výpady francouzské kavalerie jim znemožňovaly zformovat se na jeho druhém břehu v efektivní sílu. To zvrátily až dorazivší posily alianční infanterie, jejichž střelba dokázala jezdecké protiútoky paralyzovat. Zároveň alianční strana dosáhla paralyzace možností francouzského výpadu z Blenheimu. O něco později intenzivní střelba jednotek Marlboroughovy rezervy zmařila úspěšný protiútok irské brigády z francouzských řad, která u Oberglau tlačila na ústup hannoverské bataliony.

I když v severní části bojiště Evženovy rakouské síly opakovaně neuspěly v tlaku na Francouze a Bavory u Lutzingenu, a k obratu situace zde výrazně přispěly mj. regimenty  pruské pěchoty, jižněji přibližně do pěti hodin odpoledne toho dne rozhodla Marlboroughova vsázka na vlastní jezdectvo. To se v síle asi 8 tisíc mužů, a za podpory artilerie a pěchoty, šplhalo do svahu proti asi 10-tisícové francouzské kavalerii mezi Oberglau a Blenheimem. Pod intenzivním nepřátelským náporem se francouzští jezdci po vybití svých karabin začali obracet na ústup, a vzápětí náporu alianční kavalerie podlehly oddíly francouzské pěchoty na tomto úseku. V tu dobu již maršál Tallard, odříznut od Marsina a bavorského vévody (nacházejících se od počátku bitvy u Lutzingenu), rozhodl o ústupovém manévru z Blenheimu. Marlboroughovy oddíly zahájily úder proti ustupujícím Francouzům. Část z těch byla zahnána do vod Dunaje, část unikla do vesnice Sonderheim, kde však nakonec padla do aliančního zajetí. Stejně tak Marlboroughem nařízené dělostřelecké bombardování Blenheimu přimělo ke kapitulaci zbývající francouzské vojáky v této vesnici. Jednotky levého francouzsko-bavorského křídla u Lutzingenu ustoupily z bojiště do noci.

Vítězství armád vévody z Marlborough a prince Evžena bylo jednoznačné. Jestliže se ztráty na jejich straně uvádí na asi 5 tisíc padlých a 8 tisíc zraněných (větší část v řadách Evženovy císařské armády), ve francouzsko-bavorském vojsku padlo asi 12 tisíc mužů. Mezi zhruba 11-14 tisíci zajatci se ocitl i sám vévoda de Tallard a dalších asi 1 200 důstojníků. Kořistí vítězů se stala všechna dělostřelecká výzbroj Francouzů, spolu s velkou částí jejich praporů a standard, všechny jejich stany s výbavou... Připočítáme-li důsledky dezerce, armáda, která se po této drtivé porážce mohla z původních 60-tisíc mužů obnovit, čítala méně než 20 tisíc vojáků. Sám vévoda z Marlborough se po bitvě písemně zmínil na adresu své manželky o „největším vítězství, dosaženém nějakým anglickým generálem od středověku“.

Bitva u Blenheimu (Francouzi a Němci zvaná často druhá bitva u Höchstädtu) nezůstala jediným velkolepým vítězstvím Johna Churchilla, vévody z Marlborough během války o španělské dědictví. Poté, co se ten objevil znovu ve Flandrech, po jiném vítězství nad Francouzi u Ramillies v květnu 1706 obsadila jeho vojska téměř celé Jižní (dříve španělské) Nizozemí. Francouzský pokus o jeho znovudobytí byl v červenci 1708 Marlboroughem (a opět za přímé kooperace s Evženem Savojským) zmařen v bitvě u Oudenarde, po níž obsadili Britové město Lille. V září 1709 velel Marlborough aliančním vojskům v bitvě u Malplaquet, v podstatě nerozhodném střetnutí na dnešním francouzsko-belgickém pomezí (vlastně se jím zastavil další postup do Francie), ovšem jednom z nejkrvavějších v evropských válkách po celé 18.století.

Bitva u Blenheimu 13. srpna 1704 zachránila před nepříjemným pokořením nejbezprostředněji spíše rakouskou monarchii než Velkou Británii. Nicméně, zásadní na ní též bylo, že otřásla vojenskou prestiží rozpínavé Francie krále Ludvíka XIV. Eliminovala francouzskou vojenskou přítomnost v jižním Německu a přiměla k faktické kapitulaci bavorského kurfiřta jako klíčového spojence Francouzů. Francie mocného le Roi Soleil („Krále Slunce“) zůstávala od tohoto okamžiku spíše v defenzívě.

Také ohlas tohoto vítězství v Británii byl okamžitý. Z „vděku anglického národa“ byl královnou Annou darován vévodovi z Marlborough jako národnímu hrdinovi pozemek královského zámku Woodstock. Na něm bylo v roce 1705 započato, i za finančních nákladů poskytnutých parlamentem, se stavbou rozsáhlého komplexu, pojmenovaného na počest vojenského vítězství ve střední Evropě Blenheimský palác. Ten je dodnes rodinným sídlem vévodů z Marlborough.

Johnu Churchillovi, vévodovi z Marlborough může být předhazován nedostatek pevných politických postojů či loajality (jak se to ukázalo už v souvislosti s vnitřními událostmi v Anglii v roce 1688). Na druhou stranu, nepochybně jsou obecně uznávány a vyzdvihovány jeho vojevůdcovské schopnosti. Vrátíme-li se k dnes jistě známějšímu a časově nám bližšímu Siru Winstonu Churchillovi, jeho přímému potomkovi z osmé generace, a o kterém již bylo zmíněno, že se právě v Blenheimském paláci narodil (byť budiž řečeno, že zrovna na něj nepřipadl dědičný titul vévody z Marlborough), a vezmeme-li v potaz např. jeho zdůrazňovanou neústupnost vůči nacistickému Německu, možná se nám může podsunout i odkaz na tuto rodinnou tradici.

Zdroj: britannica.com