Období předcházející bitvě o Francii bylo známé jako podivná válka, nebo válka v sedě, Sitzkrieg, a spojence ukolébalo falešným pocitem bezpečí v přesvědčení, že si nepřítel jednoduše netroufá útočit na Maginotovu linii. Německo toho využilo, Maginotovu linii „jednoduše“ obešlo a s využitím principů Blitzkriegu v krátkém tažení vyřadilo z války jednu z tehdejších světových velmocí.

Cílem německé armády bylo obejít silně opevněnou Maginotovu linii a spojence zaskočit. Dlouhé přípravy se vyplatily a Německo do konce června 1940 získalo kontrolu nejen nad Francií, ale také nad Nizozemskem a Belgií. 

Foto: Německé jednotky defilují Paříží | Bundesarchiv, Bild 101I-126-0350-26A / Fremke Heinz / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Střelecký zákop na Císařském ostrově v Praze

Blitzkrieg byl výrazným odklonem od tradičního vedení války. Kladl důraz na rychlost, koordinaci a překvapení. Využíval schopnosti obrněných a motorizovaných jednotek, tanků, mechanizované pěchoty a letecké podpory, účinně koordinovaných rádiem a efektivně pracujícími štáby. To umožnilo německým silám proniknout hluboko do nepřátelského území s nebývalou rychlostí. Cílem postupu bylo narušit komunikační linie, obklíčit a demoralizovat nepřítele – a to se Němcům dařilo.

Poprvé byla taktika bleskové války použita při německé invazi do Polska v září 1939 a slavila úspěch. V populární představě přetrvává obraz mohutných tankových formací, které na vybraném úseku prorážejí frontu. Skutečnost byla mnohem méně velkolepá, než jakou vykreslovala německá propaganda – avšak o nic méně efektivní. Těžká technika měla své zřejmé limity a velmi důležitou roli hrála motorizovaná pěchota, včetně lehkých a průzkumných jednotek na motorkách či lehkých obrněncích.

Francouzská Maginotova linie sestávala z obranných pozic, které byly vybudovány podél francouzsko-německé hranice po první světové válce. Táhla se v délce 280 kilometrů a skládala se z podzemních bunkrů, pevností, kulometných baterií a minových polí. Byla ústřední součástí francouzské obranné strategie, protože se předpokládalo, že Německo zaútočí právě tudy. Maginotova linie představovala předem připravené pozice na „budoucí frontě“, ideální a neprostupnou obranu.

Německá armáda si toho však byla dobře vědoma a vypracovala strategii, podle níž by linii zcela obešla, a to přes neutrální Belgii a Nizozemsko. Byl to prvek, který počítal s porušením mezinárodního práva. Spojenecké předsvědčení, že nepřítel bude hrát podle papírových pravidel, vedlo v důsledku k francouzské zkáze.

Psali jsme:Samohybné dělo Ferdinand/Elefant – propadák, který si Němci nechtěli připustit

10. května německé jednotky vyrazily vpřed. Prvním úderem byl útok výsadkových jednotek na pevnost Ében-Émael v Belgii a úspěch nepřítele vedl belgické vrchní velení k rozkazu, aby se tam umístěné jednotky stáhly na linii Koningshooikt-Wavre. Německý postup vedly skupiny armáda A, B a C generálů von Rundstedta, von Bocka a von Leeba a postupně až 141 divizí. Vojska útočila klešťovým pohybem přes Nizozemsko a severní Belgii, i na jihu přes Lucembursko.

Nizozemské letectvo ztratilo polovinu svých letounů hned první den bojů. Německými výsadkáři byly rovněž obsazeny důležité mosty. Nizozemské jednotky se snažily bránit vstupu dalších německých vojáků do země, ale neuspěly, což donutilo královnu Vilhelmínu uprchnout a založit exilovou vládu v Británii. Zatímco byla většina spojeneckých sil nasazena v Belgii, skupina armáda A se přesunula přes z velké části nebráněnou oblast Arden. U Sedanu sice narazily na odpor, ale 60 tisícům vojáků trvalo jen několik dní, než porazili 20 tisíc Francouzů a vytvořili rozhodující průlom.

Ofenzíva v Ardenách byla mistrovským kouskem vojenské strategie, který využil mezeru v obraně, kterou spojenci nechali otevřenou. Manévr nejenže obešel Maginotovu linii, ale také využil drsného terénu v oblasti, který Francouzi považovali za nevhodný pro rozsáhlý útok obrněných jednotek. Podcenění schopností protivníka se jim šeredně vymstilo. Překvapivost a rychlost, s jakou byl postup Ardenami proveden, rozbily spojeneckou frontu a připravily půdu pro rychlý postup Francií, při němž Němci dosáhli kanálu La Manche u Abbeville pouhý týden po zahájení útoku. Do 26. května byly obsazeny všechny belgické a francouzské přístavy severně od Sommy s výjimkou Dunkerque a Belgie kapitulovala o pouhé dva dny později. Nizozemsko kapitulovalo již 15. května.

