Ke kulturní atmosféře širšího evropského prostoru ve středověku patřila legenda, jejíž původ se nacházel snad v západofrancouzské Bretani a jež byla vylíčena v tzv. Písni o Rolandovi (La Chanson de Roland). Prvotní verze této poemy, považované dnes za jeden ze základů francouzské literatury, vznikla asi v 11. století. Podle ní byl zadní voj vojska franského krále Karla Velikého, vracejícího se z tažení ve Španělsku (tehdy, v poslední čtvrtině 8. století, z drtivé většiny ovládaném muslimy), napaden v horském průsmyku v Pyrenejích muslimskou armádou o celkové síle 400 tisíc mužů. Centrální roli v ní sehrává rytíř Roland, jako synovec franského panovníka a velitel voje, který v boji s útočící přesilou dlouho odmítal, a navzdory naléhání svého společníka Oliviera, zatroubit na roh, jímž by přivolal pomoc hlavní síly franského vojska. Ta dorazila teprve poté, co tak Roland přece jen učinil před svou hrdinskou smrtí (tak jako padli i všichni jeho společníci). Franské vojsko se za zkázu svého osamoceného zadního voje nepříteli úspěšně pomstilo. Sám útok muslimů byl podmíněn zradou Rolandova nevlastního otce rytíře Ganelona, který se, mj. aby získal zlato převážené mezky v Rolandově koloně, spojil se saracénským (muslimským) králem Zaragozy. Ganelon byl pak Karlem Velikým postaven před soud a potrestán smrtí.

Příběh epického díla, jež se v dalších staletích dočkal vícerých verzí v různých evropských zemích, navazoval zjevně už na předchozí rozvoj legendy. Na její šíření měli asi vliv i křesťanští poutníci, přicházející do galicijské Compostely k údajnému hrobu Kristova apoštola svatého Jakuba staršího (Španěly zvaného Santiago el Mayor). Ti při své cestě ze severu využívali pyrenejského průsmyku Roncesvalles (Roncevaux) - který byl nejspíš dějištěm střetu a masakru franského oddílu, k němuž skutečně došlo v roce 778, ovšem jehož okolnosti byly zcela jiné. Karel Veliký se tehdy opravdu vracel z tažení na Iberském poloostrově, ale jeho rozsah a trvání nedosáhly zdaleka takových dimenzí, jakých mu připsala třeba Píseň o Rolandovi (hovořící o 7 letech tažení a Karlově utáboření před Córdobou). A také mezi útočníky v Pyrenejích sotva figurovali muslimové, jak legendy, asi prostě už i s pohledem na tyto jako úhlavní nepřátele křesťanstva, tvrdily.

Foto: Franský král Karel Veliký nad mrtvolami Rolanda a dalších z jeho kolony, pobitých podle legendy španělskými muslimy, ve skutečnosti však nemuslimskými Basky v Pyrenejích. Miniatura ze 14. století – čili z doby, kterou od skutečné události dělilo přibližně již 500 až 600 let. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Martin B-26 Marauder: „výrobce vdov“

Jaké bylo nejzákladnější, řekněme geopolitické pozadí oné události? Karel Veliký, budoucí císař, jehož impérium zahrnovalo v podstatě celou západní část kontinentální Evropy, se v té době již honosil latinským titulem rex Francorum et Langobardorum (král Franků a Langobardů), přičemž k jeho druhé části přišel s podrobením říše Langobardů v Itálii roku 774. Na druhou stranu, emirát s centrem v andaluské Córdobě (vlastně obecně španělský al-Andalus), pro jehož vznik byla prvotním předpokladem samozřejmě už muslimská invaze do vizigótské Hispánie z roku 711, dosáhl za vlády Abdurrahmána I. z dynastie Umajjovců faktické nezávislosti na arabském chalífátu s centrem v Damašku, resp. již Bagdádu. Na severozápadě Iberského poloostrova, při Biskajském zálivu, zároveň již existovalo křesťanské království Asturie – jež se s pozvolným a složitým procesem křesťanské reconquisty Španělska a Portugalska v pozdějších staletích mělo stát základem leónsko-kastilské (a nakonec i španělské) státnosti. Poněkud nejasnou se naproti tomu může jevit tehdejší situace východněji položené Pamplony, která se asi až o něco později měla změnit v jádro konsolidovanějšího království Navarra, dalšího ze severošpanělských křesťanských států, a kde vládnoucí baskické vrstvy nejobecněji podle příležitostí lavírovaly mezi vazbami na muslimy, Astuřany a Franky.

