Po 2. světové válce chtěla většina světa důsledně potrestat ty, kteří podporovali nacistický režim. Vraždění milionů nevinných lidí pak vedlo k soudním procesům s válečnými zločinci a k pronásledování těch, kteří se na těchto zvěrstvech podíleli.

Relativně malá skupina Němců však zastávala jiný názor. Buď zůstávali věrní Hitlerovu politickému programu, nebo se nedokázali vyrovnat s hrůzou, kterou jejich vůdce způsobil, a skutečnost překrucovali a ty, kteří se dopustili neomluvitelného, a které znali v lepším oficiálním světle nacistické propagandy a odmítali je vnímat jako zločince. Vznikla organizace Stille Hilfe, která se zavázala podporovat příslušníky SS, jimž hrozil za jejich zločiny trest.

Foto: Ernst Kaltenbrunner, Heinrich Himmler, August Eigruber a další představitelé SS při návštěvě koncentračního tábora Mauthausen, 1941 | Bundesarchiv Bild 183-45534-0005 / Franz Ziereis / Public domain

Psali jsme:Písek a Krev: Seskočili sovětští výsadkáři v Afghánistánu?

Schutzstaffel (SS), ochranný oddíl, byl jedním z nejdůležitějších Hitlerových nástrojů. Jako ozbrojené a vojensky organizované křídlo nacistické strany po dvacet let vykonával, iniciativně a v souladu s totalitní politickou ideologií, kterou spoluvytvářel, dohled a teror nad německým národem a těmi, které si Německo podmanilo. Násilí a zastrašování ze strany SS hrálo klíčovou roli při Hitlerově nástupu k moci a při potlačování jeho odpůrců i skupin přímo ve straně NSDAP. Koncentrační tábory, které připravily o život miliony lidí, řídily rovněž SS.

Na konci druhé světové války se SS rozpadly a v Norimberku byly označeny za zločineckou organizaci, což mělo potenciálně závažné důsledky pro jejich členy, byť mezi nimi byly významné rozdíly (do tzv. Waffen-SS, tedy jednotkám určeným pro vojenské operace na frontě, probíhaly dokonce standardní odvody). Mnozí členové se skrývali a snažili se vyhnout následkům svých zločinů. Jiní byli zajati. Mnoho z nich čelilo mučení, bití a mimosoudním popravám z rukou bývalých vězňů nebo rozhořčených spojeneckých sil. Během norimberského procesu nad mnoha z nich padly rozsudky smrti.

Někteří z těch, kteří stále sympatizovali s nacistickou věcí, pomáhali příslušníkům SS uniknout spravedlnosti. Ačkoli se vedou spory o tom, zda skutečně existovala organizovaná síť ODESSA, která směrovala uprchlíky do Argentiny, je jasné, že neformální podpůrné sítě existovaly. Poskytovaly příslušníkům SS úkryty a pomoc při útěku z Evropy. Z tohoto hnutí vzniklo několik organizací, které se zaměřovaly na podporu nacistů nebo přepisování historie, aby zakryly jejich zločiny. Die Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte, německy "Tichá pomoc válečným zajatcům a internovaným osobám", se zaměřovala konkrétně na pomoc SS. Její název byl zkrácen na Stille Hilfe.

První schůze Stille Hilfe se konala 7. října 1951 a u úřadů byla zaregistrována 15. listopadu. Tato nezisková organizace vznikla proto, aby se mohly konat sbírky, které poskytovaly peníze na podporu bývalých důstojníků SS. Její první předsedkyní se stala aristokratka Helene Elizabeth, princezna von Isenburg. Dalšími členy zakládajícího výboru byli vysocí církevní hodnostáři, kteří doufali v poválečné smíření, a bývalí důstojníci SS, kteří chtěli podpořit své bývalé kamarády. Nejvýznamnějším z nich byl luteránský biskup Johannes Neuhäusler, který byl vězněm v táboře Dachau a jehož přítomnost ukázala, že některým členům organizace šlo skutečně o usmíření, nikoli o pomoc zrůdám, které unikly spravedlnosti.

Psali jsme:Kamikaze: Jak vypadaly útoky novodobých samurajů

Deklarovaným cílem Stille Hilfe byla podpora důstojníků SS zatčených za válečné zločiny. Těm, kterým hrozil soud za tyto trestné činy, byla poskytována právní pomoc. Finanční podpora byla poskytována vězňům a jejich rodinám v době, kdy čekali na soud nebo si odpykávali trest odnětí svobody. Důležitou součástí práce Stille Hilfe byla změna vnímání veřejnosti. Pomocí tiskových kampaní, petic a dopisů se snažila přesvědčit lidi, že souzení muži pouze plnili rozkazy a měli by být považováni za nevinné. Bylo vynaloženo velké úsilí, aby se zabránilo trestu smrti.

Tato kampaň pro veřejnost se stala počátkem širšího programu historického revizionismu. Velká část podpory Stille Hilfe ze strany církví byla stažena poté, co procesy s válečnými zločinci skončily a vězni byli po odpykání trestu v roce 1958 propuštěni. Organizace však nadále získávala podporu z jiných zdrojů. Díky darům a dědictví jí zůstaly značné finanční prostředky. Významným symbolem Stille Hilfe se stala Gudrun Burwitzová, dcera Heinricha Himmlera. V rámci organizace byla hvězdou na schůzích, kde poskytovala inspiraci a autoritativní pohled na SS. Stala se také vysoce postavenou bojovnicí za osoby postavené před soud.

Postupem let se popírači holocaustu, jako byli Thies Christophersen a Manfred Roeder, snažili přepsat historii tvrzením, že koncentrační tábory byly lež. Stille Hilfe se stala skrytým podporovatelem takové práce a rozšířila svou předchozí propagandistickou agendu. Jako obhájci toho, co většina lidí považuje za neobhajitelné, Stille Hilfe nevyhnutelně vyvolávala kontroverze. Tajnůstkářská a podezřívavá organizace skrývá své vnitřní fungování a vyhýbá se zveřejňování podrobností o svých financích. Dokonce ani Gudrun Burwitzová, jejich vůdčí osobnost, nevystupovala až do své smrti v roce 2018 na veřejnosti v roli představitelky Stille Hilfe.

Snaha organizace přepsat dějiny ve prospěch lidí, které podporuje, vyvolala pobouření. Vzhledem ke své povaze čerpá organizace část podpory od neonacistů, což samozřejmě přispívá k jejímu špatnému obrazu na veřejnosti. Status Stille Hilfe jako charitativní organizace vyvolal kontroverze i u veřejných orgánů. V letech 1993–1994 Bundestag diskutoval o neziskovém statusu skupiny, což vedlo k vyšetřování financí Stille Hilfe. V listopadu 1999 byl skupině oficiální neziskový status, který jí dával stejné právní postavení jako ostatním charitativním organizacím, zrušen.

Stille Hilfe je na ústupu. Po osmdesáti letech od druhé světové války už žije jen málo důstojníků SS, a tak se její původní účel stal do značné míry zbytečným. Její členská základna se pohybuje v desítkách osob a oslabuje. Po osmdesát let se Stille Hilfe zastávala mužů obviněných z nejhorších zvěrstev na světě. Vzhledem k tomu, že se blíží její konec, málokdo bude truchlit nad jejím odchodem. Již od roku 2012 se organizace veřejně nijak neprojevuje.

Zdroj: warhistoryonline.com