Bitva u Gazaly se řadí k největším úspěchům Erwina Rommela, jenž v tomto střetnutí brilantním obchvatným manévrem nejprve zaskočil a poté téměř rozdrtil 8. britskou armádu vedenou nepříliš schopným generálmajorem Neilem Ritchiem.

Foto: Bitva u Gazaly se řadí k největším úspěchům Erwina Rommela | Bundesarchiv Bild 101I-784-0246-22A

Na počátku února 1942 se vojáci britské 8. armády jen obtížně vzpamatovávali z nečekaného otřesu, který utrpěli v předchozích čtrnácti dnech. Německý Afrikakorps, který již mnozí považovali za definitivně poražený, jim s překvapivou razancí zasadil tvrdý protiúder. Většina výdobytků úspěšné operace Crusader byla ztracena a Britové nyní s vypětím všech sil konsolidovali své roztříštěné jednotky. Ovšem i oddíly generála Rommela byly u konce s dechem, potřebovaly čas na oddech a tak se nad africkou pouští na dlouhé týdny rozhostil zdánlivý klid. Období více než tří měsíců minimální bojové aktivity trvající až do května 1942 vyplnily obě strany horečnou přípravou. Jak Rommel, tak jeho britské protějšky spřádali plány na vlastní ofenzívu.

Psali jsme:Osud německé druhoválečné ponorky U-534

Foto: Erwin Rommel | Bundesarchiv, Bild 101I-785-0287-08 / CC-BY-SA 3.0

Generál Ritchie stojící v čele 8. armády se mohl spolehnout na dva sbory, XIII. generála Gotta a XXX. generála Norrieho. Tyto svazky disponovaly z obrněných útvarů 1. a 7. obrněnou divizí, 1. a 32. armádní tankovou brigádou a 1. obrněnou brigádou dosud dislokovanou v egyptském týlu. Celkem tedy mohl Ritchie počítat s 994 tanky, převážně britskými typy Crusader a Matilda a dále pak americkými stroji Grant a Stuart. Jádro infanterie tvořené 50. pěší a 1. a 2. jihoafrickou pěší divizí spadalo do sestavy Gottova sboru. Ke sboru generála Norrieho náležela rovněž 1. pěší brigáda Svobodných Francouzů. Ritchie tak pod svým velením shromáždil bezmála 125 000 mužů pocházejících ze všech koutů britského impéria.

Ritchieho soupeř Erwin Rommel se před nadcházejícím měřením sil opíral především o veterány z prověřené 15. a 21. tankové divize a o neméně zkušené bojovníky z 90. lehké divize. Klíčem k vítězství v poušti byly tanky. Rommel disponoval celkem 332 kusy, z nichž více, jak dvě stovky představoval typ PzKpfw III. Na obrněnce italských spojenců, neřkuli na jejich čtyři pěší divize, realistický Rommel raději nespoléhal. Co do celkové početní síly vojska Osy se 113 000 vojáky za nepřítelem příliš nezaostávala a početní nevýhodu v tankové technice vyrovnávala jak nesporně vyšší kvalita německých strojů, tak zvláště genialita jejich vrchního velitele, který vojenskou zdatností a schopnostmi zdaleka předčil své britské protějšky.

S blížícím se koncem května bylo čím dál jasnější, že dosavadní statická fáze války nebude trvat věčně. Britové si dobře uvědomovali, že jim stav armády neumožní přejít do útoku dříve než po 1. červnu a proto ještě více zesílili své obranné pozice, jejichž páteř se táhla od středomořského pobřeží západně od Gazaly na severu až po pouštní pevnost Bir Hakeim ležící přibližně 65 km jižně od pobřeží. Plochý pouštní terén bez významnějších přírodních překážek přinutil Brity opřít svou defenzívu o soustavu takzvaných boxů obehnaných rozsáhlými minovými poli, ostnatými dráty a spletitou sítí zákopů. Dílčí ostrůvky bránily jednotky do velikosti brigády podporované dělostřelectvem. Problém ovšem spočíval v tom, že tyto provizorní pevnosti bylo možno poměrně snadno izolovat, odříznout tak od záloh a poté jednotlivě zničit. Frontový úsek na pravém křídle 8. armády svěřil Ritchie XIII. sboru, který držel linii od moře až po Sidí Muftah ve středu britských postavení. Oblast od Sidí Muftah až po nejjižnější výspu Bir Hakeim střežil XXX. sbor.

Psali jsme:USA zvažují dodat Ukrajině taktický raketový systém ATACMS – možné cíle: Krym, Kerčský most i samotné Rusko

V Rommelově hlavě se zrodil dokonalý plán, jenž měl nepříteli přivodit těžkou porážku. Hodlal upoutat pozornost Britů klamným čelním útokem, který by s podporou většiny dělostřelectva Afrikakorpsu vedli vojáci italského X. a XXI. sboru. Německý velitel zašel dokonce tak daleko, že Italům pro počáteční fázi operace přidělil z vlastního uskupení dva tankové pluky. Právě nasazení obrněnců mělo protivníka utvrdit v přesvědčení, že obávané tankové síly německého pouštního sboru se pokusí frontu prorazit v severním sektoru. Hned poté, co by Britové spolkli tuto návnadu, se tanky měly stočit o 90° doprava, vyrazit na jih a přidat se k hlavním Rommelovým silám, aby spolu s nimi obešly pravé křídlo soupeřovy sestavy a následně pokračovaly do týla zaskočeného nepřítele. A tak se také stalo.