Tažení Karla Velikého následovalo po zasedání jeho dvora v Paderbornu, v západní části pozdějšího Německa, v roce 777; a podnítila jej situace ve zjevně vnitřně ne tak jednotném córdobském emirátu, či nejkonkrétněji, výzva muslimského správce Barcelony a Gerony, a Karlova představa, že se celá severní část al-Andalusu dobrovolně podrobí jeho říši. Franské vojsko postupovalo do Španělska ve dvou proudech – jednak na východě do prostoru pozdějšího Katalánska a jednak západněji ve směru na Pamplonu. Sám panovník vedl ono západněji postupující vojsko, jež si fakticky podmanilo právě Pamplonu, a odtud pokračovalo na jihovýchod, k Zaragoze na řece Ebro. Oproti původním Karlovým očekáváním, muslimský správce Zaragozy al-Ansari však své město křesťanským Frankům vydat odmítl, načež ti Zaragozu obléhali. Nakonec al-Ansari po dohodě s Karlem dosáhl odchodu franského vojska za cenu výkupného v podobě značného množství zlata a také zajatců. Karlův návrat byl navíc podmíněn zprávami o novém povstání germánských, pohanských Sasů v německém prostoru východně od Rýna, čelících násilné christianizaci ze strany franského panovníka.

Foto: Útok na Rolandovu kolonu podle představ francouzského malíře Gustava Dorého z 19. století. | Wikimedia Commons / Public domain

Při své zpáteční cestě Karel Veliký mj. nařídil strhnout hradby v Pamploně, údajně v zájmu, aby se zde nevytvořila základna útoků proti jihozápadním oblastem jeho říše. Pamplonu přitom můžeme považovat nejspíš za jisté centrum baskických kmenů, zčásti již christianizovaných, zčásti dosud pohanských. A právě v příkořích, jichž se v těchto krajích franský král dopustil, je shledávána pravděpodobná příčina toho, co se při návratu Franků do Aquitánie (jihozápad dnešní Francie) stalo v jedné ze soutěsek v Roncesvalles, průsmyku na pozdějším španělsko-francouzském pomezí, v sobotu 15. srpna 778. Má se za to, že k večeru toho dne zde již vyčkávající baskičtí bojovníci, využívající výhod postavení na vrcholech nad úzkou soutěskou, znenadání zaútočili na zadní franský  voj, oddělený od hlavní části vojska. Franské anály z roku 829, tj. doby již přes 50 let od události, zmiňují „léčku“, nachystanou Basky, i „povyk“, jaký ve franské koloně nastal poté, co ta byla zasypána oštěpy (tzv. azconas) a kamením – a vysvětlují, že „i když Frankové měli nad Basky převahu jak ve výzbroji, tak v odvaze, příkrost terénu a rozdíl ve způsobu boje je učinily podřadnými“. Zadní voj byl zničen. Jak uvedl Einhard, současník a životopisec Karla Velikého, v řadách franského oddílu skutečně padl, „mezi mnoha jinými“, jistý Hruodland (odtud Roland), prefekt bretaňské marky, spolu s Eggihardem a Anselmem, kteří (jako majordomus královského stolu a „palácový hrabě“) rovněž jistě patřili k předním franským velmožům. Je uváděno, že Baskové se zmocnili franských zavazadel, včetně velké části zlata, získaného v Zaragoze, a že jim večerní tma a znalost místní, horské a hustě zalesněné krajiny, umožnila snadný únik. Nedošlo k jejich úspěšnému pronásledování a pomstě, jak je tomu, a v případě Saracénů, v Písni o Rolandovi.

