Japonský útok na Pearl Harbor zahájil konflikt, který definitivně potvrdil zásadní převahu námořního a palubního letectva nad hlavními zbraněmi „minulé války“, jimiž byly bitevní lodě. Přesto však k ojedinělým střetnutím bitevních lodí docházelo. Jednou z nejvýznamnějších a zároveň posledních byla bitva v průlivu Surigao, k níž došlo v roce 1944.

Bitva v průlivu Surigao byla vybojována jako součást větší bitvy v zálivu Leyte, kterou byla zahájena invaze na Filipíny, okupované od roku 1942 Japonskem. Protože si Američané byli dobře vědomi taktiky a možností Japonců a zároveň disponovali dostatečnými prostředky, byli na japonský protiútok připraveni, i když v průlivu Surigao museli trochu improvizovat. Bylo to kolem půl jedné odpoledne 24. října 1944, když viceadmirál Thomas C. Kinkaid poslal zprávu kontradmirálovi Jesse Oldendorfovi. Námořní rozvědka varovala, že japonské námořní síly se blíží k Leytskému zálivu.

Foto: USS Mississippi vypálila historicky poslední salvu bitevní lodi proti bitevní lodi | U.S. Navy

Psali jsme:Pot šetří krev – výcvikový tábor Toccoa

Začala bitva, v níž se Japonci snažili porazit mohutné americké loďstvo, které podporovalo vylodění na ostrově Leyte. Čtyři japonské operační svazy se soustředily v prostoru, aby realizovaly tradičně překombinovaný a velmi složitý plán, jehož cílem bylo zničit invazní síly, přičemž se jednotlivé součásti plánu vzájemně podmiňovaly. V principu šlo o to, aby severní operační svaz letadlových lodí splnil roli návnady, odlákal hlavní americké síly na sever, a dva svazy hladinových plavidel pak napadly vyloďovací operaci v zálivu Leyte. Střední svaz by se připlul průlivem San Bernardino a jižní svaz průlivem Surigao, mezi Mindanaem a Leyte.

Jižní svaz pod velením viceadmirála Šódžiho Nišimury byl slabší a tvořily jej těžký křižník Mogami, dvě staré bitevní lodě Fusó a Jamaširo a čtyři torpédoborce. Byl podporován svazem pod velením viceadmirála Kijohideho Šimy, který se skládal ze čtyř torpédoborců a tří křižníků (Nači, Ašigara a Abukuma). K Filipínám se Nišimurova blížil ze západu, zatímco Šima ze severu. Přestože svůj plán uvedli do pohybu, nedošlo k žádné konkrétní koordinaci mezi silami a ty se těsněji spojily až při dosažení ostrova Mindanao. 

Japonskému loďstvu se postavilo americké 7. loďstvo pod velením admirála Kinkaida, jehož hlavním úkolem byla přímá podpora amerického vylodění na Leyte. Měl k dispozici 6 bitevních lodí, 86 torpédoborců a 11 křižníků a ve skladech především tříštivé granáty určené k ostřelování japonských pozic na pobřeží. Avšak 24. října Američané zjistili, že se japonské loďstvo chystá zaútočit. Zatímco Kuritovu střednímu svazu v cestě stály především doprovodné letadlové lodě a do bitvy zasáhly i hlavní síly amerického loďstva, proti Nišimurovi a Šimovi se musely obrátit bitevní lodě Kinkaidova uskupení.

Admirál Oldendorf v čele bitevních lodí byl tedy nasazen na obranu úžiny Surigao. Jeho sílu tvořilo především šest starších bitevních lodí – Mississippi, Pennsylvania, Maryland, Tennessee, West Virginia a California. Šlo o lodě, které byly opraveny po Pearl Harboru, nasazovány s ohledem na svou nízkou rychlost pro podporu vyloďovacích operací – ale nyní dostaly dvojí a nečekanou příležitost. Jednak se pomstít za škody utrpěné 7. prosince 1941, a jednak vybojovat bitvu způsobem, pro který byly kdysi postaveny. Kromě nich měl Oldendorf k dispozici také 28 torpédoborců, osm křižníků a obrovské množství motorových torpédových člunů. 

Psali jsme:Ďábel z Rabaulu – japonské eso všech es Hirojoši Nišizawa dosáhl 88 sestřelů

Admirál rozmístil své bitevní lodě z průlivu napříč. Měl také připravené křižníky a torpédoborce, a to na křídlech formace, aby kryly hlavní síly proti útoku japonských torpédoborců. Mezitím byly nasazeny motorové torpédové čluny, které vyhledávaly japonské síly pomocí radarů. Vše bylo připraveno. Kolem desáté hodiny večerní 24. října obsluhy radarů zjistily japonskou. Jako první zasáhly americké torpédoborce.

Ve tři hodiny ráno 25. října zahájily americké torpédoborce torpédové útoky a zasáhly bitevní loď Fusó, která začala a rychle se potopila. V 03:16 zachytil radar bitevní lodi West Virginia lodě Nišimurova uskupení na vzdálenost 38 km. O 40 minut později zahájila americká bitevní loď palbu osmi 406mm děly své hlavní baterie na vzdálenost 21 km, přičemž hned první salvou Jamaširo zasáhla. O chvíli později se připojily také starší California a Tennessee disponující 356mm děly. Radarové řízení palby umožnilo těmto americkým bitevním lodím zasáhnout cíle ze vzdálenosti, na kterou japonské bitevní lodě se svými horšími systémy řízení palby nemohly palbu v noci efektivně opětovat. Historicky poslední salvu bitevní lodi proti jiné bitevní lodi vypálila Mississippi. Byla to její jediná salva bitvy – měla starší radar a potíže protivníka na velkou vzdálenost zaměřit.

Jamaširo a Mogami byly dopady 406mm a 356mm granátů a také palbou Oldendorfových doprovodných křižníků ochromeny. Křižníky, které měly nejnovější radarové vybavení, vypálily hodně přes 2 000 nábojů. Jen Oldendorfova vlajková loď Louisville vypálila 37 salv. Krátce po čtvrté hodině byla Jamaširo zasažena torpédem vypáleným torpédoborcem Bennion a kolem 04:20 se náhle potopila i s Nišimurou na palubě. Ostatní japonské lodě ustoupily a japonský plán definitivně selhal.

Zdroj: warhistoryonline.com