V pozdním odpoledni 26. května 1942 se italské severní uskupení dalo do pohybu. Mračna prachu zvířená obrněnou technikou i dalšími vozidly účinkovala přesně tak, jak Rommel předpokládal. Britové uvěřili, že proti nim míří jádro protivníkových jednotek. S počínajícím soumrakem se mezitím daleko na jih ztichlou pouští nerušeně hnala ocelová pěst Afrikakorpsu. Na levém křídle Rommelova uskupení postupoval italský XX. sbor pověřený obsazením pevnosti Bir Hakeim hájené Svobodnými Francouzi. Uprostřed vedly německá 15. a 21. tanková divize své tanky na východ a poté na sever, tedy do zad Ritchieho armády. Napravo od nich mířila za svým vzdáleným cílem 90. lehká divize. Byla jím klíčová britská týlová zásobovací základna v Belhamedu. Před půlnocí 26. května dosáhl nikým nerušený Rommel výchozích pozic pro zahájení zamýšleného obchvatného manévru.

Za rozbřesku 27. května Němci udeřili s obvyklou rozhodností. Britská 7. a indická 3. mechanizovaná brigáda byly téměř současně rozdrceny německou 90. lehkou divizí a italskou 132. tankovou divizí Ariete. Dříve, než zcela šokovaní Britové přišli k sobě, se 15. tanková divize zakousla do 4. tankové brigády a přinutila ji v panice ustoupit. Rozjetí Němci zakrátko dosáhli velitelství 7. britské obrněné divize, známých Pouštních krys, v Bir Beuidu, kde jim do rukou padl její velitel Frank Messervy. Poplašnými zprávami zalarmovaný generál Norrie vrhl na jih 22. obrněnou brigádu, ta se ovšem při přesunu stala terčem koncentrovaného německého útoku, který ji zatlačil k Sidí Muftah.

Jihozápadně od Sidí Muftah se nacházel opevněný box obsazený 150. pěší brigádou, jež z této pozice kontrolovala pouštní cesty Trigh Capuzzo a Trigh – El – Abd. Hrdinný odpor záhy obklíčených britských pěšáků, tankistů a dělostřelců způsobil v následujících třech dnech generálu Rommelovi nejednu vrásku na čele. Vzdor tohoto boxu, jenž si vysloužil přezdívku Kotel, spolu s úpornou obranou na jihu izolovaného Bir Hakeimu, značně přiškrtil německý útočný elán. Teprve 1. června po zuřivém boji muže proti muži, jehož se v první linii účastnil i sám Rommel, nevelká hrstka přeživších vojáků 150. brigády kapitulovala. Svobodní Francouzi a příslušníci Cizinecké legie se v Bir Hakeimu udrželi ještě o deset dnů déle. Až v noci na 11. června se malá skupinka vedená brigádním generálem Koenigem probila ze sevření.

Po rozbití Kotle generál Rommel od východu prorazil postavením 8. armády v oblasti Sidí Muftah a navázal spojení s jednotkami Afrikakorpsu dotírajícími od západu, čímž zásadně zkrátil vlastní zásobovací linie. Tento krok mu umožnil zkonsolidovat podřízené oddíly, doplnit munici a další nezbytný materiál. Neil Ritchie mezitím chystal odpověď. 5. června 1942 spustil rozsáhlý protiútok, operaci Aberdeen, jež měla přivodit na bojišti zvrat. Připravený Rommel se ovšem nenechal překvapit a britský úder se vzápětí rozplynul jako pára nad hrncem. Tři tankové brigády a 10. indická pěší brigáda byly prakticky rozprášeny. Na bitevním poli zůstalo přes 150 zničených tanků a něco kolem 100 opuštěných děl. Po tomto kolapsu 8. armáda jako bojeschopný celek téměř přestala existovat. 11. června se Afrikakorps nadechl k závěrečnému ataku a zahnal zbytky protivníkových tanků na sever a východ. Pěším útvarům XIII. sboru na nejzazším pravém křídle 8. armády hrozilo za této situace nebezpečí neprostého obklíčení, což vedlo k jejich kvapnému útěku na východ.

O šest dnů později mohl triumfující Rommel odeslat do Berlína rádiovou depeši informující o tom, že jeho jednotky znovu po několika měsících oblehly Tobruk. Generál Klopper, velitel tobrucké posádky, vydal nešťastný přístav nepříteli 21. června. Výzvu ke kapitulaci zprvu neuposlechli kamerunští horalé a sveřepí Gurkhové. Dvě stovky mužů z Coldstreamské gardy dokonce dokázaly uniknout do Egypta. Tyto výjimky však nemohly významnějším způsobem poskvrnit velký německý úspěch. Generálu Rommelovi, jenž byl za dobytí Tobruku odměněn hodností polního maršála, se vzdalo 33 000 Britů, Jihoafričanů a Indů. Spolu s nimi získal Afrikakorps nesmírné množství vojenského materiálu, včetně 2 000 cenných motorových vozidel, klíčových prostředků k vedení mobilní války v pouštích severní Afriky. Úprk trosek 8. armády, která u Gazaly ztratila přes 50 000 mužů, se zastavil na přelomu června a července jen 110 km západně od Alexandrie. Generál Ritchie ale u toho již nebyl, protože ho čtyři dny po pádu Tobruku sir Claude Auchinleck odvolal z funkce. Rommelův Afrikakorps měl nyní před sebou poslední překážku na cestě k Suezskému průplavu. Rychle se rodící opevněnou linii u nevýznamné železniční stanice El-Alamein.

Zdroj:  Druhá světová válka