Psali jsme:USS Harder – ponorka, která za čtyři dny zničila pět nepřátelských torpédoborců

Zdá se, že současníky nebylo toto zmasakrování franského oddílu v Pyrenejích považováno za až tak zásadní událost. Každopádně ale, regiony severního Španělska zůstávaly v dalších letech v orbitu franského zájmu. Už v roce 785 se Frankům odevzdala katalánská Gerona, a v roce 801 si Ludvík Pobožný, syn tehdy stále žijícího císaře Karla Velikého, podrobil po delším obléhání Barcelonu. Nově vytvořená tzv. Hispánská marka, jako další pohraniční území franského impéria, se měla změnit v základ křesťanského barcelonského hrabství.

Na druhou stranu, opatření, učiněná Karlem Velikým krátce předtím vůči Pamploně, mohla napovídat, že i baskické oblasti byly už tradičněji vnímány za problematickou oblast v sousedství franské říše. Ostatně, z let 636-37, tj. z doby ještě dlouho před tzv. bitvou v Roncesvalles (a mimochodem, doby, kdy ve většině Hispánie vládli christianizovaní Vizigóti), je připomínána expedice, kterou proti Baskům vyslal král Dagobert I. a která také měla skončit smrtí přítomných franských hodnostářů v boji. Podobně tomu pak zase mělo být při výpravách, realizovaných Franky do oblastí pod Pyrenejemi později, v letech 813 a 824 (a kdy se, ve druhém případě, připomíná na straně Basků, resp. krále Pamplony výstup muslimů z povodí Ebra).

Foto: Legendární Rolandův meč (zvaný Durendal), či jeho replika, zapíchnutý ve skále u kostela v jihofrancouzské obci Rocamadour. Jako aktuální souvislost s dávnou legendou připomeňme ztrátu, patrně krádež tohoto artefaktu, o níž informovala média počátkem července 2024. | Wikimedia Commons / Public domain

Zatímco není známo, že by se v samotné baskicko-navarrské oblasti rozšířila tradice jen ústních líčení dotyčné události z roku 778, předávaných dalším generacím, víme, že pozdější legendy, bez ohledu na tvrzení pramenů jí časově jistě bližších, připisovaly tento zničující útok na franskou kolonu Saracénům. Nicméně, to, že se taková interpretace nemusela šířit pouze v křesťanské Evropě, mohou dokládat i slova arabského dějepisce Ibn al-Athira, jenž, žijící ve 12. až 13. století v oblasti Středního východu, napsal, že vojsko Karla Velikého tehdy v Pyrenejích napadli „Arabové ze Zaragozy“.

Tak jako samotná událost, záhadami a spekulacemi je obestřena i geneze Písně o Rolandovi. Někdy je autorství přisuzováno jistému Turoldovi, přičemž ovšem i s jeho identifikací je to složité. Možná se jednalo o normandského mnicha (a otázka, zda totožného s pozdějším stejnojmenným opatem v anglickém Peterborough), doprovázejícího roku 1066 normandského vévodu Viléma při jeho tažení do Anglie – a asi právě pod jeho vlivem byla Píseň o Rolandovi i recitována těsně před bitvou u Hastingsu 14. října 1066, Vilémovým vítězstvím nad anglosaským králem Haroldem II., aby „válečnický příklad onoho hrdiny mohl povzbudit vojáky“ (jak alespoň později, někdy v první polovině 12. století, zpravovala kronika anglického benediktýna Williama z Malmesbury). V každém případě, Píseň o Rolandovi dala krvavé události, jež se v roce 778 odehrála v Pyrenejích, širší a pozměněný rozměr; a přetvořila ji v příběh, zjevně inspirovaný příběhem porážky starověkých Řeků perskou přesilou v bitvě v Thermopylském průsmyku z roku 480 př. Kr. 

Zdroj: britannica