V létě 1694 opustila Krym velká jízdní armáda muslimských Tatarů, která vyrazila pustošit oblast dnešní západní Ukrajiny, která však v té době patřila polskému království. Jednalo se o obyčejný loupeživý nájezd, nešlo o dobyvačné tažení s cílem se na dobytém území usadit. Záměrem Tatarů bylo jen vraždit, krást a znásilňovat, po skončení nájezdu se Tataři zase hodlali s kořistí vrátit domů. Síla, která opustila tatarský chanát, byla  vskutku obrovská. Poláci odhadovali 80 000 jezdců, dnešní historici toto číslo snížili na polovinu. Přesto to byla obrovská jízdní armáda, která se rozlila po západní Ukrajině jako ohnivá vlna.

Poláky tento nájezd zaskočil a polský král Jan Sobieski neměl takto narychlo k dispozici dostatečně velkou armádu, se kterou by mohl nepříteli čelit. Vyslal proto proti Tatarům nejdříve malý předvoj, jenž se měl pokusit Tatary zadržet, jak dlouho to jen půjde. Hlavní polská armáda měla dorazit co nejdříve,  jak jen se jí králi podaří dát dohromady. Tento malý předvoj byla jen nepatrná hrstka, kapka v moři, pouhých 400 mužů. Jednalo se o muže z nedalekých pevností, kteří místní kraj a lidi dobře znali. V oddílu bylo 100 husarů a 300 jezdců jímž se říkalo towarzysz pancerny. Jednalo se jezdce oblečené do kroužkových košilí a vyzbrojených kromě kopí a šavlí i střelnými zbraněmi. Tato hrstka bojovníků následně vyrazila proti nepříteli. Bylo jich 400 proti 40 000, čili sto Tatarů na jednoho Poláka či Litevce.

Foto: Umělecké vyobrazení bitvy Tatarů s Poláky a Litevci | Pinterest

Psali jsme:Podkopávání obranných pozic aneb podzemní boje první světové války

Poláci narazili na plenící Tatary nedaleko vesnice Hodów a prakticky bez zastavení na ně udeřili. I když byla Tatarů obrovská síla, překvapení Tataři nebyli schopni vůbec reagovat. Poláci projeli předními oddíly jak nůž máslem a eliminovali první stovky Tatarů. Jednalo se však o první kolo a to polský velitel moc dobře věděl. Nechtěl čekat, až se Tataři z prvního šoku vzpamatují, a tak zase rychle své muže odvolal z boje a zmizel s nimi pryč. Proti tak velké hordě se v otevřeném terénu bojovat nedalo, a proto odvedl vojsko do nedaleké vesnice, kde se s nimi opevnil.

Narychlo mezi domy vojáci převrátili vozy a vesničané k nim zarazili do země velké dřevěné ploty, které tam již byly připraveny v rámci obrany proti předchozím tatarským nájezdům a představovaly takové mobilní opevnění. Tataři dorazili krátce po polské jízdě. Předchozí útok Poláků je vyvedl z míry a trvalo nějaký čas, než se odhodlali k prvnímu útoku. Tataři nejdříve vypálili proti vesnici mraky šípů, ale ty se jen zabodávaly do ochranného plotu a nebo neškodně mizely v prostoru za zády obránců. Touto střelbou nejvíce trpěly koně, protože Poláci je neměli kam ukrýt a museli je přivázat k domům uprostřed vesnice. Když šípy selhaly, museli vzít Tataři vesnici útokem.

Tohle nebyl způsob boje, který by Tatarům vyhovoval. Tataři měli ve zvyku útočit ze zálohy, milovali léčky a rádi stříleli z luku na velkou vzdálenost. Teď však museli slézt z koní a útočit na nepřítele, který se kryl před jejich šípy za dřevěným opevněním. Poláci na ně stříleli ze všech svých zbraní a nabodávali je na své píky. Když tu a tam nějaký Tatar pronikl dovnitř, čekaly ho tam polské šavle, nebo vidle obyčejných vesničanů, kteří se také zapojili do boje.

Muži bojovali s jízdou na provizorním obranném valu a ženy hasily požáry od zápalných šípů, staraly se o zraněné a nosily obráncům vodu. Po první hodině bojů se pokusili Tataři vyjednávat, nabízeli Polákům volný odchod a zaručili jim životy. Poláci však odpověděli ledovým mlčením. Nepřišli sem vyjednávat, jejich král jim dal jiné rozkazy. A i kdyby. Znali v tomto kraji mnoho lidí a svým odchodem by vydali jejich životy v plen nepříteli. Rozhodli se tak bojovat dál a případně na místě i zemřít, přesně jak jim čest a svědomí kázalo.

Psali jsme:Budoucí americký prezident Bush unikl smrti jen o vlas. Jeho spolubojovníky Japonci snědli

Foto: Umělecké vyobrazení bitvy Tatarů proti Polákům a Litevcům | deviantart

Tatarům nezbývalo nic jiného, než dál znovu a znovu útočit. Po dobu nekonečných šesti hodin tak hrstka polských hrdinů a neméně statečných vesničanů odrážela útok za útokem a společně zkrápěli ukrajinskou půdu krví nájezdníků z Krymu. Nebylo Poláka, Ukrajince či Litevce, který by v boji neutržil zranění. 100 obránců bylo zraněno tak těžce, že je museli odnést do bezpečí chalup, kde se o ně staraly ženy. Zbytek obránců však stál pevně za obrannou linií a neustoupil ani o krok. Když k večeru bitva dosáhl vrcholu, změnil se boj v nenávistné vraždění, kde bylo mužům už jedno, jestli přežijí a mysleli jen na to, vzít sebou do pekla co nejvíce Tatarů.

Tatarů bylo stále nekonečně mnoho, avšak odhodlání a zuřivý odpor obránců byl nad jejich odvahu. Do země přišli loupit a vraždit, nikdo z nich však netoužil po tom zemřít na nějakém bezejmenném místě, kde proti nim stáli snad samotní vyvrženci pekla. Po šesti hodinách tak Tataři odmítli dále útočit a tatarským velitelům nezbylo nic jiného, než přiznat porážku a odtáhnout pryč. Nejdříve zamířili ke Kamenci Podolskému, kde hodlali velitelé hordy nabrat dech. Vojsko bylo však rozhořčené velkými ztrátami a potupnou porážkou a proto odmítalo dál pokračovat v tažení. Do toho se mezi hordou roznesly zvěsti, že se blíží velká polská armáda. Velitelé proto celou invazi zrušili a v září se Tataři vrátili na Krym.

V bitvě zemřelo přes 100 polských obránců a 40 až 50 vesničanů. Všichni muži utržili nějaké zranění a stejně tak většina koní. Podle přeživších zůstalo na bojišti 2000 - 4000 mrtvých či zraněných Tatarů. Poláci po bitvě sesbírali všechny nepoškozené šípy a naplnili jimi pytle, které pak odvezlo pět koní. Král následně obyvatelům vesnice odpustil placení daní po dobu dalších deseti let a poskytl vesničanům peníze na stavbu nových domů a na nákup nového dobytka. Král také štědře odměnil všechny statečné vojáky, zaplatil jim zabité koně a platil jim nejlepší zdravotní péči, která byla v té době k dispozici. Na místě bitvy pak nechal vztyčit vítěznou sochu, která přežila všechny režimy a války a vydržela tam do dnešních dní.