Britský expediční sbor byl zatlačen zpět k přístavu Dunkerque. Velení britského královského námořnictva v Doveru pod vedením viceadmirála Bertrama Ramsayho zorganizovalo evakuaci, protože si uvědomovalo, že je třeba rychle jednat, aby se vyhnuli zajetí. Evakuace z Dunkerque s krycím názvem operace Dynamo patřila k nejpozoruhodnějším epizodám bitvy o Francii. Začala 26. května 1940 a trvala až do 3. června, kdy přes 800 lodí zachránilo 338 226 vojáků. Jedinečným aspektem této operace bylo, že se jí neúčastnila pouze námořní plavidla, ale zapojily se i ty civilní. Ty byly známé jako „little ships“ (malé lodě), které se dostaly do oblastí, kam větší plavidla nemohla. V tradičně podávaném příběhu je jim věnována značná pozornost, která zkresluje realitu. Hlavní sílu vojska neodvezly malé lodě, ale velká transportní plavidla a válečné lodě námořnictva včetně francouzského, což je rovněž pomíjeno. A do jisté míry je opomíjena také role francouzských pozemních jednotek bránících perimetr přístavu, které úspěšnou evakuaci umožnily.

Dělostřelec královského dělostřelectva Allan Barratt k evakuaci řekl: „Bylo už za soumraku, když jsme dorazili do Dunkerque, a viděli jsme hořící ohně, siluety budov v rudé záři, vypadalo to děsivě... vojáci byli vidět v řadách jako tmaví hadi táhnoucí se dolů do samotného moře, vypadalo to, že se brodí k malým člunům v určité vzdálenosti od břehu. Také před námi malé čluny sbíraly muže z pláže a odvážely je k lodím čekajícím na moři.“

I když se Spojenci museli z Francie evakuovat, záchrana tolika britských a francouzských vojáků nakonec zvýšila morálku a podporu válečného úsilí v Evropě. Většinu Francouzů velení odeslalo zpět do Francie v naději, že válka ještě není zcela ztracena. Po evakuaci Britů a pádu Belgie a Nizozemska nastal čas, aby Německo zaměřilo svou plnou pozornost na dobytí Francie. Akce nazvaná Fall Rot začala směřováním vojsk na jih, přičemž konečným bodem byla Paříž. Jako první byly napadeny oblasti kolem řek Aisne a Somme, a konečně také Maginotova linie. Poslední z ofenzív, oficiálně známá jako operace Tiger, začala 13. června 1940. Německá 1. armáda v ní udeřila mezi St. Avoldem a Saarbrückenem, přičemž následné útoky probíhaly podél dalších oblastí obranné linie. Oslabená obrana Maginotovy linie se zanedlouho zhroutila a mnoho pevností se vzdalo nebo bylo dobyto.

Dobytí Paříže německou armádou přišlo v polovině června 1940 a představovalo v bitvě o Francii chmurný milník. Vojska zahájila 9. června ofenzívu na město a vláda se nakonec přesunula do Bordeaux, aby se vyhnula zajetí. Francouzští vojáci, kteří měli za úkol střežit hlavní město, se 13. června stáhli, aby zabránili jeho zničení, a následujícího dne do něj vstoupili Němci.

Pád Paříže nejenže zasadil velkou ránu francouzské morálce, ale také ukázal, do jaké míry měli Němci v počátečních fázích druhé světové války navrch – po technické, operační i taktické stránce. Paříž se rychle stala se svým dědictvím a kulturou symbolem tragédie konfliktu a její okupace posloužila jako temná kapitola v dějinách Francie a celé Evropy.

Po pádu Francie bylo 192 tisíc spojeneckých vojáků, z nichž mnozí byli evakuováni již během operace Dynamo, a také civilisté, zachráněni v rámci operací Cycle a Ariel. Bitva o Francii oficiálně skončila podpisem druhého příměří v Compiègne 22. června 1940. Kapitulace byla vyhlášena pouhých šest týdnů po zahájení německého útoku a dohoda byla podepsána ve stejném železničním vagonu, kde byla na konci první světové války formalizována kapitulace německá.

Severní a západní regiony Francie se dostaly pod německou kontrolu, zatímco jih byl řízen loutkovou vládou z Vichy. Vedl ji známý velitel francouzské armády a hrdina první světové války maršál Henri Philippe Pétain. V odvetě za boj Svobodných francouzských sil vedených generálem Charlesem de Gaullem a jeho exilovou vládou v severní Africe bude i tato část Francie v roce 1942 Německem okupována. Důsledky bitvy o Francii přesáhly její bezprostřední následky. Rychlá porážka země vyvolala šok v celém mezinárodním společenství. Německé vítězství výrazně změnilo poměr sil v Evropě a donutilo spojence přehodnotit své vojenské strategie. Osvobození Francie přinesou až týdny a měsíce po invazi do Normandie v červnu 1944. Některé oblasti, včetně zmíněného přístavu Dunkerque, obleženého československými jednotkami, zůstanou v německých rukách až do kapitulace nacistického Německa 8. května 1945.

Zdroj: warhistoryonline.com